Loutna česká

LOUTNA ČESKÁ Na rozdíl od České mariánské muziky a Svatoroční muziky, které lze označit za zpěvníky, popř. kancionály, třebaže nikoli ve zcela běžném slova smyslu, je Loutna česká souborem jiného druhu. Je to cyklus třinácti písní soustředěných kolem jednoho tematického těžiště – mystického sňatku božského Ženicha (Krista nebo Boha Otce) s panenskou Nevěstou – Pannou Marií, která ovšem v poněkud jiné rovině představuje i křesťanskou lidskou duši vůbec (srov. ČMM 59). Označení Ježíše za Chotě (= Ženicha) koresponduje s biblickými podobenstvími o desíti družičkách (Mt 25,1–10) a o hostech na svatbě (Mk 2,19–20). O tento metaforický obraz Krista jako nebeského Ženicha, který s láskou hledá svou Nevěstu a vstupuje s ní do manželského svazku, se v křesťanské tradici opírá alegorie církve jako nevěsty Kristovy (v epištolách 2 K 11,2; Ef 5,25–27 a ve Zj 19,7; 21,2; 22,17); ani tuto alegorickou interpretaci nelze z Michnových textů vyloučit. Obvyklé východisko křesťanské mystické erotiky – Píseň písní – má v nich však svůj podíl jen do velmi malé míry. Cyklus Loutny české začíná dedikací díla ženichovi a nevěstě (Předmluva) a pokračuje výběrem nevěsty analogií Paridova soudu (dialog Povolání duchovné nevěsty). Ve třetí a čtvrté písni jde o námluvy, při nichž se velebí tělesná i duchovní krása nevěsty (Matky Boží slavná nadání, Svadební prstýnek). V páté písni (Panenská láska) jako Kristova nevěsta vystupuje lidská duše a prostřednicí námluv se stává Panna Maria, která vyzvedá přednosti svého syna. Šestá píseň (Žehnání s světem) ukazuje, jak nevěsta touží po takto vylíčeném ženichovi a odříká se kvůli němu všeho světa. V sedmé (Duchovní svádební lázeň) jde o lázeň ženicha-Krista a nevěsty-duše před sňatkem, v osmé (Duši věno) o svatební dary, které ženich připravil nevěstě; v deváté písni (Andělské přátelství) jsou od ženicha vysláni družbové-andělé k nevěstě, v desáté (Svádební věneček) se duše zdobí mystickými květy ke svatebnímu obřadu. Vyvrcholením je píseň jedenáctá (Den svadební), která se týká už dne svatebního v Nebeském Jeruzalémě. V předposlední písni (Domácí vojna mezi duší a tělem) se radí nevěstě, aby se vystříhala hříšnosti těla, a v poslední (Smutek bláznivých panen) se uvádí výstražný příklad pošetilých družiček, které ženich pro jejich nerozumnost na svou svatbu nepřipustil. Historie textu Na existenci Loutny české upozornil sám Michna v Dedikaci ke Svatoroční muzice z r. 1661 (fol. A2a), kde je tato zmínka (donedávna mylně považovaná za zmínku o České mariánské muzice): Jednou byl jsem před kolikas léty za Vašich Milostí vždy nesmrtedlný věnec zazelenalou, od statečné a vládycké slávy vlastní udatnosti vštípenou, ano i vlastní krvi svlaženou památku (jenž jest po všecky časy svědkem neomylným a znamením věrnosti k svým panům prokázané nepohnutedlným napotom bude), LOUTNU MARIÁNSKOU, zavěsil; ale že vděčně od Vašich Milostí s mou nemalou radosti přijatá byla, nový mně osten dodala, abych novou práci na se vzal… S původním tiskem téměř soudobý opis textu Loutny české s menzurální notací pro sopránový hlas byl nalezen Emiliánem Troldou v pardubickém muzeu; ten provedl její první rozbor ve stati Neznámé skladby Adama Michny (TROLDA 1929, str. 82n.). Poměrně primitivní opis pořídil r. 1666 jistý Matěj Devoty, venkovský kantor z východních Čech. O existenci Loutny české svědčil ještě její tištěný varhanní part (s generálbasem), který byl uložen v hudebním archivu Strahovského kláštera v Praze; i tento tisk je analyzován v uvedeném Troldově článku. Tisk sám je dnes zřejmě ztracen. Jediný a zároveň kompletní exemplář originálního tisku Loutny české z r. 1653 byl nalezen v soběslavském muzeu v šedesátých letech jako přívazek k tištěnému exempláři České mariánské muziky. Obsahuje dva zpěvní hlasy, generálbas a úplný text písní. První zprávu o něm podal Bohdan Sroka v článku Nález původního tisku Michnovy Loutny (SROKA 1968). Poprvé byla textová i hudební stránka tohoto původního tisku využita Františkem Malým v diplomní práci Písňová tvorba Adama Michny z Otradovic (MALÝ 1980). Úplného vydání s použitím původního tisku z r. 1653 se dočkala Loutna česká až v 80. letech díky Martinu Horynovi (HORYNA 1984). dedikace (fol. A2a) Purkmistrem byl v době vydání Loutny české Mikuláš František Turek z Šturmfeldu a Rozenthalu. laurus (lat.) – vavřín, symbol slávy získané v boji nebo na poli uměleckém Apollo (lat., 2. p. Apollina) – bůh světla, jasu, života, věštby a umění, mj. i hudby na strunné nástroje; byl mu zasvěcen vavřín. vládykám – zdvořilostní titul příslušníků nižší šlechty (fol. A2b) po utíšení rozbroje – zřejmě narážka na události třicetileté války, která byla ukončena vestfálským mírem r. 1648, tedy pět let před vydáním Loutny české. Tacita 1. I. Ann. – Cornelius Tacitus, největší římský historik z přelomu 1. a 2. století po Kr.; naráží se na šestnáctisvazkové Annales (Letopisy), zachycující dějiny Říma v letech 14–68 po Kr. (citované místo však obsahuje jen povšechnou charakteristiku vývoje správy města Říma a poznámku o dobrých a špatných autorech, kteří psali o dějinách Říma, avšak žádný text pro dedikaci LČ relevantní). Orpheus/Orfeus – mytický řecký pěvec a hudebník; Orfeova lyra byla po jeho smrti uchovávána a ctěna na ostrově Lesbu (podle ní bylo pojmenováno souhvězdí Lyry). affectio – náklonnost, lásku motto (fol.B1a) Omnis lingua laudet DOMINUM. – Chval každý jazyk HOSPODINA (obměna Ž 150,6: Omnis spiritus laudet Dominum. = Chval každý duch Hospodina.) [fol.G1b] Na poslední straně originálního tisku je údaj: Vytištěno v Starém Městě pražském v Impresí cisařsko-akademické anno M. DC. LIII. Jde o jezuitskou tiskárnu umístěnou v jezuitské koleji u sv. Klimenta; akademická = univerzitní.
1. Předmluva
	Kdo by tě chváliti žádal, Maria, Matko Boží: ten by nemožného žádal, oučastný býti zboží.	zboží – jmění, bohatství
	Puňktík tvé chvály jediný všecky zpěvy zaráží, tvá nejmenší dobrodiní vší muziku poráží.	puňktík – nepatrná částka zaráží – zastavuje
	Však nelze předce mlčeti, loutnu mou beru v ruce, nedá mně láska mlčeti, žene mne k zpěvu prudce.
	Loutna sprostná, však důvěrná, přijmiž jí míle k sobě: loutna Synu tvému věrná, jí připisuji tobě.	sprostná – prostá, neumělá \| důvěrná – mající důvěru k tobě, věřící v tebe
	Ty nebeský dvůr spravuješ, jsi přední dvořeninka. S tvým Synem v nebi panuješ, jsi paní, jsi hraběnka.
	Jsi kněžna, jsi královna, máš fraucimoru dosti, žádná však tobě v tom rovná jest pro hojnost milosti:	fraucimoru – ženského dvořanstva, služebnictva
	Ženichovi i Nevěstě tuto mou loutnu vzdávám, aby zněla v Sion městě, s ní se všecek oddávám.	Ženichovi i Nevěstě – Kristu i Panně Marii v Sion městě – Sijón, jeden z pahorků, na nichž byl vybudován Jeruzalém; metonymicky Jeruzalém; přeneseně nový, Nebeský Jeruzalém (Zj 21,2), tj. nebe. oddávám – odevzdávám
	Anno, starosto všem milá, prostředkůj v mém minění: učiň, tvá dcera přemilá ať svou milost nezmění.	starosto – stará ženo, pěstounko
	A tak já začnu zpívati a na mou loutnu hráti: hleď, země, následovati a k loutně husle bráti.	hleď, země – ŠKARKA 1985 čte odlišně (podle Devotyho rukopisu) hleďže mě
	Má se začíná muzika, panicove a panny, zpivejte, hrejte, muzika jest dcery svaté Anny.	Dcerou sv. Anny byla Panna Maria (srov. pozn. k ČMM 45).
2. Povolání duchovné nevěsty Dialogus
Text písně má dialogickou výstavbu a využívá paralely k řeckému mýtu o tzv. Paridově soudu. Paris, syn trojského krále Priama, jako „krásný pastýř“ rozsoudil spor mezi bohyněmi Hérou, Athénou a Afroditou, která z nich je nejkrásnější, tím, že dal zlaté jablko Eridino (bohyně sváru) Afroditě (bohyni lásky, tj. Venuši).
	Byly tři někdy bohyně, sešly se v jedné hodině. Měla jablko nejpěknější z nich vzíti ta nejkrásnější.	někdy – kdysi dvojslab. výsl. jabl-ko
	Teď stojí z nebe mládenec, má zlaté jablko, má věnec, v němž Boha na svět přináši, lidé do nebe přenáši.	teď – tady, zde Mládencem z nebe je míněn anděl (rozumí se archanděl Gabriel), který je v textu na místě mytického Herma, avšak je i konečným soudcem při výběru nevěsty pro Mesiáše (tedy zároveň plní funkci Parida). Anděl na rozdíl od řeckého héroa Parida, na jehož místě stojí jako druhý účastník dialogu Adam, však pro Krista hledá nikoli tělesně nejkrásnější, nýbrž tu morálně nejlepší a duchovně nejkrásnější mezi ženami biblickými. Z hlediska řeckého mýtu proto dochází k paradoxní volbě: vybrána je vlastně fyzicky nejméně krásná z navrhovaných žen – sv. Anna. O tom, že již stárnoucí sv. Anně zvěstoval anděl brzké narození dítěte – Marie, se píše jen v apokryfních evangeliích (hlavně v tzv. evangeliu Jakubově). Tou skutečnou vyvolenou nevěstou byla ovšem míněna nikoli Anna, nýbrž dítě, které přivedla na svět, tj. Maria. věnec – V NZ, zejména v Listech (Epištolách) a Zj, se na mnoha místech píše o „věnci vítěze“, který Kristus uděluje svým věrným (srov. 1 Pt 5,4: Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy; Zj 2,10: Bud věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života; podobně Jk 1,12). lidé – lidi (akuzativ)
	Anjel: Dí on: Zprávu dej Adame: od tebe, otče, žádáme, zdaliž k tomu zasnoubení jest v světě která, neb není?
	Adam: Dal mně Bůh Evu manželku, tu bych rád dal za milenku, kdyby to zas navrátila, co jest svým pádem ztratila.
	Anjel: V cestu Evu nevycházím, jiná jest, k níž já přicházím, uvedla Eva neštěstí, k mému jablku nemá štěstí.	v cestu Evu nevycházím – nevydávám se na cestu kvůli Evě
	Adam: Sem Sáro, Judit přemilá, sem Rebeko roztomilá: jedna z vás jablko dostane, tak naše hádka přestane.	Sára byla manželka Abrahámova (srov. Gn 12,11: …řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu.“). Judit byla starozákonní hrdinka, která zahubila nepřátelského vojevůdce Holoferna (srov. Júd 8,7: Byla krásného vzezření, velmi půvabná na pohled.). Rebeka byla manželka Izákova (srov. Gn 24,16: Byla to dívka velmi půvabného vzhledu…).
	Anjel: Ach, mejliš se, ó Adame, těm zlate jablko nedáme, Judita mně zastrašila, s krví ruku obarvila.	Judit si zbarvila ruce krví, když sťala Holofemovi hlavu (srov. Júd 13,8).
	Adam: Ej, teď Ester přívětivá, královna vzdy milostivá, onať jest lid svůj hájila, před zkažením obhájila.	Ester byla Židovka, která se stala perskou královnou (Est 2,7: Byla to dívka krásné postavy a půvabného vzhledu.); srov. i ČMM 32.
