| | |
1. Předmluva |
|
|
Kdo by tě chváliti žádal,
Maria, Matko Boží:
ten by nemožného žádal,
oučastný býti zboží. |
|
Puňktík tvé chvály jediný
všecky zpěvy zaráží,
tvá nejmenší dobrodiní
vší muziku poráží. |
|
Však nelze předce mlčeti,
loutnu mou beru v ruce,
nedá mně láska mlčeti,
žene mne k zpěvu prudce. |
|
Loutna sprostná, však důvěrná,
přijmiž jí míle k sobě:
loutna Synu tvému věrná,
jí připisuji tobě. |
|
Ty nebeský dvůr spravuješ,
jsi přední dvořeninka.
S tvým Synem v nebi panuješ,
jsi paní, jsi hraběnka. |
|
Jsi kněžna, jsi královna,
máš fraucimoru dosti,
žádná však tobě v tom rovná
jest pro hojnost milosti: |
|
Ženichovi i Nevěstě
tuto mou loutnu vzdávám,
aby zněla v Sion městě,
s ní se všecek oddávám. |
|
Anno, starosto všem milá,
prostředkůj v mém minění:
učiň, tvá dcera přemilá
ať svou milost nezmění. |
|
A tak já začnu zpívati
a na mou loutnu hráti:
hleď, země, následovati
a k loutně husle bráti. |
|
Má se začíná muzika,
panicove a panny,
zpivejte, hrejte, muzika
jest dcery svaté Anny. |
2. Povolání duchovné nevěsty
Dialogus |
|
|
Byly tři někdy bohyně,
sešly se v jedné hodině.
Měla jablko nejpěknější
z nich vzíti ta nejkrásnější. |
|
Teď stojí z nebe mládenec,
má zlaté jablko, má věnec,
v němž Boha na svět přináši,
lidé do nebe přenáši. |
|
Anjel: Dí on: Zprávu dej Adame:
od tebe, otče, žádáme,
zdaliž k tomu zasnoubení
jest v světě která, neb není? |
|
Adam: Dal mně Bůh Evu manželku,
tu bych rád dal za milenku,
kdyby to zas navrátila,
co jest svým pádem ztratila. |
|
Anjel: V cestu Evu nevycházím,
jiná jest, k níž já přicházím,
uvedla Eva neštěstí,
k mému jablku nemá štěstí. |
|
Adam: Sem Sáro, Judit přemilá,
sem Rebeko roztomilá:
jedna z vás jablko dostane,
tak naše hádka přestane. |
|
Anjel: Ach, mejliš se, ó Adame,
těm zlate jablko nedáme,
Judita mně zastrašila,
s krví ruku obarvila. |
|
Adam: Ej, teď Ester přívětivá,
královna vzdy milostivá,
onať jest lid svůj hájila,
před zkažením obhájila. |
|
Anjel: Aniž ta žena obstojí,
mé jablko o ní nestojí,
za Amana neprosila,
od smrti nevyprosila. |
|
Aby se křivda nestala,
svět křičí, aby povstala,
která by všecky slyšela,
žádného neoslyšela. |
|
Adam: ZUZANA ještě přichází,
jenž jako slunce vychází,
její tvář jako ružička,
jako lilium dušička. |
|
Anjel: Ach, příliš byla jest pěkná,
odtud i přišla nepěkná
oných dvouch starcuv horlivost,
pohoršitedlná horlivost! |
|
Muže byt Boží nevěsta,
překrásná v tváři nevěsta,
však aby k lásce čistotné
popouzela srdce ctnostné. |
|
Anno, tehdy pozustáváš,
k naději srdce dodáváš:
dostav se sem, ctná matrono,
mé této svadby patrono. |
|
A[nna]: Jsem již mnohým věkem sešlá,
krása všecka již odešla,
jsem manželka, ctná panenka
má býti Boha milenka. |
|
Panenka nevěstou Boží
má býti, hojného zboží:
podlé těla, podlé duši,
kterou žádný hřích nezruší. |
|
Anjel: Anno, na tobě přestanu,
odtud jinam nepovstanu:
tvá dcera všecko napraví,
tak dí Bůh, tak nebe praví. |
|
Neodpírej, šťastná matko,
vezmi zlaté sobě jablko:
a poroď nám světa perlu,
jíž panskou dá nebe berlu. |
3. Matky Boží slavná nadaní |
|
|
Ó vinšovaná hodino,
milé okamžení!
