2. Povolání duchovné nevěsty
Dialogus

Byly tři někdy bohyně,
sešly se v jedné hodině.
Měla jablko nejpěknější
z nich vzíti ta nejkrásnější.

Teď stojí z nebe mládenec,
má zlaté jablko, má věnec,
v němž Boha na svět přináši,
lidé do nebe přenáši.

Anjel: Dí on: Zprávu dej Adame:
od tebe, otče, žádáme,
zdaliž k tomu zasnoubení
jest v světě která, neb není?

Adam: Dal mně Bůh Evu manželku,
tu bych rád dal za milenku,
kdyby to zas navrátila,
co jest svým pádem ztratila.

Anjel: V cestu Evu nevycházím,
jiná jest, k níž já přicházím,
uvedla Eva neštěstí,
k mému jablku nemá štěstí.

Adam: Sem Sáro, Judit přemilá,
sem Rebeko roztomilá:
jedna z vás jablko dostane,
tak naše hádka přestane.

Anjel: Ach, mejliš se, ó Adame,
těm zlate jablko nedáme,
Judita mně zastrašila,
s krví ruku obarvila.

Adam: Ej, teď Ester přívětivá,
královna vzdy milostivá,
onať jest lid svůj hájila,
před zkažením obhájila.

Anjel: Aniž ta žena obstojí,
mé jablko o ní nestojí,
za Amana neprosila,
od smrti nevyprosila.

Aby se křivda nestala,
svět křičí, aby povstala,
která by všecky slyšela,
žádného neoslyšela.

Adam: ZUZANA ještě přichází,
jenž jako slunce vychází,
její tvář jako ružička,
jako lilium dušička.

Anjel: Ach, příliš byla jest pěkná,
odtud i přišla nepěkná
oných dvouch starcuv horlivost,
pohoršitedlná horlivost!

Muže byt Boží nevěsta,
překrásná v tváři nevěsta,
však aby k lásce čistotné
popouzela srdce ctnostné.

Anno, tehdy pozustáváš,
k naději srdce dodáváš:
dostav se sem, ctná matrono,
mé této svadby patrono.

A[nna]: Jsem již mnohým věkem sešlá,
krása všecka již odešla,
jsem manželka, ctná panenka
má býti Boha milenka.

Panenka nevěstou Boží
má býti, hojného zboží:
podlé těla, podlé duši,
kterou žádný hřích nezruší.

Anjel: Anno, na tobě přestanu,
odtud jinam nepovstanu:
tvá dcera všecko napraví,
tak dí Bůh, tak nebe praví.

Neodpírej, šťastná matko,
vezmi zlaté sobě jablko:
a poroď nám světa perlu,
jíž panskou dá nebe berlu.