	Anjel: Aniž ta žena obstojí, mé jablko o ní nestojí, za Amana neprosila, od smrti nevyprosila.	aniž ta žena obstojí – ani ta žena neobstojí Aman (vl. Haman) byl ministr perského krále Achašveróše; Ester zmařila jeho úklady proti Židům a Haman byl oběšen (Est 3–7).
	Aby se křivda nestala, svět křičí, aby povstala, která by všecky slyšela, žádného neoslyšela.
	Adam: ZUZANA ještě přichází, jenž jako slunce vychází, její tvář jako ružička, jako lilium dušička.	Zuzana byla žena babylonského Žida Jójakima (Da 13,2: …Byla velmi krásná a bohabojná.), kterou chtěli zneužít dva chlípní starci, ale když odmítla, křivě ji nařkli z cizoložství. Prorok Daniel je usvědčil ze lži a starci byli lidem zabiti (příběh o Zuzaně je obsahem deuterokanonické kapitoly Da 13; viz i SM 20). Zdůraznění jména verzálkami (ZVZANNA) je asi motivováno okolností, že i Michnova manželka se jmenovala Zuzana.
	Anjel: Ach, příliš byla jest pěkná, odtud i přišla nepěkná oných dvouch starcuv horlivost, pohoršitedlná horlivost!	horlivost – chlípná žádost pětislab. výsl. po-hor-ši-tedl-ná
	Muže byt Boží nevěsta, překrásná v tváři nevěsta, však aby k lásce čistotné popouzela srdce ctnostné.	popouzela – rozněcovala, podněcovala
	Anno, tehdy pozustáváš, k naději srdce dodáváš: dostav se sem, ctná matrono, mé této svadby patrono.	Sv. Anna byla údajně matkou Panny Marie; o rodičích Panny Marie srov. pozn. k ČMM 45. tehdy pozustáváš – tedy zbýváš matrono – ctnostná paní, nastávající matko
	A[nna]: Jsem již mnohým věkem sešlá, krása všecka již odešla, jsem manželka, ctná panenka má býti Boha milenka.	Mluví Anna, nikoli Adam, jak je chybně vytištěno.
	Panenka nevěstou Boží má býti, hojného zboží: podlé těla, podlé duši, kterou žádný hřích nezruší.	zboží – jmění, majetku, bohatství
	Anjel: Anno, na tobě přestanu, odtud jinam nepovstanu: tvá dcera všecko napraví, tak dí Bůh, tak nebe praví.	nepovstanu – neodejdu, nevydám se
	Neodpírej, šťastná matko, vezmi zlaté sobě jablko: a poroď nám světa perlu, jíž panskou dá nebe berlu.	Perla se kromě jiných symbolických hodnot používá i jako označení pro Pannu Marii (srov. i ČMM 34, 50, 53). Berlou se zde rozumí Kristus. Je to ohlas Iz 11,1: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce… I Panně Marii se připisuje jako atribut symbol Jišajova prutu (Virga Jesse). Jiný výklad souvisí s tzv. zasnoubením Panny Marie (srov. i ČMM 47). Podle legendy, která je zpracováním starozákonního příběhu o Áronově holi (srov. Nu 17,16–28; Vulgata: Nu 17,1–13), se v jeruzalémském chrámu shromáždilo dvanáct mužů zvolených ze všech izraelských kmenů a předložilo své hole k posvátné věštbě. Pouze hůl starého Josefa, který byl potomkem královského rodu Davidova, vypučela a rozkvetla. Poté se objevil holoubek (symbol Ducha svatého), a jemu byla panenská Marie zasnoubena. Symbolem Panny Marie (a skrze ni i Krista) je tedy také Áronova hůl (Virga Aaron).
3. Matky Boží slavná nadaní	nadaní – obdarování, dary
	Ó vinšovaná hodino, milé okamžení! Ó přeradostná novino, libé vysvědčení! Již jest den jednou přišel a jednou světu vyšel, všecek osvicený.	vinšovaná – žádaná, žádoucí vysvědčení – potvrzení, svědectví, důkaz
	Povězte nám, kdo jest táto, jenž světu vychází? Ej, blýští se jako zlato, a k nám všem příchází. Jako jitrní záře jest jasnost její tváře: k niž slunce dochází.	Podle staré tradice (která má ještě předkřesťanské kořeny v kultu Isidinu) se Panna Maria symbolicky označuje za Jitřenku (Stella Matutina); srov. zejm. ČMM 42 a SM 71. trojslab. výsl. ji-tr-ní Se sluncem je Panna Maria symbolicky spojována hlavně v souvislosti se Zj 12,1: A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Podle Pís 6,10 (čistá jako žhoucí Slunce) má Panna Maria rovněž atribut Electa ut Sol („Vybraná jako slunce“).
	Tať jest pravidlo pěkností krása všeho světa. Jest zrcadlo nevinností, bez který sic veta, jest všech panen koruna, mé Loutny hlavní struna, j[es]t všech svatých teta.	pravidlo – vzor „Zrcadlo bez poskvrny“ (Speculum sine macula) je tradičním symbolem Panny Marie. bez který sic veta – bez které je jinak konec teta – příbuzná
	Neb její všecko minění jest plné milosti, též její všecko činění jest Božské hojnosti. Ze všech jest vyvolena, za přibytek zvolena nejvyšší Moudrostí.	minění – smýšlení, záměry milosti – lásky Už od raného středověku bývá Panny Maria označována za Sedes Sapientiae („Trůn moudrosti“), popř. Sedes Salomonis („Trůn Šalomounův“); výklad symboliky podal Bernard z Clairvaux (1090–1153), který především poukázal na moudrost božího úradku spasit lidstvo skrze vtělení Krista (a jeho zrození skrze Marii).
	Jinší při ni obyčeje nejsou, leč šlechetný. Jejího křtalt obličeje jest jako máj květný. V nebeský apatyce, zbarveny její líce, očí dnove letní.	křtalt – podoba, forma Naznačuje se krása a blankytná barva letní oblohy, tedy barva Panny Marie jako Královny nebes (Regina Coeli).
	Jest nepoškvrněná země, bez trní, bodláku. Jest vlastné čistoty plémě, jest pokrm bez láku. Jest zavřená zahrádka, vydává rajská jablka, slunce bez oblaku.	Metafor bodláku a slaného láku, vyjadřujících bídu tohoto světa, bylo analogicky využito už v ČMM 58. \| jest vlastné čistoty plémě – je pokolením skutečné čistoty Tradičním symbolem Panny Marie je Hortus conclusus („Zahrada zavřená“); východiskem je Pís 4,12: Zahrada uzavřená jsi, sestro, má nevěsto… \| dvojslab. výsl. jabl-ka (vydává rajská jablka) – Narážka na Gn 2,9: Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznám dobrého a zlého [lat. malum = „zlo, zlé“ i malum = „jablko“].
	Již se světa toho koule točila k západu, hnila jako která gdoule, pospíchala k pádu. Měla všecko občerstvit Maria, i obnovit dle bozského řádu.	k západu – k zániku, do zkázy která – nějaká, jakási
	Toto panenské poledne nechce se tajíti, jak v noci také i ve dne chce ke všem přijíti. Odtud to světlo svítí všem, a všecky chce míti, a s sebou spojiti.
	Ó blejskající kamínku, karbuňkule řečený, když o tobě mívám zminku, bývám osvícený. Svěť, Bohu dcerko milá, matko Krista přemilá, dome posvěcený.	karbuňkule – rubíne \| Drahokam rudé barvy je připomínkou krve Kristovy. když o tobě mívám zminku – když se o tobě zmiňují, když o tobě slyším Panna Maria skrze své tělo byla příbytkem Boha živého; odtud pramení metafory domu, chrámu a zámku.
	Ó ty chráme velebností bozskou naplněný, ó zámku panenskou ctností z všech stran ozdobený. Kdo zde milost nehledal skrz tebe, nevyhledal, teď Bůh neskončený.	teď – zde, tady
	Ej, sem všickni pospíchejte, brána teď milostí, sem bez odkladu chvátejte, vás chce mít za hosti. Lačným chleba podává, žížnivým nápoj dává, Matička milostí.	teď – zde, tady \| Symbolické tituly Panny Marie Porta Coeli („Brána nebes“) a Porta clausa („Brána uzavřená“) se vztahují na Ez 44,2: Hospodin mi řekl: „Tato brána zůstane zavřená; nebude otvírána a nikdo jí nebude vstupovat, neboť skrze ni vstoupil Hospodin, Bůh Izraele. Proto zůstane uzavřena. …“ „Matka milosti(plná)“ je titul Panny Marie odvozený z modlitby Zdrávas, Maria (srov. L 1,28).
4. Svadební prstynek
	Kleopatra, hrdá žena, svému miláčkovi: od lásky v tom přemožená Venuší, ptáčkovi drahou perlu jest připila.	Kleopatra VII., zv. Veliká, egyptská královna (69–30 př. Kr.), byla milenkou Gaia Julia Caesara a Marka Antonia; podle pověsti rozpustila v poháru vína vzácnou perlu a tímto nápojem připila Antoniovi.
	Perlička nepřeplacená jest ctnost, poníženost: vyvolených drahá cena jest i vyvýšenost. Přemoženás, Kleopatra.	nepřeplacená – nedozírné ceny, nedocenitelná poníženost – pokoření se, pokora vyvýšenost – vznešenost
	Ó poníženost, kamínku, diamante jasný: ó poníženost, prstýnku, svazečku přešťastný: bez tebe ctnost, ach, není ctnost.	svazečku – pouto
	Poníženost, ó perličko, vítej nastokráte, Syna Božího rodičko, vítej tisíckráte, skrz tebe jest Bůh bratr náš.
	Chýlilo se všecko k pádu, tys byla podpora, že Boha nechal svět zadu, měl býti potvora: ty jsi všecko napravila.	zadu – vzadu, za sebou potvora – netvor, obluda \| Zřejmě je míněna dravá šelma ze Zjevení Janova (Zj 13), tj. satan, Antikrist, popř. lživý prorok.
	Adam chtěl chválu nabýti s svou milou Evičkou, však oba byli zabyti, tatiček s matičkou, poníženost jim scházela.	byli zabyti – byli pošetilí
	On Šalomún, král nad králi, divně jest mudroval; odtud se je[m]u vysmáli, neb byl přemudroval, neměl doma poníženost.	Šalomoun (965–926 př. Kr.), král Izraele a Judska, proslulý svou moudrostí, ale i skepsí; domnělý autor tří starozákonních knih (Přísloví, Kazatel a Píseň písní). Naráží se zde na porušení smlouvy s Hospodinem, protože se Šalomoun ve stáří dopouštěl modloslužebnictví kvůli svým ženám-cizinkám (srov. 1 Kr 11,1–13). \| divně – podivuhodně
	Dej se jednou oblomíti, duše zatvrdilá, chceš-li v nebi částku míti, nech hříšného díla, a vzdej se Boží Matičce.	částku – podíl, účast vzdej se – odevzdej se
	Jmenujeme se křesťané, s tím se honosíme: požehnání se nestane: Rodičku musíme s Synem Kristem ctít Mariji.
	Zůve nás ranní zvonění, v povětří ptáčkové, všelijaké hudby znění, na kruchtách žáčkové, abychom Panně zpívali.	zůve – zve, volá na kruchtách – na kostelním kůru (na vyvýšeném místě v kostele, kde jsou varhany a zpěváci); žáčkové – chrámoví zpěváci
	Zdráva buď, Paní betlémská, Hrabinko lauretská, Královno jeruzalemská, Kněžno názarétská, buď pozdravena na věky.	hrabinko lauretská – hraběnko loretánská \| V italském Loretu je mariánská svatyně Santa Casa (sv. Dům nazaretský), který sem byl podle legendy přenesen r. 1295 z Nazaretu anděly.
	Tak, tak tebe pozdravují, tvojí milovnící, z tvé milostí se radují, ubozí hříšnicí, neopouštěj, Matko, děti.
5. Panenská láska
	Sem, všickni lidé, přistupte, vy mé potěšení: aniž ode mně odstupte, od světa zděšeni, jestli mně tak milujete, jak já vás miluji, k věrný lásce zvolujete, v nížť já nechybuji. Toto zkusil, jehož milá jsem vzdycky Rodička byla.
	Nikoliv se zavozuje, jenž mně se oddává, skutek moudrý provozuje, jenž mně sebe vzdává. Ó vy šlechetní mládenci, hledáte-li kvítí? Já, panna, k vašemu věnci, chci přistupu míti. Já jsem ta běloučká růže, kterou každý trhat může.	nikoliv se zavozuje – neschází na scestí, nedá se svést, oklamat provozuje – vykonává, činí
	Snad vás mílé zamžikání libě přivábuje? černých očiček skakání mocně roznícuje. Snad i kadeřavý vlásky, s zlatem otočený, vaše zejskávají lásky láskou přemožený. Má krása Boha ranila, jemu jsem se zalíbila.	otočený – ovinuté, ovázané
	Kdo šlechetnost, kdo zdvořilost panen si vinšuje: svět jí nedá, rozpustilost všecka v něm panuje. Vlastní chloubu nenávidím, však pravdu mluviti musím, žádným nezávidím, chci mou ctnost zjeviti, všecko v sobě obsahuji. Šťastní jsou, jenž mně milují.	vinšuje si – přeje si