Ó přeradostná novino,
libé vysvědčení!
Již jest den jednou přišel
a jednou světu vyšel,
všecek osvicený. |
|
Povězte nám, kdo jest táto,
jenž světu vychází?
Ej, blýští se jako zlato,
a k nám všem příchází.
Jako jitrní záře
jest jasnost její tváře:
k niž slunce dochází. |
|
Tať jest pravidlo pěkností
krása všeho světa.
Jest zrcadlo nevinností,
bez který sic veta,
jest všech panen koruna,
mé Loutny hlavní struna,
j[es]t všech svatých teta. |
|
Neb její všecko minění
jest plné milosti,
též její všecko činění
jest Božské hojnosti.
Ze všech jest vyvolena,
za přibytek zvolena
nejvyšší Moudrostí. |
|
Jinší při ni obyčeje
nejsou, leč šlechetný.
Jejího křtalt obličeje
jest jako máj květný.
V nebeský apatyce,
zbarveny její líce,
očí dnove letní. |
|
Jest nepoškvrněná země,
bez trní, bodláku.
Jest vlastné čistoty plémě,
jest pokrm bez láku.
Jest zavřená zahrádka,
vydává rajská jablka,
slunce bez oblaku. |
|
Již se světa toho koule
točila k západu,
hnila jako která gdoule,
pospíchala k pádu.
Měla všecko občerstvit
Maria, i obnovit
dle bozského řádu. |
|
Toto panenské poledne
nechce se tajíti,
jak v noci také i ve dne
chce ke všem přijíti.
Odtud to světlo svítí
všem, a všecky chce míti,
a s sebou spojiti. |
|
Ó blejskající kamínku,
karbuňkule řečený,
když o tobě mívám zminku,
bývám osvícený.
Svěť, Bohu dcerko milá,
matko Krista přemilá,
dome posvěcený. |
|
Ó ty chráme velebností
bozskou naplněný,
ó zámku panenskou ctností
z všech stran ozdobený.
Kdo zde milost nehledal
skrz tebe, nevyhledal,
teď Bůh neskončený. |
|
Ej, sem všickni pospíchejte,
brána teď milostí,
sem bez odkladu chvátejte,
vás chce mít za hosti.
Lačným chleba podává,
žížnivým nápoj dává,
Matička milostí. |
4. Svadební prstynek |
|
|
Kleopatra, hrdá žena,
svému miláčkovi:
od lásky v tom přemožená
Venuší, ptáčkovi
drahou perlu jest připila. |
|
Perlička nepřeplacená
jest ctnost, poníženost:
vyvolených drahá cena
jest i vyvýšenost.
Přemoženás, Kleopatra. |
|
Ó poníženost, kamínku,
diamante jasný:
ó poníženost, prstýnku,
svazečku přešťastný:
bez tebe ctnost, ach, není ctnost. |
|
Poníženost, ó perličko,
vítej nastokráte,
Syna Božího rodičko,
vítej tisíckráte,
skrz tebe jest Bůh bratr náš. |
|
Chýlilo se všecko k pádu,
tys byla podpora,
že Boha nechal svět zadu,
měl býti potvora:
ty jsi všecko napravila. |
|
Adam chtěl chválu nabýti
s svou milou Evičkou,
však oba byli zabyti,
tatiček s matičkou,
poníženost jim scházela. |
|
On Šalomún, král nad králi,
divně jest mudroval;
odtud se je[m]u vysmáli,
neb byl přemudroval,
neměl doma poníženost. |
|
Dej se jednou oblomíti,
duše zatvrdilá,
chceš-li v nebi částku míti,
nech hříšného díla,
a vzdej se Boží Matičce. |
|
Jmenujeme se křesťané,
s tím se honosíme:
požehnání se nestane:
Rodičku musíme
s Synem Kristem ctít Mariji. |
|
Zůve nás ranní zvonění,
v povětří ptáčkové,
všelijaké hudby znění,
na kruchtách žáčkové,
abychom Panně zpívali. |
|
Zdráva buď, Paní betlémská,
Hrabinko lauretská,
Královno jeruzalemská,
Kněžno názarétská,
buď pozdravena na věky. |
|
Tak, tak tebe pozdravují,
tvojí milovnící,
z tvé milostí se radují,
ubozí hříšnicí,
neopouštěj, Matko, děti. |
5. Panenská láska |
|
|
Sem, všickni lidé, přistupte,
vy mé potěšení:
aniž ode mně odstupte,
od světa zděšeni,
jestli mně tak milujete,
jak já vás miluji,
k věrný lásce zvolujete,
v nížť já nechybuji.
