1. Předmluva Kdo by tě chváliti žádal, Maria, Matko Boží: ten by nemožného žádal, oučastný býti zboží. Puňktík tvé chvály jediný všecky zpěvy zaráží, tvá nejmenší dobrodiní vší muziku poráží. Však nelze předce mlčeti, loutnu mou beru v ruce, nedá mně láska mlčeti, žene mne k zpěvu prudce. Loutna sprostná, však důvěrná, přijmiž jí míle k sobě: loutna Synu tvému věrná, jí připisuji tobě. Ty nebeský dvůr spravuješ, jsi přední dvořeninka. S tvým Synem v nebi panuješ, jsi paní, jsi hraběnka. Jsi kněžna, jsi královna, máš fraucimoru dosti, žádná však tobě v tom rovná jest pro hojnost milosti: Ženichovi i Nevěstě tuto mou loutnu vzdávám, aby zněla v Sion městě, s ní se všecek oddávám. Anno, starosto všem milá, prostředkůj v mém minění: učiň, tvá dcera přemilá ať svou milost nezmění. A tak já začnu zpívati a na mou loutnu hráti: hleď, země, následovati a k loutně husle bráti. Má se začíná muzika, panicove a panny, zpivejte, hrejte, muzika jest dcery svaté Anny.