	Ó fraucimer urozený, Syna mého tobě namlouvám, jenž jest zplozený ze mne, vem ho sobě, nepřehlidně jej miluje, právě jest vybraný ze všech a v nebi králuje, Pán nad všemi pány. Jemu se klání svět, peklo, kdyby se pak všecko vzteklo.	fraucimer – ženská společnosti (vem ho sobě,) nepřehlidně jej miluje – (vezměte si jej, urozené ženy,) milujíce jej bez přezkoumávání \| právě – náležitě, řádně, správně
	Ve všech právích zkušeného doktora žádáte? Ej, i teď vinšovaného Syna mého máte. Snad i uzdravítedlného, lékaře hledáte? Syna mého v tom šťastného při mně nalezáte. Vtíp, umělost vynešená, moudrost jest v něm vyvýšená.	teď vinšovaného – zde požadovaného, žádoucího šestislab. výsl. u-zdra-ví-tedl-né-ho, tj. schopného uzdravovat v tom šťastného – v tom úspěšného umělost vynešená – vyhlášená, zjevná učenost, vzdělanost, umění vyvýšená – vznešená
	Mistra díla kunštovného jestli milujete? Mého Syna rozkošného i v tom nabudete. Zlatem všecko ozdobuje, s perlami zachází: pěkný obrázky maluje, v něm se vše nachází. I květného kvití máje, i štípky křtaltuje ráje.	zachází (s něčím) – zabývá se (něčím) štípky křtaltuje – stromky tvaruje, formuje
	V rytířském běhu zběhlého chcete kavaléra? Máte Krista zmužilého: při němž velká víra. Při něm se síla nachází, pekla se nebojí. Jako lev k boji vychází, před světem obstojí. Neutíkal, svědčí rány: rořtřískal pekelné brány.	kavaléra – rytíře, jezdce, dvořana Lev je jedním z Kristových mesiášských titulů. Podle apokryfního Nikodémova evangelia a středověkých autorů sestoupil Ježíš v době mezi svou smrtí a vzkříšením do říše smrti – předpeklí, aby odtamtud vysvobodil duše spravedlivých, tj. starozákonních patriarchů, proroků, Davida a Jana Křtitele. Ježíš třikrát vyzval Satana a Lucifera jako zosobnění pekel, aby otevřeli pekelné brány, a pak rozbil jejich závory. Poukazuje se i na Ž 106(107),16: [Hospodin] rozrazil bronzová vrata, železné závory zlomil.
	Mnozí v světě urozeni, fendříší, hejtmané: byli by s koně sraženi, kdybys, Kriste Pane, nebyl přiskočil k pomocí, a ruku nepodal, chránil jsi je ve dne v noci, jenž jich svět byl prodal. A to pro mé přimlouvání, ráčils činit smilování.	fendříší – praporčíci, praporečníc jenž jich svět byl prodal – protože se jich svět už zřekl, nechal je napospas
6. Žehnání s světem
	Ach, jak ve mně srdce hoří! ach, sotva že jen neshoří! láska mně na svět zplodila, láska se se mnou zrodila, život můj jest milování, i má smrt jest milování.
	Ej, teď hojnost stojí kvití chtíc bezděk mou lásku míti, však se na mně směje darmo: jiný kvítek bije larmo. Ach, miluji, ach, miluji: můj Ježíši, tě miluji.	bezděk – bez mé vůle, aniž si to přeji bije larmo – bije na poplach, vyhlašuje alarm
	Nelíbi se žádný člověk, byť byl krásný jakkolivěk, trávať on, jenž brzo zhyne, jehož i smrt kvapně svíne: protož jinám měří láska, v Ježíši jest její částka.	Srov. Mt 6,28–30 a Jk 1,10–11 (což je odkaz na Ž 102(103),15–16: Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jako polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě; podobně Iz 40,6–7). \| jehož i smrt kvapně svíne – narážka na Iz 38,12: Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo. On sám odřízl mě od osnovy. \| částka* – podíl, účast*
	Ach, člověče, nechej světa, sic bude po tobě veta, láska Boží trvá stále, mimo ní jest vše nestálé. Milůj Boha bez přestání, v něm tvé stálé mívej stání.	stání – stanoviště, základnu
	Milujme urozeného, od věčnosti zplozeného Syna Boha jediného, v kráse, v ctnosti předivného, jenž srdce lidské raniti, můž i sobě podmániti.	předivného – nesmírně obdivuhodného, zázračného
	Z Judstva poselství přichází, od ctné matrony pochází: přináší kontrfekt mého miláčka roztomilého. Veroniko, k milování přijímám tvé milé zvaní.	z Judstva – z Judey, tj. z centrální, jeruzalémské oblasti Palestiny kontrfekt – podobiznu, portrét Sv. Veronika, podle legendy Beronike, tj. Pherenike, je legendární postava z okruhu žen kolem Ježíše; získala věrný obraz Kristovy tváře (veraikon), jež se otiskla na roušku, kterou mu Veronika podala, když šel s křížem na Golgotu.
	Mám-li se dát vymalovat? a kdož mně bude malovat? Kdež jest ten penžlík? kde barva? neobstojím z hlíny larva. Mám-liž Bohu zasnoubená býti, já z bláta zplozená?	penžlík – štětec (z hlíny) z bláta zplozená – narážka na Gn 2,7 (I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země) a Gn 3,19 (Prach jsi a v prach se navrátíš). \| larva – pouhá vnější podoba, pouhá tvář, maska
	Majdaleno, propujč radu, však jsi z milujících řádu; mám-liž kadeřavit vlásky, abych Boží došla lásky? Márnost tato neobstojí, tenť milý o ní nestojí.	Maří Magdalena (Marie z Magdaly) bývá mylně ztotožňována s bezejmennou hříšnicí, která podle L 7,36–50 pomazala Ježíšovi nohy vonným olejem. \| z řádu – ze stavu
	Již, již jsem se probudila, a smysly své jsem vzbudila. Již vím, již vím co činiti, již vím, co Bůh můj chce míti. Márný světe, měj se dobře, s tebou trvat jest mé hoře.
	Ten, který pro mně umíral, tenť dveře k lásce otvíral. K tomu pospíchám srdečně, jemu živá budu věčně. Ó přešťastné milování! Ach, přerozkošné kochání.	kochání – radost, slast, potěšení
7. Duchovní svádební lázeň
Lázeň vodou křtu a mystická duchovní lázeň – individuální očista vírou v Krista – se v textu setkávají s krvavou lázní Kristova utrpení – očistou pro lidstvo.
(Díl první)
	Již jest lázeň zatopená, ó lidé, pospěšte, není-li mysl stopená, jiné vše zavěšte. Však jste dosti pošpíněni, čistého oudu v vás není, pro tak těžké provinění.	stopená – utopená (tj. oblouzená, zatemněná) zavěšte – odložte, nechejte stranou
	Cokoliv jest nečistého, k svadbě se nehodí, hosta žádám umytého, sice se vyhodí, Hříchem jestli zapácháte, ke mně se nedomakáte, hroznou nelibku spácháte.	nedomakáte se ke mně – nedopátráte se mne, nedostanete se ke mně nelibku – nepříjemnost, nelibý čin
	Sám můj Syn do lázně kráčí, až všecek jest bílý: myť se vlastní krvi ráčí ten Ženich přemilý. Odtud já nejsem vzdálená, při mně jest i Majdalena, nikdý od nás oddělená.	Cesta do lázně naznačuje blížící se Kristovo ukřižování, smrt a vzkříšení i jeho proměnění na hoře (Mk 9,3: Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit; synopticky Mt 17,1–9, L 9,28–36). Ženichem je míněn Kristus ve smyslu podobenství o deseti družičkách (Mt 25,1–13); viz výše úvodní komentář k LČ.
	Na jednom prstu zavěsil Bůh nebe, zem, moře: že se sám Jidáš oběsil, nad ním větší hoře: I vás, hříšné lidí, mývá, a pracnějí váše smývá hříchy, a nad ními vzývá.	„Prst Boží“ označuje schopnost Boha zasáhnout do všech záležitostí. Jde zřejmě o ohlas Ž 8,4: Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil a vzdáleněji pak o ohlas 26. kapitoly Knihy Jóbovy, v níž se oslavují divy božího stvoření; srov. Jb 26,7: … nad nicotu zavěsil zemi. \| O konci Jidáše viz Mt 27,3–10 a Sk 1,16–20.
	V posledním tažení ležel, ukrutně zraněný. Již duch na onen svět běžel, bolestmi ztryzněný. Žížnil po krve pouštění, nebylo nic k uhašení, nic nebylo k potěšení.	Po pouštění žilou, léčebné praxi, která se kdysi běžně provozovala v lázních, je žízeň. Metaforicky se odkazuje na Kristovo utrpení na Golgotě a na místo v evangeliích (Mt 27,48; Mk 15,36; J 19,28–30) o vojákovi, který dal Ježíšovi před smrtí napít.
	Protož, ó slzy, padejte po lících v hojnosti. Žížnivému nápoj dejte dlé vaší možnosti. Srdce hoří, je polejte, v krví tune, pomáhejte, pokropte je: ach, je smejte!	tune – tone
	Ach, mé srdce, tvrdá skálo, ach, jednou lámej se! Dosti jsi již v zlosti stálo: jednou vylívej se. Této lázně jsi příčina, dej tvé slzy místo vína, na tě tvá naříká vinna.	v zlosti – v neřesti, nepravostech, hříchu vylívej se – projev se, vyjev se
(Díl druhý)
	Jak jsi se pak zachovala, pověz, Majdaleno? Jak jsi tvůj hřích oplakala, ó kajicí ženo? Mé srdce chce vystydnouti, uprostřed ohně vadnouti, z lásky míní vypadnouti.
	Oheň, jak by ses porovnal s vodou, teď pokusím. Zdalíž by se se mnou srovnal milý Ježíš, zkusím. Voda jsem já, Ježíš plamen: kyž mně tvrdý láme kámen! Zazpívala bych já Amen.	kyž – kéž
	Fénix život svůj skonává, divnou věc poslyšte, a v skořici nalezává: k tajemství pospěšte. Jest plamen, jenž rozněcuje, sám sebe tak obživuje, tak mně k lásce podpáluje.	Fénix – bájný pták antické mytologie, který když cítí, že se blíží jeho konec, sám se spálí a znovu povstane ze svého popela; obraz fénixe se za křesťanství přehodnotil na symbol Krista; srov. i Ž 102(103),5. \| Ovidius (Metamorphoses [Proměny] XV, 392–400) líčí smrt fénixe v hnízdě vystlaném skořicí a jiným vonným kořením.
	Takový David kajicí byl v svém lůžku ptáček. Ve dne i v noci plačicí, byl jest lásky žáček. Rozpalený byl litosti, odkud teklo pláče dosti. Měl oheň vody v hojnosti.	Podle 2 S 11 a 12 se král David kál z hříchu cizoložství s Bat-šebou a z podlého odstranění jejího muže – vojáka Urijáše (srov. ČMM 17).
	Ach, jak se tehdáž zachovám, když Ženich můj přijde? Zdaliž se tehdáž neschovám, když protí mně vyjde? Jsa dokonce pošpíněná, od hříchu všecka zprzněná a před Bohem závržená.	Viz podobenství o desíti družičkách (Mt 25,1–13).
	Petr zapřel svého Pána, proto koutu hledal, K pláči ta jej hnala rána, Kristus jej vyhledal. Pod zem se plačicí schovám, tak se tam dlouho zachovám, až se milostí dochovám.	O Petrově zapření Krista srov. Mt 26,69–75, synopticky Mk 14,66–72, L 22,56–62, J 18,17.25–27. zachovám se – ukryji se, budu se ukrývat dochovám se – dočkám se
8. Duši věno
(Díl první)
	Povstaň, srdce milujicí, Ženicha vyprovázej, zní trouba tě volajicí, k jeho svadbě vycházej, O půlnoci on vychází a jde naproti tobě, s prázdnou rukou nepřichází, věnem tě loudí k sobě.	O Ženichovi-Kristu viz úvodní komentář k LČ. Srov. Mt 25,6 (Uprostřed noci se rozlehl křik: „Ženich je tu, jděte mu naproti!“).
	Sem přistupte, urození, a vaše věno spatřte. Od šlechetností zplození na marnost víc nepatřte. Zlatý řetěz přijímejte, mých rukou drahé dílo: [s] světem víc spolku nemějte, sic nebude mně mílo.	marnost – pomíjejícnost světa
	Tuto halži jsem strojiti počál dle Otce vůli: a toužil jsem zhotoviti k vaši budoucí zvůli. Při ní jsem se potil mnoho za třidcet a tři léta. Ach, což jsem netrpěl toho od ukrutného světa.	halži – náhrdelník, ozdobný řetěz na krk \| Celá strofa odkazuje k Mt 11,28–30: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. \| zvůli – libosti, potěšení