Toto zkusil, jehož milá
jsem vzdycky Rodička byla. |
|
Nikoliv se zavozuje,
jenž mně se oddává,
skutek moudrý provozuje,
jenž mně sebe vzdává.
Ó vy šlechetní mládenci,
hledáte-li kvítí?
Já, panna, k vašemu věnci,
chci přistupu míti.
Já jsem ta běloučká růže,
kterou každý trhat může. |
|
Snad vás mílé zamžikání
libě přivábuje?
černých očiček skakání
mocně roznícuje.
Snad i kadeřavý vlásky,
s zlatem otočený,
vaše zejskávají lásky
láskou přemožený.
Má krása Boha ranila,
jemu jsem se zalíbila. |
|
Kdo šlechetnost, kdo zdvořilost
panen si vinšuje:
svět jí nedá, rozpustilost
všecka v něm panuje.
Vlastní chloubu nenávidím,
však pravdu mluviti
musím, žádným nezávidím,
chci mou ctnost zjeviti,
všecko v sobě obsahuji.
Šťastní jsou, jenž mně milují. |
|
Ó fraucimer urozený,
Syna mého tobě
namlouvám, jenž jest zplozený
ze mne, vem ho sobě,
nepřehlidně jej miluje,
právě jest vybraný
ze všech a v nebi králuje,
Pán nad všemi pány.
Jemu se klání svět, peklo,
kdyby se pak všecko vzteklo. |
|
Ve všech právích zkušeného
doktora žádáte?
Ej, i teď vinšovaného
Syna mého máte.
Snad i uzdravítedlného,
lékaře hledáte?
Syna mého v tom šťastného
při mně nalezáte.
Vtíp, umělost vynešená,
moudrost jest v něm vyvýšená. |
|
Mistra díla kunštovného
jestli milujete?
Mého Syna rozkošného
i v tom nabudete.
Zlatem všecko ozdobuje,
s perlami zachází:
pěkný obrázky maluje,
v něm se vše nachází.
I květného kvití máje,
i štípky křtaltuje ráje. |
|
V rytířském běhu zběhlého
chcete kavaléra?
Máte Krista zmužilého:
při němž velká víra.
Při něm se síla nachází,
pekla se nebojí.
Jako lev k boji vychází,
před světem obstojí.
Neutíkal, svědčí rány:
rořtřískal pekelné brány. |
|
Mnozí v světě urozeni,
fendříší, hejtmané:
byli by s koně sraženi,
kdybys, Kriste Pane,
nebyl přiskočil k pomocí,
a ruku nepodal,
chránil jsi je ve dne v noci,
jenž jich svět byl prodal.
A to pro mé přimlouvání,
ráčils činit smilování. |
6. Žehnání s světem |
|
|
Ach, jak ve mně srdce hoří!
ach, sotva že jen neshoří!
láska mně na svět zplodila,
láska se se mnou zrodila,
život můj jest milování,
i má smrt jest milování. |
|
Ej, teď hojnost stojí kvití
chtíc bezděk mou lásku míti,
však se na mně směje darmo:
jiný kvítek bije larmo.
