6. Žehnání s světem Ach, jak ve mně srdce hoří! ach, sotva že jen neshoří! láska mně na svět zplodila, láska se se mnou zrodila, život můj jest milování, i má smrt jest milování. Ej, teď hojnost stojí kvití chtíc bezděk mou lásku míti, však se na mně směje darmo: jiný kvítek bije larmo. Ach, miluji, ach, miluji: můj Ježíši, tě miluji. Nelíbi se žádný člověk, byť byl krásný jakkolivěk, trávať on, jenž brzo zhyne, jehož i smrt kvapně svíne: protož jinám měří láska, v Ježíši jest její částka. Ach, člověče, nechej světa, sic bude po tobě veta, láska Boží trvá stále, mimo ní jest vše nestálé. Milůj Boha bez přestání, v něm tvé stálé mívej stání. Milujme urozeného, od věčnosti zplozeného Syna Boha jediného, v kráse, v ctnosti předivného, jenž srdce lidské raniti, můž i sobě podmániti. Z Judstva poselství přichází, od ctné matrony pochází: přináší kontrfekt mého miláčka roztomilého. Veroniko, k milování přijímám tvé milé zvaní. Mám-li se dát vymalovat? a kdož mně bude malovat? Kdež jest ten penžlík? kde barva? neobstojím z hlíny larva. Mám-liž Bohu zasnoubená býti, já z bláta zplozená? Majdaleno, propujč radu, však jsi z milujících řádu; mám-liž kadeřavit vlásky, abych Boží došla lásky? Márnost tato neobstojí, tenť milý o ní nestojí. Již, již jsem se probudila, a smysly své jsem vzbudila. Již vím, již vím co činiti, již vím, co Bůh můj chce míti. Márný světe, měj se dobře, s tebou trvat jest mé hoře. Ten, který pro mně umíral, tenť dveře k lásce otvíral. K tomu pospíchám srdečně, jemu živá budu věčně. Ó přešťastné milování! Ach, přerozkošné kochání.