8. Duši věno
(Díl první)

Povstaň, srdce milujicí,
Ženicha vyprovázej,
zní trouba tě volajicí,
k jeho svadbě vycházej,
  O půlnoci on vychází
  a jde naproti tobě,
  s prázdnou rukou nepřichází,
  věnem tě loudí k sobě.

Sem přistupte, urození,
a vaše věno spatřte.
Od šlechetností zplození
na marnost víc nepatřte.
  Zlatý řetěz přijímejte,
  mých rukou drahé dílo:
  [s] světem víc spolku nemějte,
  sic nebude mně mílo.

Tuto halži jsem strojiti
počál dle Otce vůli:
a toužil jsem zhotoviti
k vaši budoucí zvůli.
  Při ní jsem se potil mnoho
  za třidcet a tři léta.
  Ach, což jsem netrpěl toho
  od ukrutného světa.

Chudým býti dobrovolně
a po kříži choditi:
jest kráčeti velmí volně
a po nebi dychtěti.
  Tu cestu jsem já přeměřil
  a vás všecky předcházel:
  a tak váš život vyměřil,
  když jsem od vás odcházel.

Po zboží jestli dychtite:
v nebi se to nachází.
Jestli světem pohrzíte:
vstříč vám ono vychází.
  Vezdejší zlato jest bláto,
  chotě má, je nehledej,
  pošplíchá tě hlína tato:
  jiný poklad vyhledej.

Ó ctnost, anjelská čistoto,
zafire roztomilý!
Panenské krásy jistoto,
Lilium všecko bílý:
  Komu tě mám přirovnati,
  drahý Karmele kvítku?
  Nemuž se s tebou srovnati
  svět ten, ó rájský štípku.

(Díl druhý)

Teréza to uvážila
a mně své srdce dala:
do něž ten kvítek vsadila,
a tak i jej mně vzdala.
  Kdybych nebyl stvořil nebe:
  nyní bych já je stvořil.
  A to, Terezo, pro tebe:
  a tak bych já ti dvořil.

Tvé lůžko jest spořádáno,
roztomilá panenko.
Tvrdé se zdá a podané
nepokoji, milenko.
  Však aby v něm se složily,
  mnohé panny přispiší.
  V lepšim mně nepoložili:
  ty k tvej správě zapiší.

Když tě sen bude trápiti,
tak že sotvá obstojíš:
nezoufej, nemůž ztrápiti,
ty v mé ochraně stojíš.
  Pomine noc, jitro vyjde:
  poznáš, co kříž přináši.
  po mračnu slunéčko přijde:
  kříž do nebe přenáši.

Lůžko kvítím posypané,
ej, jak rozkošně kvetne.
Odtud barva, vuň povstane:
odtud ráj, máj vykvetne.
  V tom ráji, máji panenky
  tvé, Terezo, se pasou.
  Na těch lukách mé milenky
  k věčnosti se vypasou.

Tvé roucho má být šlechetnost,
sice hostěm nebudeš.
Ctnost tvůj habit. Nešlechetnost
ať jest pryč, sic mně zbudeš.
  Ať svět pejchu provozuje,
  nezaviděj mu zlata.
  Ať sve milé zavozuje
  a vykydne do bláta.

Mnoho se nyní přikrývá,
co sice špinavého.
Tak se had, drak v díře skrývá,
tak mnoho ohavného.
  Však se někdy všecko zjeví,
  v pokání, duše, trvej.
  I tvý slzy se vyjeví,
  do smrti v ních vytrvej.