Ach, miluji, ach, miluji:
můj Ježíši, tě miluji. |
|
Nelíbi se žádný člověk,
byť byl krásný jakkolivěk,
trávať on, jenž brzo zhyne,
jehož i smrt kvapně svíne:
protož jinám měří láska,
v Ježíši jest její částka. |
|
Ach, člověče, nechej světa,
sic bude po tobě veta,
láska Boží trvá stále,
mimo ní jest vše nestálé.
Milůj Boha bez přestání,
v něm tvé stálé mívej stání. |
|
Milujme urozeného,
od věčnosti zplozeného
Syna Boha jediného,
v kráse, v ctnosti předivného,
jenž srdce lidské raniti,
můž i sobě podmániti. |
|
Z Judstva poselství přichází,
od ctné matrony pochází:
přináší kontrfekt mého
miláčka roztomilého.
Veroniko, k milování
přijímám tvé milé zvaní. |
|
Mám-li se dát vymalovat?
a kdož mně bude malovat?
Kdež jest ten penžlík? kde barva?
neobstojím z hlíny larva.
Mám-liž Bohu zasnoubená
býti, já z bláta zplozená? |
|
Majdaleno, propujč radu,
však jsi z milujících řádu;
mám-liž kadeřavit vlásky,
abych Boží došla lásky?
Márnost tato neobstojí,
tenť milý o ní nestojí. |
|
Již, již jsem se probudila,
a smysly své jsem vzbudila.
Již vím, již vím co činiti,
již vím, co Bůh můj chce míti.
Márný světe, měj se dobře,
s tebou trvat jest mé hoře. |
|
Ten, který pro mně umíral,
tenť dveře k lásce otvíral.
K tomu pospíchám srdečně,
jemu živá budu věčně.
Ó přešťastné milování!
Ach, přerozkošné kochání. |
7. Duchovní svádební lázeň |
|
| (Díl první) |
|
Již jest lázeň zatopená,
ó lidé, pospěšte,
není-li mysl stopená,
jiné vše zavěšte.
Však jste dosti pošpíněni,
čistého oudu v vás není,
pro tak těžké provinění. |
|
Cokoliv jest nečistého,
k svadbě se nehodí,
hosta žádám umytého,
sice se vyhodí,
Hříchem jestli zapácháte,
ke mně se nedomakáte,
hroznou nelibku spácháte. |
|
Sám můj Syn do lázně kráčí,
až všecek jest bílý:
myť se vlastní krvi ráčí
ten Ženich přemilý.
Odtud já nejsem vzdálená,
při mně jest i Majdalena,
nikdý od nás oddělená. |
|
Na jednom prstu zavěsil
Bůh nebe, zem, moře:
že se sám Jidáš oběsil,
nad ním větší hoře:
I vás, hříšné lidí, mývá,
a pracnějí váše smývá
hříchy, a nad ními vzývá. |
|
V posledním tažení ležel,
ukrutně zraněný.
Již duch na onen svět běžel,
bolestmi ztryzněný.
Žížnil po krve pouštění,
nebylo nic k uhašení,
nic nebylo k potěšení. |
|
Protož, ó slzy, padejte
po lících v hojnosti.
Žížnivému nápoj dejte
dlé vaší možnosti.
Srdce hoří, je polejte,
v krví tune, pomáhejte,
pokropte je: ach, je smejte! |
|
Ach, mé srdce, tvrdá skálo,
ach, jednou lámej se!
Dosti jsi již v zlosti stálo:
jednou vylívej se.
Této lázně jsi příčina,
dej tvé slzy místo vína,
na tě tvá naříká vinna. |
(Díl druhý) |
|
Jak jsi se pak zachovala,
pověz, Majdaleno?
Jak jsi tvůj hřích oplakala,
ó kajicí ženo?
Mé srdce chce vystydnouti,
uprostřed ohně vadnouti,
z lásky míní vypadnouti. |
|
Oheň, jak by ses porovnal
s vodou, teď pokusím.
Zdalíž by se se mnou srovnal
milý Ježíš, zkusím.
Voda jsem já, Ježíš plamen:
kyž mně tvrdý láme kámen!
Zazpívala bych já Amen. |
|
Fénix život svůj skonává,
divnou věc poslyšte,
a v skořici nalezává:
k tajemství pospěšte.