	Chudým býti dobrovolně a po kříži choditi: jest kráčeti velmí volně a po nebi dychtěti. Tu cestu jsem já přeměřil a vás všecky předcházel: a tak váš život vyměřil, když jsem od vás odcházel.	volně – o své vlastní vůli, svobodně přeměřil – prošel, přešel předcházet někoho – ukazovat někomu cestu
	Po zboží jestli dychtite: v nebi se to nachází. Jestli světem pohrzíte: vstříč vám ono vychází. Vezdejší zlato jest bláto, chotě má, je nehledej, pošplíchá tě hlína tato: jiný poklad vyhledej.	po zboží – po majetku, bohatství
	Ó ctnost, anjelská čistoto, zafire roztomilý! Panenské krásy jistoto, Lilium všecko bílý: Komu tě mám přirovnati, drahý Karmele kvítku? Nemuž se s tebou srovnati svět ten, ó rájský štípku.	zafire – safíre Kromě symbolické hodnoty lilie jako znaku panenské čistoty je zde i vztah k strofě 73–80 (Lůžko kvítím posypané…) odkazující k Písni písní (srov. Pís 2,2). Karmel je hora a pohoří s bohatým rostlinstvem (hebr. slovo karmel znamená „zahrada“; srov. Iz 35,2: …rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. … Bude jí dána … nádhera Karmelu), prastaré kultovní místo Izraele; křesťanští poustevníci zde za křižáckých válek založili řád karmelitánů. štípku – (ovocný) stromku
(Díl druhý)
	Teréza to uvážila a mně své srdce dala: do něž ten kvítek vsadila, a tak i jej mně vzdala. Kdybych nebyl stvořil nebe: nyní bych já je stvořil. A to, Terezo, pro tebe: a tak bych já ti dvořil.	Sv. Tereza z Ávily, španělsky také Santa Teresa de Jesús, vl. jm. Teresa de Cepeda y Ahumada, zv. Tereza Veliká (1515–1582). Byla to španělská mystička, vizionářka a básnířka; prošla těžkými chorobami a duševními zkouškami; žila v přísném pokání; s vynaložením velkého úsilí reformovala řád karmelitánů (přispěla ke vzniku tzv. bosých karmelitánů, Ordo Fratrum Discalceatorum B. M. V. de Monte Carmelo) a zakládala nové ženské kláštery. Je patronkou Španělska a byla svatořečena r. 1622. \| do něž – do něhož (tj. srdce) \| vzdala – odevzdala
	Tvé lůžko jest spořádáno, roztomilá panenko. Tvrdé se zdá a podané nepokoji, milenko. Však aby v něm se složily, mnohé panny přispiší. V lepšim mně nepoložili: ty k tvej správě zapiší.	složily se – ulehly k tvej správě – do tvého vedení (do tvé řehole)
	Když tě sen bude trápiti, tak že sotvá obstojíš: nezoufej, nemůž ztrápiti, ty v mé ochraně stojíš. Pomine noc, jitro vyjde: poznáš, co kříž přináši. po mračnu slunéčko přijde: kříž do nebe přenáši.	ztrápiti – utrápit Ohlas Tób 3,22: Ty se zajisté nekocháš v zahynutí našem, neboť po bouři činíš utišení a po pláči a kvílení radost vléváš.
	Lůžko kvítím posypané, ej, jak rozkošně kvetne. Odtud barva, vuň povstane: odtud ráj, máj vykvetne. V tom ráji, máji panenky tvé, Terezo, se pasou. Na těch lukách mé milenky k věčnosti se vypasou.	Celá strofa je ohlasem Pís 1,16 (A naše lůžko samá zeleň.) a Pís 6,1–3 (Můj milý sestoupil do své zahrady k záhonům balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie …).
	Tvé roucho má být šlechetnost, sice hostěm nebudeš. Ctnost tvůj habit. Nešlechetnost ať jest pryč, sic mně zbudeš. Ať svět pejchu provozuje, nezaviděj mu zlata. Ať sve milé zavozuje a vykydne do bláta.	mně zbudeš – pozbudeš mne, ztratíš mne pejchu provozuje – předvádí nádheru, okázalost zavozuje – zavádí, uvádí v omyl
	Mnoho se nyní přikrývá, co sice špinavého. Tak se had, drak v díře skrývá, tak mnoho ohavného. Však se někdy všecko zjeví, v pokání, duše, trvej. I tvý slzy se vyjeví, do smrti v ních vytrvej.	sice – přece Had má v bibli většinou vztah ke zlu; viz Gn 3,1–5: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had; je to protivník člověka, podobný satanovi; zosobňuje prokletí a smrt; had a drak ve Zj 12; 13; 16; 20 zosobňují satana, Antikrista, popř. lživého proroka.
9. Andělské přátelství
	Nebeští kavalérové, vinšujte štěstí. Vy jste mé svadby družbové: veďte z neštěstí Nevěstu mou, vám se věří. Mně a vám se ona svěří. Veďte ji, andělé, ke mně, archandělé.	kavalérové – rytíři, jezdci, dvořané vinšujte – přejte Nevěsta = Panna Maria
	Hrnou se do nebeského paláce hosti, jest z pokolení lidského milenek dosti. Musí pozadu zůstati svět, a proto i zoufati. Již mu [s pytlem] dali: místo jej mně vzali.	pozadu zůstati – ustoupit do pozadí [s pytlem] dali – již ho odmítli, dali mu již košem
	Ó Michale, můj rytíři, meč již vytáhni. Ó věrný duších vartýři, tě nevyhání žádná z tvé moci zchytralost, v tobě jest obrova stálost, veď milou mou ke mně, přej hostinu ve mně.	Michale, můj rytíři – Archanděl Míkael (Michael, Michal) je anděl strážce Izraele (Da 10,13–21) a ochránce církve ve Zjevení Janově; srov. Zj 12,7–9: A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. \| věrný duších [2. pád mn.č.] vartýři – věrný strážce duší Milá = Nevěsta = Panna Maria
	Před tebou ať peklo běží, jeho lámej brány. Ať Luciper sražen leží od Božské rány. Ať se tělo nevypíná, podej mu žluč místo vína, zkroť jeho šíbalství, pokutuj nedbalství.	Před tebou… …Božské rány – srov. komentář k LČ 5. Luciper je lidová podoba jména Lucifer (= „Světlonoš“), kterého se v bibli užívá v různém smyslu; ve SZ jako názvu pro jasnou hvězdu (v Iz 14,12 posměšně), v NZ jako jména pro svrženého anděla – Satana (L 10,18: Řekl jim [Ježíš]: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“), ve Zjevení Janově (i v apokryfním evangeliu Nikodémově, viz komentář k LČ 5) je personifikací pekla a nazývá se také hadem a drakem. / šíbalství – vychytralost, podvodnictví
	A tak se ke mně dostane Choti má milá. Nic proti ni nepovstane hříšného díla. Ty ji stále buď při boku, popřej ji tvého poskoku. Ten ať jest tvůj tanec: zhyne pekla kanec.	Choť = Nevěsta = Panna Maria poskoku – skoku; rychlosti, pohotovostí
	Tak za mně se teď přimlouval můj Ženich milý. K mé pomocí vás namlouval, pážata bílý. Tak vás jmenuji, andělé: k vám volám, ó archandělé! Slyšte mé žádosti, činte mně zadosti.	Ženich = Kristus Andělé jsou v Novém zákoně popisováni jako mladí mužové v bílém rouchu; srov. např. Mk 16,5; Sk 1,10.
	Když můj milý měl vyjiti od Otce svého: a na tento svět přijiti dlé těla mého: tu převeselou novinu (aby lidskou zetřel vinnu) Gabriel zvěstoval, člověk se zradoval.	Milý = Ženich = Kristus dlé – vedle (tj. „skrze mé tělo“) zetřel – smazal \| Ježíš svou obětí smazal dědičný hřích Adama a Evy; srov. 1 K 15,22: Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. \| Archanděl Gabriel vyjevuje boží tajemství; v evangeliích zvěstuje Zachariášovi narození Jana Křtitele (L 1,19) a Panně Marii narození Ježíšovo (L 1,26–38).
	Když já budu umírati: tu poštu přines. Když budu oči svírati: mně k Bohu vynes. Ujisť mne, že mne miluje ten, jenž na nebi kraluje. Ó postmístře Páně, nezapomeň na mně.	poštu – sdělení, poselství svírati – zavírati postmístře Páně – archanděl Gabriel se považuje za Božího posla
	Tobiáš zraku drahého pozbyl v starostí, lékaře dostal zběhlého s velkou radostí. Oči mé jsou zaslepené, marnosti lepem zlep[e]né: Budiž, Rafaéli, k mému zdraví smělý.	Podle deuterokanonické starozákonní knihy Tóbijáš (Tób) zbožný a milosrdný stařec Tóbit oslepne; jeho syn Tóbijáš dostane od archanděla Refáela lék, který slepému otci navrátí zrak. \| v starostí – ve stáří marnosti – pomíjejícnosti Rafaéli – Archanděl Refáel (hebr. „Bůh uzdravuje“) je přímluvcem a strážcem lidstva; viz Tób 3,17; 12,15. \| smělý – odvážný (budiž k mému zdraví smělý má asi smysl: „neotálej s léčením, začni radikální léčbu“)
	Častějí mně omáměly těla krmičky, mně poddanou stále měly tvé, světe, hřičky. Ach, strážce můj, žluč podávej, mne metlám, bičům oddávej. Tak bůjnost mou splatím, dlůh všecek zaplatím.	omáměly – oslňovaly, zaslepovaly krmičky – dobré krmě poddanou – poslušnou, odevzdanou; byla jsem v jejich poddanství, zajetí Narážka na bičování Ježíše; viz Mt 27,26.
	Anjelé, mojí vudcové, ruce podejte. Nebeské svadby družbové, mne Kristu dejte. S kterým bych se radovala a na věky hodovala. V nebeském paláce k té pomozte lásce.
10. Svádební věneček
	Posypte mne s kvítkami, s ruží a s lilium. Obložte mne s kytkami, spojte convalium. Mé srdce v mdlobě leží: to žádá lékařství. Ode mne můj duch běží, nedbá na cisařství.	Růže je tradičně symbolem lásky, v křesťanské symbolice i krve Kristovy; lilie je symbolem panenské čistoty a nevinnosti. spojte – (na)shromážděte, sesbírejte \| Konvalinka je symbolem ctnosti a cudnosti. lékařství – srov. LČ 5: lékař = Kristus cisařství – tento pozemský svět; srov. Mt 22,21: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.
	Ó bolest s veselostí v mém srdci smišená! trápíš a těžíš dosti: ač nejsem zděšena. V sladkém zpívám trápení labuť milujicí. Dychtím po mém spasení, po Bohu toužící.	těžíš – tížíš Jeden druh labuti (labuť zpěvná, Cygnus cygnus) skutečně při letu vydává příjemné zpěvavé zvuky; podle antického mýtu labuť – pták zasvěcený Apollónovi – před smrtí zpívá (Ovidius, Metamorphoses [Proměny] XIV, 430); v křesťanské tradici se za „labutí zpěv“ v přeneseném smyslu označovaly předsmrtné projevy Krista a svatých, v nichž se zračila mystická tajemství (srov. např. evangelium Janovo, kap. 14–16).
	Labuť jsem vyvolila k mé lásky muzice, aniž nejsem zpozdilá k té její písničce. Barva její i hlásek k mé svadbě se hodí, mnoho způsobí lásek, vše zlé pryč zahodí.	zpozdilá – liknavá, nepozorná
	Vějme věnce k veseli, lásko, podej kvítí, buďme přitom veseli. Ty mne budeš míti. Jiných všech se vzdaluji: svítězilas, lásko. Tebe, Kriste, miluji, drahá srdce částko.	částko – části, díle
	Venuše poražena jest s svým myslivečkem. Moc její vyražená s krvavým střelečkem. S vítězstvím, ó vítězství! naše věnce vějme. Ó mé veliké štěstí! Mír a pokoj mějme.	Venuše (Afrodite), antická bohyně, symbol tělesné, smyslné lásky, bývala provázena synem Amorem (Erotem), bohem tělesné lásky, který byl později zobrazován jako krásný okřídlený chlapec ozbrojený lukem a šípy zraňujícími lidská srdce („myslivečkem“). Srov. ČMM 3, 10, 28 a SM 11. \| moc její vyražená – její moc je zapuzena, zahnána, odražena Srov. Zj 2,10: Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Bud věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.
	Dominicus otvírá zahrádku přemilou. Norbertus nezavírá louku k svadbě milou. Ignatius i háje přeje k mému sňátku, nebeské kvítky máje propujčuje k svátku.	Sv. Dominikovi (1170–1221), zakladateli řádu dominikánů, darovala ve snu Panna Maria věnec z růží a vysvětlila mu pravidla užívání růžence. Sv. Dominik se zobrazuje také se stonkem lilie. Sv. Norbert z Xanten (1082–1134), zakladatel řádu premonstrátů (viz SM 62), byl od r. 1628 patronem Království českého. Sv. Ignác z Loyoly (1491–1556) byl zakladatelem řádu jezuitů (viz SM 68 a SM 69).
