11. Den svadební

Začněte, panny, zpívati,
natáhněte hlásky.
Sluší se teď radovati.
Den jest Božské lásky,
Cecilia varhanice,
hrej, spoj sobě panen více.
Andělé měchy zdvíhají,
též k tvým varhanům zpívají.

Černá barva, žádný smutek
teď se nespatřuje.
Žádný k pláčí nutí skůtek,
veselost panuje.
Jest liberaj zde čistotná,
jest bravada panen ctnostná,
favory jsou nevinnosti,
jsou nevinní všickni hosti.

Jako křištál se bělíme,
jsme i korálový.
Aniž se v věku dělíme
rovní Ženichovi.
Spolu sedíme pokojně,
o žádný nevíme vojně.
Jako slunce se stkvějeme,
stále se libě smějeme.

Žádná zde není vrtkavost,
hlava v ni nebolí,
neobtěžuje váhavost,
není zde oudolí,
v kterém bys plakal bolestně
a vzdychal, vzýval srdečně.
Po Sion horách skákáme,
vší rožkoší oplejváme.

Srovnávají se hlasové
při zdejší muzice.
Dyškantové a basové,
triply jsou v písničce.
Tuť ti všickni prozpíváme,
pauzy žádný zde nemáme.
Loutny v rukou nemlčejí,
housle, trouby, bubny znějí.

Anděle jsou truksasové,
nosí k stolu jidla.
Jsou tolikéž muntšenkové,
slouží jejích křidla,
aby větřiček nescházel,
aby Zefyrus vycházel
po světa, těla broukání
a pekla větrův foukání.

Kateřino, ta odplata
jest po tvém trápení.
Ta jest radosti jistota
po tvém zarmoucení.
Tak se ti, Barboro, platí,
nic se zde více nehatí.
Co jest připověděl, dává
Kristus, a vás panny vdává.

Jeruzaléme nebeský,
má perlo jediná.
Jak jest býti v tobě hezky,
ó ceno předivná.
Ó Sion, horo zelená,
nebudiž od nás vzdálená.
Veď do modrého kvartyru,
ďáblům nechej smůlu, síru.

Velká jest zde mzda, náhrada,
poslyšte, křesťané,
kterou dává ta zahrada,
jenž věčně zůstane.
K této svadbě ve dne, v nocí
pospíchejme ku pomocí.
Přispěj, ó Ženichu Pane,
Kriste dej, ať tak se stane.