Jest plamen, jenž rozněcuje,
sám sebe tak obživuje,
tak mně k lásce podpáluje. |
|
Takový David kajicí
byl v svém lůžku ptáček.
Ve dne i v noci plačicí,
byl jest lásky žáček.
Rozpalený byl litosti,
odkud teklo pláče dosti.
Měl oheň vody v hojnosti. |
|
Ach, jak se tehdáž zachovám,
když Ženich můj přijde?
Zdaliž se tehdáž neschovám,
když protí mně vyjde?
Jsa dokonce pošpíněná,
od hříchu všecka zprzněná
a před Bohem závržená. |
|
Petr zapřel svého Pána,
proto koutu hledal,
K pláči ta jej hnala rána,
Kristus jej vyhledal.
Pod zem se plačicí schovám,
tak se tam dlouho zachovám,
až se milostí dochovám. |
8. Duši věno |
|
| (Díl první) |
|
Povstaň, srdce milujicí,
Ženicha vyprovázej,
zní trouba tě volajicí,
k jeho svadbě vycházej,
O půlnoci on vychází
a jde naproti tobě,
s prázdnou rukou nepřichází,
věnem tě loudí k sobě. |
|
Sem přistupte, urození,
a vaše věno spatřte.
Od šlechetností zplození
na marnost víc nepatřte.
Zlatý řetěz přijímejte,
mých rukou drahé dílo:
[s] světem víc spolku nemějte,
sic nebude mně mílo. |
|
Tuto halži jsem strojiti
počál dle Otce vůli:
a toužil jsem zhotoviti
k vaši budoucí zvůli.
Při ní jsem se potil mnoho
za třidcet a tři léta.
Ach, což jsem netrpěl toho
od ukrutného světa. |
|
Chudým býti dobrovolně
a po kříži choditi:
jest kráčeti velmí volně
a po nebi dychtěti.
Tu cestu jsem já přeměřil
a vás všecky předcházel:
a tak váš život vyměřil,
když jsem od vás odcházel. |
|
Po zboží jestli dychtite:
v nebi se to nachází.
Jestli světem pohrzíte:
vstříč vám ono vychází.
Vezdejší zlato jest bláto,
chotě má, je nehledej,
pošplíchá tě hlína tato:
jiný poklad vyhledej. |
|
Ó ctnost, anjelská čistoto,
zafire roztomilý!
Panenské krásy jistoto,
Lilium všecko bílý:
Komu tě mám přirovnati,
drahý Karmele kvítku?
Nemuž se s tebou srovnati
svět ten, ó rájský štípku. |
(Díl druhý) |
|
Teréza to uvážila
a mně své srdce dala:
do něž ten kvítek vsadila,
a tak i jej mně vzdala.
Kdybych nebyl stvořil nebe:
nyní bych já je stvořil.
A to, Terezo, pro tebe:
a tak bych já ti dvořil. |
|
Tvé lůžko jest spořádáno,
roztomilá panenko.
Tvrdé se zdá a podané
nepokoji, milenko.
Však aby v něm se složily,
mnohé panny přispiší.
V lepšim mně nepoložili:
ty k tvej správě zapiší. |
|
Když tě sen bude trápiti,
tak že sotvá obstojíš:
nezoufej, nemůž ztrápiti,
ty v mé ochraně stojíš.
Pomine noc, jitro vyjde:
poznáš, co kříž přináši.
po mračnu slunéčko přijde:
kříž do nebe přenáši. |
|
Lůžko kvítím posypané,
ej, jak rozkošně kvetne.
Odtud barva, vuň povstane:
odtud ráj, máj vykvetne.
V tom ráji, máji panenky
tvé, Terezo, se pasou.
Na těch lukách mé milenky
k věčnosti se vypasou. |
|
Tvé roucho má být šlechetnost,
sice hostěm nebudeš.
Ctnost tvůj habit. Nešlechetnost
ať jest pryč, sic mně zbudeš.
Ať svět pejchu provozuje,
nezaviděj mu zlata.