	František v sněhu leže lilium obilil. V trní Benedict věze růži jest ozdobil. K mému věnci kvítkové tito budou svatí. Ti Boží miláčkové mně Choti ošatí.	Sv. František z Assisi (1181/82–1226) byl zakladatelem řádu františkánů (viz SM 85), přítelem sv. Dominika. Chodil prý bos i ve sněhu a byl podle legendy do sněhu vržen lupiči, kteří ho předtím přepadli a obrali o všechno. \| Sv. Benedikt z Nursie (kolem 480–547), zakladatel řádu benediktinů; podle legendy prý přemáhal ďáblovo pokušení a tělesnou žádost tím, že se válel nahý v tmí a kopřivách. mně Choti – mne Ženichovi, pro Ženicha = pro Krista (popř. mne Nevěstu)
	Zbití jsou nepřátelé: panenky, zpívejte. Anděle jsou přátelé: věnečkem zahrejte. K svadbě směle přistupte, již Ženich vychází. Z těla, z světa vystupte, Ježíš k vám přichází.	zbití – pobiti
11. Den svadební
	Začněte, panny, zpívati, natáhněte hlásky. Sluší se teď radovati. Den jest Božské lásky, Cecilia varhanice, hrej, spoj sobě panen více. Andělé měchy zdvíhají, též k tvým varhanům zpívají.	Sv. Cecílie byla starokřesťanská mučednice z přelomu 2. a 3. století; od pozdního středověku patronka církevní hudby. \| spoj – shromáždi
	Černá barva, žádný smutek teď se nespatřuje. Žádný k pláčí nutí skůtek, veselost panuje. Jest liberaj zde čistotná, jest bravada panen ctnostná, favory jsou nevinnosti, jsou nevinní všickni hosti.	teď – zde, tady liberaj – šaty, oděv bravada – hrdost, chlouba, pýcha, statečnost favory – fábory, pentle (dámy jimi zdobily na projev své přízně rytíře a kavalíry)
	Jako křištál se bělíme, jsme i korálový. Aniž se v věku dělíme rovní Ženichovi. Spolu sedíme pokojně, o žádný nevíme vojně. Jako slunce se stkvějeme, stále se libě smějeme.	korálový – červené, růžové aniž se v věku dělíme – nejsme různého věku, nelišíme se věkem Ženichovi = Kristu.
	Žádná zde není vrtkavost, hlava v ni nebolí, neobtěžuje váhavost, není zde oudolí, v kterém bys plakal bolestně a vzdychal, vzýval srdečně. Po Sion horách skákáme, vší rožkoší oplejváme.	Odkazuje se zde na výraz „slzavé údolí“ v modlitbě Zdrávas, královno; označuje zemi a slzy utrpení nebo pokání, které prolévá hříšník v očekávám štěstí v ráji. Sijón je jeden z pahorků, na nichž byl vybudován Jeruzalém; metonymicky Jeruzalém; přeneseně nový, Nebeský Jeruzalém, tj. nebe.
	Srovnávají se hlasové při zdejší muzice. Dyškantové a basové, triply jsou v písničce. Tuť ti všickni prozpíváme, pauzy žádný zde nemáme. Loutny v rukou nemlčejí, housle, trouby, bubny znějí.	srovnávají se hlasové – hlasy znějí harmonicky Diskantem se v 15.–17. stol. označoval nejvyšší hlas ve vícehlasé vokální skladbě; v tomto rámci byl totožný se superiem, sopránem. \| Ve starší mensurální notaci se termínem (proportio) tripla označovalo zkracování některých not na třetinu původní hodnoty, čímž se dosahovalo ztrojnásobení tempa; podle POSPÍŠILA 1998 třídobý, „božský“ takt; ŠKARKA 1985 termín vysvětluje (asi mylně) jako „třetí hlasy ve vícehlasém zpěvu“. \| tuť ti – tam tobě (ŠKARKA 1985 čte podle Devotyho rukopisu tutty); prozpíváme – prozpěvujeme
	Anděle jsou truksasové, nosí k stolu jidla. Jsou tolikéž muntšenkové, slouží jejích křidla, aby větřiček nescházel, aby Zefyrus vycházel po světa, těla broukání a pekla větrův foukání.	truksasové – jídlonoši, stolníci muntšenkové – číšníci nosící nápoje Zefýr je mírný (jiho)západní vítr, vánek; bůh Zefýr je jeho mytická personifikace u Řeků.
	Kateřino, ta odplata jest po tvém trápení. Ta jest radosti jistota po tvém zarmoucení. Tak se ti, Barboro, platí, nic se zde více nehatí. Co jest připověděl, dává Kristus, a vás panny vdává.	Sv. Kateřina Alexandrijská je legendární mučednice z přelomu 3. a 4. století; považuje se za pomocnici v nouzi; od renesance se v umění objevuje motiv jejích zásnub s Kristem. Sv. Barbora, legendární mučednice z přelomu 3. a 4. století; pomocnice v nouzi (viz komentář k písni SM 95).
	Jeruzaléme nebeský, má perlo jediná. Jak jest býti v tobě hezky, ó ceno předivná. Ó Sion, horo zelená, nebudiž od nás vzdálená. Veď do modrého kvartyru, ďáblům nechej smůlu, síru.	Srov. Zj 21,2: A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (také Zj 21,10); srov. Zj 21,21: A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. ceno předivná – hodnoto, odměno podivuhodná, zázračná Sijón je jeden z pahorků, na nichž byl vybudován Jeruzalém; metonymicky Jeruzalém; přeneseně nový, Nebeský Jeruzalém, tj. nebe. do modrého kvartyru – tj. do nebeského domu, obydlí
	Velká jest zde mzda, náhrada, poslyšte, křesťané, kterou dává ta zahrada, jenž věčně zůstane. K této svadbě ve dne, v nocí pospíchejme ku pomocí. Přispěj, ó Ženichu Pane, Kriste dej, ať tak se stane.	Zahradou je míněn ráj, popř. zahrada v Edenu (zahrada boží) podle Gn 2,8: A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. O božím ráji se zmiňuje i Zj 2,7: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.
12. Domácí vojna mezi duší a tělem
	Kdež pospícháš, hříšné tělo? zdaližs konce nevidělo? těch ubohých dušiček, těch povolných drůžiček.	kdež – kam Odkazuje se na podobenství o deseti družičkách (Mt 25,1–13); srov. zejména 11–13: Potom přišly i ty ostatní [tj. pošetilé] družičky a prosily: „Pane, pane, otevři nám!“ Ale on [Ženich = Kristus] odpověděl: „Amen, pravím vám, neznám vás.“ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu, (ve kterou Syn člověka přijde). \| povolných – poddávajících se (svodům světa)
	Pozdě bude rokovati, v oném světě bojovati. Poslouchej, co já pravím: všecko krátce vypravím.
	Tebe Pán Bůh a mne stvořil, tebe jest mně on připojil. Máme jemu sloužiti, nebesa vysloužiti.
	Jestli nechceš se mnou státi, a boje světa vystáti: jdi, kam se tobě líbí, jsi mně všecek nelibý.	nelibý – nemilý
	Jak bychom na kluzským místě stáli oba, vidíš jistě. Každá hodina mine, všecko pomalu hyne.
	Měří na nás nepřátelé, není věrného přítele. Brousí se střely, meče, o tom nemáme péče.	měří – míří o tom nemáme péče – na to nedbáme
	Troja jest již vyhořela, sláva její jest shořela. Neskončuje se peklo, kdyby se pak i vzteklo.	Troja – Ilion, předhistorické a raně historické město v Malé Asii, jehož konec vylíčil Homér ve své Iliadě; město prý shořelo po dobytí Řeky.
	Do něho když se dostanem, zdaliž se smluvíme s Pánem? By podal ruku Boží, a nám své popřál zboží.	smluvíme se – domluvíme se, dohodneme se zboží – jmění, bohatství, majetek
	Hrob poslední jest hospoda, nevyplatí se ta škoda. Zdvořilost neomluví: vymluvnost nevymluví,	hospoda – příbytek, útulek neomluví – neospravedlní vymluvnost nevymluví – mluvením nevymůže
	tělo v oudech subtylničký, jenž tebe šetří, panický, snad po tobě šlapati hned budou sedlský paty.	subtylničký – velmi útlé, křehké jenž – a proto; šetří tě – hledí si tě dvojslab. výsl. sedl-ský
	Balšamová zejtrá vůně pomine, však těžce stůně namazaná divčice, tim smrdět bude více.	balšamová vůně – vůně mastí z vonných bylin (balšám – máta) namazaná – natřená (vonnými) mastmi
	Jak jest se člověk narodil, hned jest spolu smrt porodil. Odtud vandruje Vítek, sprchává jako kvítek.	J. Vašica (Michnova Loutna česká. Akord 11, 1943–44, 28 nn.) předložil dost nepravděpodobnou hypotézu, že „Vítek, zlidovělý název pro mytického Svantovíta, je tu zosobněním člověka navěky zavrženého do muk pekelných“.
	Vyhazuje se z zahrady, že se světa nebál zrady. Váže se v malý snopček, peče se tento skopček	z zahrady – z ráje (v návaznosti na Gn 3,23: Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.) skopček – skopeček; hlupáček
	a nikdy se nedopeče. Bojme se té pekla pece, jenž na věky páliti bude tě, mně škvařiti.
	Protož slyš mne, tovaryši, abychom v nebeské říši oba byli společně, radujice se věčně.	tovaryši – příteli, druhu, společníku
	Na tobě všecko záleží, co i mně činit náleží. Držme se Božské vůle, nechejme marné zvůle.	marné zvůle – pomíjivých radovánek, marných potěšení, nicotných libůstek
	Šlechetně spolů kráčejme, srozumění svaté mějme. Nemilůjme jen Boha, všecko trpme pro Boha.	srozumění – vzájemný soulad, jednotu nemilůjme jen Boha – nemilujme nikoho jiného než Boha
13. Smutek bláznivých panen	Bláznivými pannami jsou míněny pošetilé družičky z podobenství o deseti družičkách (Mt 25,1–13).
	Ó žalostné dřímání! přivedlo nás k zmrhání tak drahého času, tak milého kvasu. Otevřete dvéře: nebezpečno v té hře.	kvasu – hodování, (svatební) hostiny
	Tlučeme, neoslyšte, volajicí vyslyšte. Ej, k nohám padáme, srdce naše dáme. Jsme z vašeho řádu, nenechte nás zadu.	řádu – stavu zadu – vzadu
	Dopomáhej k milostí nás přenešťastné hosti. Ó předlouhá věčnost, věkův neskončenost. My k tobě křičíme, po tobě toužíme.
	Propujč nám čtvrt hodinky, té nezávrzuj zminky. Pokání činiti, život náš změniti srdečně žádáme, celá se vzdáváme.	nezávrzuj – nezavrhuj, neodmítej \| zminky – zprávy, sdělení, hlasu (tj. naší prosby, výzvy) vzdáváme se – oddáváme se, zasnubujeme se
	„Již darmo,“ odpovidáš, již z svadby vypovidáš, již jsi se zavřela, již peklo zahřila spravedlívost tuhá. Svědčí nebes duha.	vypovidáš – vyhošťuješ (se), vylučuješ (se) zahřila – zahřála, rozpálila tuhá – přísná, nemilosrdná Podle SZ (Gn 9,13–17) platí mezi Bohem a člověkem od dob potopy smlouva; srov. Gn 9,13: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. …
	Pryč střibro, pryč zlato, podvodné světa bláto. Pryč roucho to stkvostné, ach, kyžs bylo sprostné! Jak draze platíme, se nevyplatíme.	kyžs bylo sprostné – kéž jsi bylo prosté nevyplatíme se – nevykoupíme se
	Vlasy zlatem ztočené, s hady nyní skrucené, jak jste nás zapletly, v oheň pekla vpletly. Ach, nyní hoříme! nikdý neshoříme.	ztočené – zatočené, sepjaté
	Očičky křištálový, což vás ďáblové loví, často jste skákaly, nikdý neplakaly. Již z vás slzy tekou, bolestí se vztekou.	vztekou se – zblázní se, zdivočí
	Všetečné duši běda, již s vámi jest přeběda, jiná zde muzika, čertům duše zvyká, tať teď zlořečená, tať jest věčná cena.	cena – cena, kterou nutno zaplatit, tj. odplata
	Ta na světě zviřátka a v povětří ptáčátka a v moří rybičky nejsou tak bídničký jak my odsouzené, panenky zděšené.
	Již se slunce zatmělo, někdy k nám srdce mělo: nyní nám zapadá, od nás již odpadá. Noc nás obklíčuje a v kozla sklíčuje.	skličuje v kozla – svírá, svazuje do kozelce
	Vždy se v síře topíme, v smůle, ohni potíme. Již s námi jest veta. Opusťte vy světa, jenž ještě milosti můžte nabyt dosti.
	KONEC.

