2. Povolání duchovné nevěsty Dialogus Byly tři někdy bohyně, sešly se v jedné hodině. Měla jablko nejpěknější z nich vzíti ta nejkrásnější. Teď stojí z nebe mládenec, má zlaté jablko, má věnec, v němž Boha na svět přináši, lidé do nebe přenáši. Anjel: Dí on: Zprávu dej Adame: od tebe, otče, žádáme, zdaliž k tomu zasnoubení jest v světě která, neb není? Adam: Dal mně Bůh Evu manželku, tu bych rád dal za milenku, kdyby to zas navrátila, co jest svým pádem ztratila. Anjel: V cestu Evu nevycházím, jiná jest, k níž já přicházím, uvedla Eva neštěstí, k mému jablku nemá štěstí. Adam: Sem Sáro, Judit přemilá, sem Rebeko roztomilá: jedna z vás jablko dostane, tak naše hádka přestane. Anjel: Ach, mejliš se, ó Adame, těm zlate jablko nedáme, Judita mně zastrašila, s krví ruku obarvila. Adam: Ej, teď Ester přívětivá, královna vzdy milostivá, onať jest lid svůj hájila, před zkažením obhájila. Anjel: Aniž ta žena obstojí, mé jablko o ní nestojí, za Amana neprosila, od smrti nevyprosila. Aby se křivda nestala, svět křičí, aby povstala, která by všecky slyšela, žádného neoslyšela. Adam: ZUZANA ještě přichází, jenž jako slunce vychází, její tvář jako ružička, jako lilium dušička. Anjel: Ach, příliš byla jest pěkná, odtud i přišla nepěkná oných dvouch starcuv horlivost, pohoršitedlná horlivost! Muže byt Boží nevěsta, překrásná v tváři nevěsta, však aby k lásce čistotné popouzela srdce ctnostné. Anno, tehdy pozustáváš, k naději srdce dodáváš: dostav se sem, ctná matrono, mé této svadby patrono. A[nna]: Jsem již mnohým věkem sešlá, krása všecka již odešla, jsem manželka, ctná panenka má býti Boha milenka. Panenka nevěstou Boží má býti, hojného zboží: podlé těla, podlé duši, kterou žádný hřích nezruší. Anjel: Anno, na tobě přestanu, odtud jinam nepovstanu: tvá dcera všecko napraví, tak dí Bůh, tak nebe praví. Neodpírej, šťastná matko, vezmi zlaté sobě jablko: a poroď nám světa perlu, jíž panskou dá nebe berlu.