Ať sve milé zavozuje
a vykydne do bláta. |
|
Mnoho se nyní přikrývá,
co sice špinavého.
Tak se had, drak v díře skrývá,
tak mnoho ohavného.
Však se někdy všecko zjeví,
v pokání, duše, trvej.
I tvý slzy se vyjeví,
do smrti v ních vytrvej. |
9. Andělské přátelství |
|
|
Nebeští kavalérové,
vinšujte štěstí.
Vy jste mé svadby družbové:
veďte z neštěstí
Nevěstu mou, vám se věří.
Mně a vám se ona svěří.
Veďte ji, andělé,
ke mně, archandělé. |
|
Hrnou se do nebeského
paláce hosti,
jest z pokolení lidského
milenek dosti.
Musí pozadu zůstati
svět, a proto i zoufati.
Již mu [s pytlem] dali:
místo jej mně vzali. |
|
Ó Michale, můj rytíři,
meč již vytáhni.
Ó věrný duších vartýři,
tě nevyhání
žádná z tvé moci zchytralost,
v tobě jest obrova stálost,
veď milou mou ke mně,
přej hostinu ve mně. |
|
Před tebou ať peklo běží,
jeho lámej brány.
Ať Luciper sražen leží
od Božské rány.
Ať se tělo nevypíná,
podej mu žluč místo vína,
zkroť jeho šíbalství,
pokutuj nedbalství. |
|
A tak se ke mně dostane
Choti má milá.
Nic proti ni nepovstane
hříšného díla.
Ty ji stále buď při boku,
popřej ji tvého poskoku.
Ten ať jest tvůj tanec:
zhyne pekla kanec. |
|
Tak za mně se teď přimlouval
můj Ženich milý.
K mé pomocí vás namlouval,
pážata bílý.
Tak vás jmenuji, andělé:
k vám volám, ó archandělé!
Slyšte mé žádosti,
činte mně zadosti. |
|
Když můj milý měl vyjiti
od Otce svého:
a na tento svět přijiti
dlé těla mého:
tu převeselou novinu
(aby lidskou zetřel vinnu)
Gabriel zvěstoval,
člověk se zradoval. |
|
Když já budu umírati:
tu poštu přines.
Když budu oči svírati:
mně k Bohu vynes.
Ujisť mne, že mne miluje
ten, jenž na nebi kraluje.
Ó postmístře Páně,
nezapomeň na mně. |
|
Tobiáš zraku drahého
pozbyl v starostí,
lékaře dostal zběhlého
s velkou radostí.
Oči mé jsou zaslepené,
marnosti lepem zlep[e]né:
Budiž, Rafaéli,
k mému zdraví smělý. |
|
Častějí mně omáměly
těla krmičky,
mně poddanou stále měly
tvé, světe, hřičky.
Ach, strážce můj, žluč podávej,
mne metlám, bičům oddávej.
Tak bůjnost mou splatím,
dlůh všecek zaplatím. |
|
Anjelé, mojí vudcové,
ruce podejte.
Nebeské svadby družbové,
mne Kristu dejte.
S kterým bych se radovala
a na věky hodovala.
V nebeském paláce
k té pomozte lásce. |
10. Svádební věneček |
|
|
Posypte mne s kvítkami,
s ruží a s lilium.
Obložte mne s kytkami,
spojte convalium.
Mé srdce v mdlobě leží:
to žádá lékařství.
Ode mne můj duch běží,
nedbá na cisařství. |
|
Ó bolest s veselostí
v mém srdci smišená!
trápíš a těžíš dosti:
ač nejsem zděšena.
V sladkém zpívám trápení
labuť milujicí.
Dychtím po mém spasení,
po Bohu toužící. |
|
Labuť jsem vyvolila
k mé lásky muzice,
aniž nejsem zpozdilá
k té její písničce.
Barva její i hlásek
k mé svadbě se hodí,
mnoho způsobí lásek,
vše zlé pryč zahodí. |
|
Vějme věnce k veseli,
lásko, podej kvítí,
buďme přitom veseli.
Ty mne budeš míti.
Jiných všech se vzdaluji:
svítězilas, lásko.