LOUTNA ČESKÁ

Na rozdíl od České mariánské muziky a Svatoroční muziky, které lze označit za zpěvníky, popř. kancionály, třebaže nikoli ve zcela běžném slova smyslu, je Loutna česká souborem jiného druhu. Je to cyklus třinácti písní soustředěných kolem jednoho tematického těžiště – mystického sňatku božského Ženicha (Krista nebo Boha Otce) s panenskou Nevěstou – Pannou Marií, která ovšem v poněkud jiné rovině představuje i křesťanskou lidskou duši vůbec (srov. ČMM 59). Označení Ježíše za Chotě (= Ženicha) koresponduje s biblickými podobenstvími o desíti družičkách (Mt 25,1–10) a o hostech na svatbě (Mk 2,19–20). O tento metaforický obraz Krista jako nebeského Ženicha, který s láskou hledá svou Nevěstu a vstupuje s ní do manželského svazku, se v křesťanské tradici opírá alegorie církve jako nevěsty Kristovy (v epištolách 2 K 11,2; Ef 5,25–27 a ve Zj 19,7; 21,2; 22,17); ani tuto alegorickou interpretaci nelze z Michnových textů vyloučit. Obvyklé východisko křesťanské mystické erotiky – Píseň písní – má v nich však svůj podíl jen do velmi malé míry.

Cyklus Loutny české začíná dedikací díla ženichovi a nevěstě (Předmluva) a pokračuje výběrem nevěsty analogií Paridova soudu (dialog Povolání duchovné nevěsty). Ve třetí a čtvrté písni jde o námluvy, při nichž se velebí tělesná i duchovní krása nevěsty (Matky Boží slavná nadání, Svadební prstýnek). V páté písni (Panenská láska) jako Kristova nevěsta vystupuje lidská duše a prostřednicí námluv se stává Panna Maria, která vyzvedá přednosti svého syna. Šestá píseň (Žehnání s světem) ukazuje, jak nevěsta touží po takto vylíčeném ženichovi a odříká se kvůli němu všeho světa. V sedmé (Duchovní svádební lázeň) jde o lázeň ženicha-Krista a nevěsty-duše před sňatkem, v osmé (Duši věno) o svatební dary, které ženich připravil nevěstě; v deváté písni (Andělské přátelství) jsou od ženicha vysláni družbové-andělé k nevěstě, v desáté (Svádební věneček) se duše zdobí mystickými květy ke svatebnímu obřadu. Vyvrcholením je píseň jedenáctá (Den svadební), která se týká už dne svatebního v Nebeském Jeruzalémě. V předposlední písni (Domácí vojna mezi duší a tělem) se radí nevěstě, aby se vystříhala hříšnosti těla, a v poslední (Smutek bláznivých panen) se uvádí výstražný příklad pošetilých družiček, které ženich pro jejich nerozumnost na svou svatbu nepřipustil.

Historie textu

Na existenci Loutny české upozornil sám Michna v Dedikaci ke Svatoroční muzice z r. 1661 (fol. A2a), kde je tato zmínka (donedávna mylně považovaná za zmínku o České mariánské muzice): Jednou byl jsem před kolikas léty za Vašich Milostí vždy nesmrtedlný věnec zazelenalou, od statečné a vládycké slávy vlastní udatnosti vštípenou, ano i vlastní krvi svlaženou památku (jenž jest po všecky časy svědkem neomylným a znamením věrnosti k svým panům prokázané nepohnutedlným napotom bude), LOUTNU MARIÁNSKOU, zavěsil; ale že vděčně od Vašich Milostí s mou nemalou radosti přijatá byla, nový mně osten dodala, abych novou práci na se vzal…

S původním tiskem téměř soudobý opis textu Loutny české s menzurální notací pro sopránový hlas byl nalezen Emiliánem Troldou v pardubickém muzeu; ten provedl její první rozbor ve stati Neznámé skladby Adama Michny (TROLDA 1929, str. 82n.). Poměrně primitivní opis pořídil r. 1666 jistý Matěj Devoty, venkovský kantor z východních Čech.

O existenci Loutny české svědčil ještě její tištěný varhanní part (s generálbasem), který byl uložen v hudebním archivu Strahovského kláštera v Praze; i tento tisk je analyzován v uvedeném Troldově článku. Tisk sám je dnes zřejmě ztracen.

Jediný a zároveň kompletní exemplář originálního tisku Loutny české z r. 1653 byl nalezen v soběslavském muzeu v šedesátých letech jako přívazek k tištěnému exempláři České mariánské muziky. Obsahuje dva zpěvní hlasy, generálbas a úplný text písní. První zprávu o něm podal Bohdan Sroka v článku Nález původního tisku Michnovy Loutny (SROKA 1968). Poprvé byla textová i hudební stránka tohoto původního tisku využita Františkem Malým v diplomní práci Písňová tvorba Adama Michny z Otradovic (MALÝ 1980). Úplného vydání s použitím původního tisku z r. 1653 se dočkala Loutna česká až v 80. letech díky Martinu Horynovi (HORYNA 1984).

dedikace (fol. A2a)

Purkmistrem byl v době vydání Loutny české Mikuláš František Turek z Šturmfeldu a Rozenthalu.
laurus (lat.) – vavřín, symbol slávy získané v boji nebo na poli uměleckém
Apollo (lat., 2. p. Apollina) – bůh světla, jasu, života, věštby a umění, mj. i hudby na strunné nástroje; byl mu zasvěcen vavřín.
vládykám – zdvořilostní titul příslušníků nižší šlechty

(fol. A2b)

po utíšení rozbroje – zřejmě narážka na události třicetileté války, která byla ukončena vestfálským mírem r. 1648, tedy pět let před vydáním Loutny české.
Tacita 1. I. Ann. – Cornelius Tacitus, největší římský historik z přelomu 1. a 2. století po Kr.; naráží se na šestnáctisvazkové Annales (Letopisy), zachycující dějiny Říma v letech 14–68 po Kr. (citované místo však obsahuje jen povšechnou charakteristiku vývoje správy města Říma a poznámku o dobrých a špatných autorech, kteří psali o dějinách Říma, avšak žádný text pro dedikaci LČ relevantní).
Orpheus/Orfeus – mytický řecký pěvec a hudebník; Orfeova lyra byla po jeho smrti uchovávána a ctěna na ostrově Lesbu (podle ní bylo pojmenováno souhvězdí Lyry).
affectio – náklonnost, lásku

motto (fol.B1a)

Omnis lingua laudet DOMINUM. – Chval každý jazyk HOSPODINA (obměna Ž 150,6: Omnis spiritus laudet Dominum. = Chval každý duch Hospodina.)

[fol.G1b]

Na poslední straně originálního tisku je údaj: Vytištěno v Starém Městě pražském v Impresí cisařsko-akademické anno M. DC. LIII. Jde o jezuitskou tiskárnu umístěnou v jezuitské koleji u sv. Klimenta; akademická = univerzitní.

1. Předmluva

Kdo by tě chváliti žádal,
Maria, Matko Boží:
ten by nemožného žádal,
oučastný býti zboží.

zboží – jmění, bohatství

Puňktík tvé chvály jediný
všecky zpěvy zaráží,
tvá nejmenší dobrodiní
vší muziku poráží.

puňktík – nepatrná částka
zaráží – zastavuje

Však nelze předce mlčeti,
loutnu mou beru v ruce,
nedá mně láska mlčeti,
žene mne k zpěvu prudce.

Loutna sprostná, však důvěrná,
přijmiž jí míle k sobě:
loutna Synu tvému věrná,
jí připisuji tobě.

sprostná – prostá, neumělá | důvěrná – mající důvěru k tobě, věřící v tebe

Ty nebeský dvůr spravuješ,
jsi přední dvořeninka.
S tvým Synem v nebi panuješ,
jsi paní, jsi hraběnka.

Jsi kněžna, jsi královna,
máš fraucimoru dosti,
žádná však tobě v tom rovná
jest pro hojnost milosti:

fraucimoru – ženského dvořanstva, služebnictva

Ženichovi i Nevěstě
tuto mou loutnu vzdávám,
aby zněla v Sion městě,
s ní se všecek oddávám.

Ženichovi i Nevěstě – Kristu i Panně Marii

v Sion městě – Sijón, jeden z pahorků, na nichž byl vybudován Jeruzalém; metonymicky Jeruzalém; přeneseně nový, Nebeský Jeruzalém (Zj 21,2), tj. nebe.
oddávám – odevzdávám

Anno, starosto všem milá,
prostředkůj v mém minění:
učiň, tvá dcera přemilá
ať svou milost nezmění.

starosto – stará ženo, pěstounko

A tak já začnu zpívati
a na mou loutnu hráti:
hleď, země, následovati
a k loutně husle bráti.

hleď, země – ŠKARKA 1985 čte odlišně (podle Devotyho rukopisu) hleďže mě

Má se začíná muzika,
panicove a panny,
zpivejte, hrejte, muzika
jest dcery svaté Anny.

Dcerou sv. Anny byla Panna Maria (srov. pozn. k ČMM 45).

2. Povolání duchovné nevěsty
Dialogus

Text písně má dialogickou výstavbu a využívá paralely k řeckému mýtu o tzv. Paridově soudu. Paris, syn trojského krále Priama, jako „krásný pastýř“ rozsoudil spor mezi bohyněmi Hérou, Athénou a Afroditou, která z nich je nejkrásnější, tím, že dal zlaté jablko Eridino (bohyně sváru) Afroditě (bohyni lásky, tj. Venuši).

Byly tři někdy bohyně,
sešly se v jedné hodině.
Měla jablko nejpěknější
z nich vzíti ta nejkrásnější.

někdy – kdysi

dvojslab. výsl. jabl-ko

Teď stojí z nebe mládenec,
má zlaté jablko, má věnec,
v němž Boha na svět přináši,
lidé do nebe přenáši.

teď – tady, zde

Mládencem z nebe je míněn anděl (rozumí se archanděl Gabriel), který je v textu na místě mytického Herma, avšak je i konečným soudcem při výběru nevěsty pro Mesiáše (tedy zároveň plní funkci Parida). Anděl na rozdíl od řeckého héroa Parida, na jehož místě stojí jako druhý účastník dialogu Adam, však pro Krista hledá nikoli tělesně nejkrásnější, nýbrž tu morálně nejlepší a duchovně nejkrásnější mezi ženami biblickými. Z hlediska řeckého mýtu proto dochází k paradoxní volbě: vybrána je vlastně fyzicky nejméně krásná z navrhovaných žen – sv. Anna. O tom, že již stárnoucí sv. Anně zvěstoval anděl brzké narození dítěte – Marie, se píše jen v apokryfních evangeliích (hlavně v tzv. evangeliu Jakubově). Tou skutečnou vyvolenou nevěstou byla ovšem míněna nikoli Anna, nýbrž dítě, které přivedla na svět, tj. Maria.

věnec – V NZ, zejména v Listech (Epištolách) a Zj, se na mnoha místech píše o „věnci vítěze“, který Kristus uděluje svým věrným (srov. 1 Pt 5,4: Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy; Zj 2,10: Bud věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života; podobně Jk 1,12).

lidé – lidi (akuzativ)

Anjel: Dí on: Zprávu dej Adame:
od tebe, otče, žádáme,
zdaliž k tomu zasnoubení
jest v světě která, neb není?

Adam: Dal mně Bůh Evu manželku,
tu bych rád dal za milenku,
kdyby to zas navrátila,
co jest svým pádem ztratila.

Anjel: V cestu Evu nevycházím,
jiná jest, k níž já přicházím,
uvedla Eva neštěstí,
k mému jablku nemá štěstí.

v cestu Evu nevycházím – nevydávám se na cestu kvůli Evě

Adam: Sem Sáro, Judit přemilá,
sem Rebeko roztomilá:
jedna z vás jablko dostane,
tak naše hádka přestane.

Sára byla manželka Abrahámova (srov. Gn 12,11: …řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu.“).

Judit byla starozákonní hrdinka, která zahubila nepřátelského vojevůdce Holoferna (srov. Júd 8,7: Byla krásného vzezření, velmi půvabná na pohled.).

Rebeka byla manželka Izákova (srov. Gn 24,16: Byla to dívka velmi půvabného vzhledu…).

Anjel: Ach, mejliš se, ó Adame,
těm zlate jablko nedáme,
Judita mně zastrašila,
s krví ruku obarvila.

Judit si zbarvila ruce krví, když sťala Holofemovi hlavu (srov. Júd 13,8).

Adam: Ej, teď Ester přívětivá,
královna vzdy milostivá,
onať jest lid svůj hájila,
před zkažením obhájila.

Ester byla Židovka, která se stala perskou královnou (Est 2,7: Byla to dívka krásné postavy a půvabného vzhledu.); srov. i ČMM 32.

Anjel: Aniž ta žena obstojí,
mé jablko o ní nestojí,
za Amana neprosila,
od smrti nevyprosila.

aniž ta žena obstojí – ani ta žena neobstojí

Aman (vl. Haman) byl ministr perského krále Achašveróše; Ester zmařila jeho úklady proti Židům a Haman byl oběšen (Est 3–7).

Aby se křivda nestala,
svět křičí, aby povstala,
která by všecky slyšela,
žádného neoslyšela.

Adam: ZUZANA ještě přichází,
jenž jako slunce vychází,
její tvář jako ružička,
jako lilium dušička.

Zuzana byla žena babylonského Žida Jójakima (Da 13,2: …Byla velmi krásná a bohabojná.), kterou chtěli zneužít dva chlípní starci, ale když odmítla, křivě ji nařkli z cizoložství. Prorok Daniel je usvědčil ze lži a starci byli lidem zabiti (příběh o Zuzaně je obsahem deuterokanonické kapitoly Da 13; viz i SM 20). Zdůraznění jména verzálkami (ZVZANNA) je asi motivováno okolností, že i Michnova manželka se jmenovala Zuzana.

Anjel: Ach, příliš byla jest pěkná,
odtud i přišla nepěkná
oných dvouch starcuv horlivost,
pohoršitedlná horlivost!

horlivost – chlípná žádost
pětislab. výsl. po-hor-ši-tedl-ná

Muže byt Boží nevěsta,
překrásná v tváři nevěsta,
však aby k lásce čistotné
popouzela srdce ctnostné.

popouzela – rozněcovala, podněcovala

Anno, tehdy pozustáváš,
k naději srdce dodáváš:
dostav se sem, ctná matrono,
mé této svadby patrono.

Sv. Anna byla údajně matkou Panny Marie; o rodičích Panny Marie srov. pozn. k ČMM 45.
tehdy pozustáváš – tedy zbýváš
matrono – ctnostná paní, nastávající matko

A[nna]: Jsem již mnohým věkem sešlá,
krása všecka již odešla,
jsem manželka, ctná panenka
má býti Boha milenka.

Mluví Anna, nikoli Adam, jak je chybně vytištěno.

Panenka nevěstou Boží
má býti, hojného zboží:
podlé těla, podlé duši,
kterou žádný hřích nezruší.

zboží – jmění, majetku, bohatství

Anjel: Anno, na tobě přestanu,
odtud jinam nepovstanu:
tvá dcera všecko napraví,
tak dí Bůh, tak nebe praví.

nepovstanu – neodejdu, nevydám se

Neodpírej, šťastná matko,
vezmi zlaté sobě jablko:
a poroď nám světa perlu,
jíž panskou dá nebe berlu.

Perla se kromě jiných symbolických hodnot používá i jako označení pro Pannu Marii (srov. i ČMM 34, 50, 53).

Berlou se zde rozumí Kristus. Je to ohlas Iz 11,1: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce… I Panně Marii se připisuje jako atribut symbol Jišajova prutu (Virga Jesse). Jiný výklad souvisí s tzv. zasnoubením Panny Marie (srov. i ČMM 47). Podle legendy, která je zpracováním starozákonního příběhu o Áronově holi (srov. Nu 17,16–28; Vulgata: Nu 17,1–13), se v jeruzalémském chrámu shromáždilo dvanáct mužů zvolených ze všech izraelských kmenů a předložilo své hole k posvátné věštbě. Pouze hůl starého Josefa, který byl potomkem královského rodu Davidova, vypučela a rozkvetla. Poté se objevil holoubek (symbol Ducha svatého), a jemu byla panenská Marie zasnoubena. Symbolem Panny Marie (a skrze ni i Krista) je tedy také Áronova hůl (Virga Aaron).

3. Matky Boží slavná nadaní

nadaní – obdarování, dary

Ó vinšovaná hodino,
milé okamžení!
Ó přeradostná novino,
libé vysvědčení!
  Již jest den jednou přišel
  a jednou světu vyšel,
  všecek osvicený.

vinšovaná – žádaná, žádoucí

vysvědčení – potvrzení, svědectví, důkaz

Povězte nám, kdo jest táto,
jenž světu vychází?
Ej, blýští se jako zlato,
a k nám všem příchází.
  Jako jitrní záře
  jest jasnost její tváře:
  k niž slunce dochází.

Podle staré tradice (která má ještě předkřesťanské kořeny v kultu Isidinu) se Panna Maria symbolicky označuje za Jitřenku (Stella Matutina); srov. zejm. ČMM 42 a SM 71.

trojslab. výsl. ji-tr-ní

Se sluncem je Panna Maria symbolicky spojována hlavně v souvislosti se Zj 12,1: A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Podle Pís 6,10 (čistá jako žhoucí Slunce) má Panna Maria rovněž atribut Electa ut Sol („Vybraná jako slunce“).

Tať jest pravidlo pěkností
krása všeho světa.
Jest zrcadlo nevinností,
bez který sic veta,
  jest všech panen koruna,
  mé Loutny hlavní struna,
  j[es]t všech svatých teta.

pravidlo – vzor

„Zrcadlo bez poskvrny“ (Speculum sine macula) je tradičním symbolem Panny Marie.
bez který sic veta – bez které je jinak konec

teta – příbuzná

Neb její všecko minění
jest plné milosti,
též její všecko činění
jest Božské hojnosti.
  Ze všech jest vyvolena,
  za přibytek zvolena
  nejvyšší Moudrostí.

minění – smýšlení, záměry
milosti – lásky

Už od raného středověku bývá Panny Maria označována za Sedes Sapientiae („Trůn moudrosti“), popř. Sedes Salomonis („Trůn Šalomounův“); výklad symboliky podal Bernard z Clairvaux (1090–1153), který především poukázal na moudrost božího úradku spasit lidstvo skrze vtělení Krista (a jeho zrození skrze Marii).

Jinší při ni obyčeje
nejsou, leč šlechetný.
Jejího křtalt obličeje
jest jako máj květný.
  V nebeský apatyce,
  zbarveny její líce,
  očí dnove letní.

křtalt – podoba, forma

Naznačuje se krása a blankytná barva letní oblohy, tedy barva Panny Marie jako Královny nebes (Regina Coeli).

Jest nepoškvrněná země,
bez trní, bodláku.
Jest vlastné čistoty plémě,
jest pokrm bez láku.
  Jest zavřená zahrádka,
  vydává rajská jablka,
  slunce bez oblaku.

Metafor bodláku a slaného láku, vyjadřujících bídu tohoto světa, bylo analogicky využito už v ČMM 58. | jest vlastné čistoty plémě – je pokolením skutečné čistoty

Tradičním symbolem Panny Marie je Hortus conclusus („Zahrada zavřená“); východiskem je Pís 4,12: Zahrada uzavřená jsi, sestro, má nevěsto… | dvojslab. výsl. jabl-ka

(vydává rajská jablka) – Narážka na Gn 2,9: Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznám dobrého a zlého [lat. malum = „zlo, zlé“ i malum = „jablko“].

Již se světa toho koule
točila k západu,
hnila jako která gdoule,
pospíchala k pádu.
  Měla všecko občerstvit
  Maria, i obnovit
  dle bozského řádu.

k západu – k zániku, do zkázy
která – nějaká, jakási

Toto panenské poledne
nechce se tajíti,
jak v noci také i ve dne
chce ke všem přijíti.
  Odtud to světlo svítí
  všem, a všecky chce míti,
  a s sebou spojiti.

Ó blejskající kamínku,
karbuňkule řečený,
když o tobě mívám zminku,
bývám osvícený.
  Svěť, Bohu dcerko milá,
  matko Krista přemilá,
  dome posvěcený.

karbuňkule – rubíne | Drahokam rudé barvy je připomínkou krve Kristovy.
když o tobě mívám zminku – když se o tobě zmiňují, když o tobě slyším

Panna Maria skrze své tělo byla příbytkem Boha živého; odtud pramení metafory domu, chrámu a zámku.

Ó ty chráme velebností
bozskou naplněný,
ó zámku panenskou ctností
z všech stran ozdobený.
  Kdo zde milost nehledal
  skrz tebe, nevyhledal,
  teď Bůh neskončený.

teď – zde, tady

Ej, sem všickni pospíchejte,
brána teď milostí,
sem bez odkladu chvátejte,
vás chce mít za hosti.
  Lačným chleba podává,
  žížnivým nápoj dává,
  Matička milostí.

teď – zde, tady | Symbolické tituly Panny Marie Porta Coeli („Brána nebes“) a Porta clausa („Brána uzavřená“) se vztahují na Ez 44,2: Hospodin mi řekl: „Tato brána zůstane zavřená; nebude otvírána a nikdo jí nebude vstupovat, neboť skrze ni vstoupil Hospodin, Bůh Izraele. Proto zůstane uzavřena. …“

„Matka milosti(plná)“ je titul Panny Marie odvozený z modlitby Zdrávas, Maria (srov. L 1,28).

4. Svadební prstynek

Kleopatra, hrdá žena,
svému miláčkovi:
od lásky v tom přemožená
Venuší, ptáčkovi
drahou perlu jest připila.

Kleopatra VII., zv. Veliká, egyptská královna (69–30 př. Kr.), byla milenkou Gaia Julia Caesara a Marka Antonia; podle pověsti rozpustila v poháru vína vzácnou perlu a tímto nápojem připila Antoniovi.

Perlička nepřeplacená
jest ctnost, poníženost:
vyvolených drahá cena
jest i vyvýšenost.
Přemoženás, Kleopatra.

nepřeplacená – nedozírné ceny, nedocenitelná
poníženost – pokoření se, pokora

vyvýšenost – vznešenost

Ó poníženost, kamínku,
diamante jasný:
ó poníženost, prstýnku,
svazečku přešťastný:
bez tebe ctnost, ach, není ctnost.

svazečku – pouto

Poníženost, ó perličko,
vítej nastokráte,
Syna Božího rodičko,
vítej tisíckráte,
skrz tebe jest Bůh bratr náš.

Chýlilo se všecko k pádu,
tys byla podpora,
že Boha nechal svět zadu,
měl býti potvora:
ty jsi všecko napravila.

zadu – vzadu, za sebou
potvora – netvor, obluda | Zřejmě je míněna dravá šelma ze Zjevení Janova (Zj 13), tj. satan, Antikrist, popř. lživý prorok.

Adam chtěl chválu nabýti
s svou milou Evičkou,
však oba byli zabyti,
tatiček s matičkou,
poníženost jim scházela.

byli zabyti – byli pošetilí

On Šalomún, král nad králi,
divně jest mudroval;
odtud se je[m]u vysmáli,
neb byl přemudroval,
neměl doma poníženost.

Šalomoun (965–926 př. Kr.), král Izraele a Judska, proslulý svou moudrostí, ale i skepsí; domnělý autor tří starozákonních knih (Přísloví, Kazatel a Píseň písní). Naráží se zde na porušení smlouvy s Hospodinem, protože se Šalomoun ve stáří dopouštěl modloslužebnictví kvůli svým ženám-cizinkám (srov. 1 Kr 11,1–13). | divně – podivuhodně

Dej se jednou oblomíti,
duše zatvrdilá,
chceš-li v nebi částku míti,
nech hříšného díla,
a vzdej se Boží Matičce.