Tebe, Kriste, miluji,
drahá srdce částko. |
|
Venuše poražena
jest s svým myslivečkem.
Moc její vyražená
s krvavým střelečkem.
S vítězstvím, ó vítězství!
naše věnce vějme.
Ó mé veliké štěstí!
Mír a pokoj mějme. |
|
Dominicus otvírá
zahrádku přemilou.
Norbertus nezavírá
louku k svadbě milou.
Ignatius i háje
přeje k mému sňátku,
nebeské kvítky máje
propujčuje k svátku. |
|
František v sněhu leže
lilium obilil.
V trní Benedict věze
růži jest ozdobil.
K mému věnci kvítkové
tito budou svatí.
Ti Boží miláčkové
mně Choti ošatí. |
|
Zbití jsou nepřátelé:
panenky, zpívejte.
Anděle jsou přátelé:
věnečkem zahrejte.
K svadbě směle přistupte,
již Ženich vychází.
Z těla, z světa vystupte,
Ježíš k vám přichází. |
11. Den svadební |
|
|
Začněte, panny, zpívati,
natáhněte hlásky.
Sluší se teď radovati.
Den jest Božské lásky,
Cecilia varhanice,
hrej, spoj sobě panen více.
Andělé měchy zdvíhají,
též k tvým varhanům zpívají. |
|
Černá barva, žádný smutek
teď se nespatřuje.
Žádný k pláčí nutí skůtek,
veselost panuje.
Jest liberaj zde čistotná,
jest bravada panen ctnostná,
favory jsou nevinnosti,
jsou nevinní všickni hosti. |
|
Jako křištál se bělíme,
jsme i korálový.
Aniž se v věku dělíme
rovní Ženichovi.
Spolu sedíme pokojně,
o žádný nevíme vojně.
Jako slunce se stkvějeme,
stále se libě smějeme. |
|
Žádná zde není vrtkavost,
hlava v ni nebolí,
neobtěžuje váhavost,
není zde oudolí,
v kterém bys plakal bolestně
a vzdychal, vzýval srdečně.
Po Sion horách skákáme,
vší rožkoší oplejváme. |
|
Srovnávají se hlasové
při zdejší muzice.
Dyškantové a basové,
triply jsou v písničce.
Tuť ti všickni prozpíváme,
pauzy žádný zde nemáme.
Loutny v rukou nemlčejí,
housle, trouby, bubny znějí. |
|
Anděle jsou truksasové,
nosí k stolu jidla.
Jsou tolikéž muntšenkové,
slouží jejích křidla,
aby větřiček nescházel,
aby Zefyrus vycházel
po světa, těla broukání
a pekla větrův foukání. |
|
Kateřino, ta odplata
jest po tvém trápení.
Ta jest radosti jistota
po tvém zarmoucení.
Tak se ti, Barboro, platí,
nic se zde více nehatí.
Co jest připověděl, dává
Kristus, a vás panny vdává. |
|
Jeruzaléme nebeský,
má perlo jediná.
Jak jest býti v tobě hezky,
ó ceno předivná.
Ó Sion, horo zelená,
nebudiž od nás vzdálená.
Veď do modrého kvartyru,
ďáblům nechej smůlu, síru. |
|
Velká jest zde mzda, náhrada,
poslyšte, křesťané,
kterou dává ta zahrada,
jenž věčně zůstane.
K této svadbě ve dne, v nocí
pospíchejme ku pomocí.
Přispěj, ó Ženichu Pane,
Kriste dej, ať tak se stane. |
12. Domácí vojna mezi duší a tělem |
|
|
Kdež pospícháš, hříšné tělo?
zdaližs konce nevidělo?
těch ubohých dušiček,
těch povolných drůžiček. |
|
Pozdě bude rokovati,
v oném světě bojovati.
Poslouchej, co já pravím:
všecko krátce vypravím. |
|
Tebe Pán Bůh a mne stvořil,
tebe jest mně on připojil.
Máme jemu sloužiti,
nebesa vysloužiti. |
|
Jestli nechceš se mnou státi,
a boje světa vystáti:
jdi, kam se tobě líbí,
jsi mně všecek nelibý. |
|
Jak bychom na kluzským místě
stáli oba, vidíš jistě.
Každá hodina mine,
všecko pomalu hyne. |
|
Měří na nás nepřátelé,
není věrného přítele.
Brousí se střely, meče,
o tom nemáme péče. |
|
Troja jest již vyhořela,
sláva její jest shořela.
Neskončuje se peklo,
kdyby se pak i vzteklo. |
|
Do něho když se dostanem,
zdaliž se smluvíme s Pánem?
By podal ruku Boží,
a nám své popřál zboží. |
|
Hrob poslední jest hospoda,
nevyplatí se ta škoda.
Zdvořilost neomluví:
vymluvnost nevymluví, |
|
tělo v oudech subtylničký,
jenž tebe šetří, panický,
snad po tobě šlapati
hned budou sedlský paty. |
|
Balšamová zejtrá vůně
pomine, však těžce stůně
namazaná divčice,
tim smrdět bude více. |
|
Jak jest se člověk narodil,
hned jest spolu smrt porodil.
Odtud vandruje Vítek,
sprchává jako kvítek. |
|
Vyhazuje se z zahrady,
že se světa nebál zrady.
Váže se v malý snopček,
peče se tento skopček |
|
a nikdy se nedopeče.
Bojme se té pekla pece,
jenž na věky páliti
bude tě, mně škvařiti. |
|
Protož slyš mne, tovaryši,
abychom v nebeské říši
oba byli společně,
radujice se věčně. |
|
Na tobě všecko záleží,
co i mně činit náleží.
Držme se Božské vůle,
nechejme marné zvůle. |
|
Šlechetně spolů kráčejme,
srozumění svaté mějme.
Nemilůjme jen Boha,
všecko trpme pro Boha. |
13. Smutek bláznivých panen |
|
|
Ó žalostné dřímání!
přivedlo nás k zmrhání
tak drahého času,
tak milého kvasu.
Otevřete dvéře:
nebezpečno v té hře. |
|
Tlučeme, neoslyšte,
volajicí vyslyšte.
Ej, k nohám padáme,
srdce naše dáme.
Jsme z vašeho řádu,
nenechte nás zadu. |
|
Dopomáhej k milostí
nás přenešťastné hosti.
Ó předlouhá věčnost,
věkův neskončenost.
My k tobě křičíme,
po tobě toužíme. |
|
Propujč nám čtvrt hodinky,
té nezávrzuj zminky.
Pokání činiti,
život náš změniti
srdečně žádáme,
celá se vzdáváme. |
|
„Již darmo,“ odpovidáš,
již z svadby vypovidáš,
již jsi se zavřela,
již peklo zahřila
spravedlívost tuhá.
Svědčí nebes duha. |
|
Pryč střibro, pryč zlato,
podvodné světa bláto.
Pryč roucho to stkvostné,
ach, kyžs bylo sprostné!
Jak draze platíme,
se nevyplatíme. |
|
Vlasy zlatem ztočené,
s hady nyní skrucené,
jak jste nás zapletly,
v oheň pekla vpletly.
Ach, nyní hoříme!
nikdý neshoříme. |
|
Očičky křištálový,
což vás ďáblové loví,
často jste skákaly,
nikdý neplakaly.
Již z vás slzy tekou,
bolestí se vztekou. |
|
Všetečné duši běda,
již s vámi jest přeběda,
jiná zde muzika,
čertům duše zvyká,
tať teď zlořečená,
tať jest věčná cena. |
|
Ta na světě zviřátka
a v povětří ptáčátka
a v moří rybičky
nejsou tak bídničký
jak my odsouzené,
panenky zděšené. |
|
Již se slunce zatmělo,
někdy k nám srdce mělo:
nyní nám zapadá,
od nás již odpadá.
Noc nás obklíčuje
a v kozla sklíčuje. |
|
Vždy se v síře topíme,
v smůle, ohni potíme.
Již s námi jest veta.
Opusťte vy světa,
jenž ještě milosti
můžte nabyt dosti. |
|
KONEC. |