částku – podíl, účast

vzdej se – odevzdej se

Jmenujeme se křesťané,
s tím se honosíme:
požehnání se nestane:
Rodičku musíme
s Synem Kristem ctít Mariji.

Zůve nás ranní zvonění,
v povětří ptáčkové,
všelijaké hudby znění,
na kruchtách žáčkové,
abychom Panně zpívali.

zůve – zve, volá

na kruchtách – na kostelním kůru (na vyvýšeném místě v kostele, kde jsou varhany a zpěváci); žáčkové – chrámoví zpěváci

Zdráva buď, Paní betlémská,
Hrabinko lauretská,
Královno jeruzalemská,
Kněžno názarétská,
buď pozdravena na věky.

hrabinko lauretská – hraběnko loretánská | V italském Loretu je mariánská svatyně Santa Casa (sv. Dům nazaretský), který sem byl podle legendy přenesen r. 1295 z Nazaretu anděly.

Tak, tak tebe pozdravují,
tvojí milovnící,
z tvé milostí se radují,
ubozí hříšnicí,
neopouštěj, Matko, děti.

5. Panenská láska

Sem, všickni lidé, přistupte,
vy mé potěšení:
aniž ode mně odstupte,
od světa zděšeni,
  jestli mně tak milujete,
  jak já vás miluji,
  k věrný lásce zvolujete,
  v nížť já nechybuji.
  Toto zkusil, jehož milá
  jsem vzdycky Rodička byla.

Nikoliv se zavozuje,
jenž mně se oddává,
skutek moudrý provozuje,
jenž mně sebe vzdává.
  Ó vy šlechetní mládenci,
  hledáte-li kvítí?
  Já, panna, k vašemu věnci,
  chci přistupu míti.
  Já jsem ta běloučká růže,
  kterou každý trhat může.

nikoliv se zavozuje – neschází na scestí, nedá se svést, oklamat

provozuje – vykonává, činí

Snad vás mílé zamžikání
libě přivábuje?
černých očiček skakání
mocně roznícuje.
  Snad i kadeřavý vlásky,
  s zlatem otočený,
  vaše zejskávají lásky
  láskou přemožený.
  Má krása Boha ranila,
  jemu jsem se zalíbila.

otočený – ovinuté, ovázané

Kdo šlechetnost, kdo zdvořilost
panen si vinšuje:
svět jí nedá, rozpustilost
všecka v něm panuje.
  Vlastní chloubu nenávidím,
  však pravdu mluviti
  musím, žádným nezávidím,
  chci mou ctnost zjeviti,
  všecko v sobě obsahuji.
  Šťastní jsou, jenž mně milují.

vinšuje si – přeje si

Ó fraucimer urozený,
Syna mého tobě
namlouvám, jenž jest zplozený
ze mne, vem ho sobě,
  nepřehlidně jej miluje,
  právě jest vybraný
  ze všech a v nebi králuje,
  Pán nad všemi pány.
  Jemu se klání svět, peklo,
  kdyby se pak všecko vzteklo.

fraucimer – ženská společnosti

(vem ho sobě,) nepřehlidně jej miluje – (vezměte si jej, urozené ženy,) milujíce jej bez přezkoumávání | právě – náležitě, řádně, správně

Ve všech právích zkušeného
doktora žádáte?
Ej, i teď vinšovaného
Syna mého máte.
  Snad i uzdravítedlného,
  lékaře hledáte?
  Syna mého v tom šťastného
  při mně nalezáte.
  Vtíp, umělost vynešená,
  moudrost jest v něm vyvýšená.

teď vinšovaného – zde požadovaného, žádoucího

šestislab. výsl. u-zdra-ví-tedl-né-ho, tj. schopného uzdravovat

v tom šťastného – v tom úspěšného

umělost vynešená – vyhlášená, zjevná učenost, vzdělanost, umění
vyvýšená – vznešená

Mistra díla kunštovného
jestli milujete?
Mého Syna rozkošného
i v tom nabudete.
  Zlatem všecko ozdobuje,
  s perlami zachází:
  pěkný obrázky maluje,
  v něm se vše nachází.
  I květného kvití máje,
  i štípky křtaltuje ráje.

zachází (s něčím) – zabývá se (něčím)

štípky křtaltuje – stromky tvaruje, formuje

V rytířském běhu zběhlého
chcete kavaléra?
Máte Krista zmužilého:
při němž velká víra.
  Při něm se síla nachází,
  pekla se nebojí.
  Jako lev k boji vychází,
  před světem obstojí.
  Neutíkal, svědčí rány:
  rořtřískal pekelné brány.

kavaléra – rytíře, jezdce, dvořana

Lev je jedním z Kristových mesiášských titulů.

Podle apokryfního Nikodémova evangelia a středověkých autorů sestoupil Ježíš v době mezi svou smrtí a vzkříšením do říše smrti – předpeklí, aby odtamtud vysvobodil duše spravedlivých, tj. starozákonních patriarchů, proroků, Davida a Jana Křtitele. Ježíš třikrát vyzval Satana a Lucifera jako zosobnění pekel, aby otevřeli pekelné brány, a pak rozbil jejich závory. Poukazuje se i na Ž 106(107),16: [Hospodin] rozrazil bronzová vrata, železné závory zlomil.

Mnozí v světě urozeni,
fendříší, hejtmané:
byli by s koně sraženi,
kdybys, Kriste Pane,
  nebyl přiskočil k pomocí,
  a ruku nepodal,
  chránil jsi je ve dne v noci,
  jenž jich svět byl prodal.
  A to pro mé přimlouvání,
  ráčils činit smilování.

fendříší – praporčíci, praporečníc

jenž jich svět byl prodal – protože se jich svět už zřekl, nechal je napospas

6. Žehnání s světem

Ach, jak ve mně srdce hoří!
ach, sotva že jen neshoří!
láska mně na svět zplodila,
láska se se mnou zrodila,
život můj jest milování,
i má smrt jest milování.

Ej, teď hojnost stojí kvití
chtíc bezděk mou lásku míti,
však se na mně směje darmo:
jiný kvítek bije larmo.
Ach, miluji, ach, miluji:
můj Ježíši, tě miluji.

bezděk – bez mé vůle, aniž si to přeji

bije larmo – bije na poplach, vyhlašuje alarm

Nelíbi se žádný člověk,
byť byl krásný jakkolivěk,
trávať on, jenž brzo zhyne,
jehož i smrt kvapně svíne:
protož jinám měří láska,
v Ježíši jest její částka.

Srov. Mt 6,28–30 a Jk 1,10–11 (což je odkaz na Ž 102(103),15–16: Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jako polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě; podobně Iz 40,6–7). | jehož i smrt kvapně svíne – narážka na Iz 38,12: Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo. On sám odřízl mě od osnovy. | částka – podíl, účast

Ach, člověče, nechej světa,
sic bude po tobě veta,
láska Boží trvá stále,
mimo ní jest vše nestálé.
Milůj Boha bez přestání,
v něm tvé stálé mívej stání.

stání – stanoviště, základnu

Milujme urozeného,
od věčnosti zplozeného
Syna Boha jediného,
v kráse, v ctnosti předivného,
jenž srdce lidské raniti,
můž i sobě podmániti.

předivného – nesmírně obdivuhodného, zázračného

Z Judstva poselství přichází,
od ctné matrony pochází:
přináší kontrfekt mého
miláčka roztomilého.
Veroniko, k milování
přijímám tvé milé zvaní.

z Judstva – z Judey, tj. z centrální, jeruzalémské oblasti Palestiny

kontrfekt – podobiznu, portrét

Sv. Veronika, podle legendy Beronike, tj. Pherenike, je legendární postava z okruhu žen kolem Ježíše; získala věrný obraz Kristovy tváře (veraikon), jež se otiskla na roušku, kterou mu Veronika podala, když šel s křížem na Golgotu.

Mám-li se dát vymalovat?
a kdož mně bude malovat?
Kdež jest ten penžlík? kde barva?
neobstojím z hlíny larva.
Mám-liž Bohu zasnoubená
býti, já z bláta zplozená?

penžlík – štětec
(z hlíny) z bláta zplozená – narážka na Gn 2,7 (I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země) a Gn 3,19 (Prach jsi a v prach se navrátíš). | larva – pouhá vnější podoba, pouhá tvář, maska

Majdaleno, propujč radu,
však jsi z milujících řádu;
mám-liž kadeřavit vlásky,
abych Boží došla lásky?
Márnost tato neobstojí,
tenť milý o ní nestojí.

Maří Magdalena (Marie z Magdaly) bývá mylně ztotožňována s bezejmennou hříšnicí, která podle L 7,36–50 pomazala Ježíšovi nohy vonným olejem. | z řádu – ze stavu

Již, již jsem se probudila,
a smysly své jsem vzbudila.
Již vím, již vím co činiti,
již vím, co Bůh můj chce míti.
Márný světe, měj se dobře,
s tebou trvat jest mé hoře.

Ten, který pro mně umíral,
tenť dveře k lásce otvíral.
K tomu pospíchám srdečně,
jemu živá budu věčně.
Ó přešťastné milování!
Ach, přerozkošné kochání.

kochání – radost, slast, potěšení

7. Duchovní svádební lázeň

Lázeň vodou křtu a mystická duchovní lázeň – individuální očista vírou v Krista – se v textu setkávají s krvavou lázní Kristova utrpení – očistou pro lidstvo.

(Díl první)

Již jest lázeň zatopená,
ó lidé, pospěšte,
není-li mysl stopená,
jiné vše zavěšte.
  Však jste dosti pošpíněni,
  čistého oudu v vás není,
  pro tak těžké provinění.

stopená – utopená (tj. oblouzená, zatemněná)
zavěšte – odložte, nechejte stranou

Cokoliv jest nečistého,
k svadbě se nehodí,
hosta žádám umytého,
sice se vyhodí,
  Hříchem jestli zapácháte,
  ke mně se nedomakáte,
  hroznou nelibku spácháte.

nedomakáte se ke mně – nedopátráte se mne, nedostanete se ke mně
nelibku – nepříjemnost, nelibý čin

Sám můj Syn do lázně kráčí,
až všecek jest bílý:
myť se vlastní krvi ráčí
ten Ženich přemilý.
  Odtud já nejsem vzdálená,
  při mně jest i Majdalena,
  nikdý od nás oddělená.

Cesta do lázně naznačuje blížící se Kristovo ukřižování, smrt a vzkříšení i jeho proměnění na hoře (Mk 9,3: Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit; synopticky Mt 17,1–9, L 9,28–36).
Ženichem je míněn Kristus ve smyslu podobenství o deseti družičkách (Mt 25,1–13); viz výše úvodní komentář k LČ.

Na jednom prstu zavěsil
Bůh nebe, zem, moře:
že se sám Jidáš oběsil,
nad ním větší hoře:
  I vás, hříšné lidí, mývá,
  a pracnějí váše smývá
  hříchy, a nad ními vzývá.

„Prst Boží“ označuje schopnost Boha zasáhnout do všech záležitostí. Jde zřejmě o ohlas Ž 8,4: Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil a vzdáleněji pak o ohlas 26. kapitoly Knihy Jóbovy, v níž se oslavují divy božího stvoření; srov. Jb 26,7: … nad nicotu zavěsil zemi. | O konci Jidáše viz Mt 27,3–10 a Sk 1,16–20.

V posledním tažení ležel,
ukrutně zraněný.
Již duch na onen svět běžel,
bolestmi ztryzněný.
  Žížnil po krve pouštění,
  nebylo nic k uhašení,
  nic nebylo k potěšení.

Po pouštění žilou, léčebné praxi, která se kdysi běžně provozovala v lázních, je žízeň. Metaforicky se odkazuje na Kristovo utrpení na Golgotě a na místo v evangeliích (Mt 27,48; Mk 15,36; J 19,28–30) o vojákovi, který dal Ježíšovi před smrtí napít.

Protož, ó slzy, padejte
po lících v hojnosti.
Žížnivému nápoj dejte
dlé vaší možnosti.
  Srdce hoří, je polejte,
  v krví tune, pomáhejte,
  pokropte je: ach, je smejte!

tune – tone

Ach, mé srdce, tvrdá skálo,
ach, jednou lámej se!
Dosti jsi již v zlosti stálo:
jednou vylívej se.
  Této lázně jsi příčina,
  dej tvé slzy místo vína,
  na tě tvá naříká vinna.

v zlosti – v neřesti, nepravostech, hříchu
vylívej se – projev se, vyjev se

(Díl druhý)

Jak jsi se pak zachovala,
pověz, Majdaleno?
Jak jsi tvůj hřích oplakala,
ó kajicí ženo?
  Mé srdce chce vystydnouti,
  uprostřed ohně vadnouti,
  z lásky míní vypadnouti.

Oheň, jak by ses porovnal
s vodou, teď pokusím.
Zdalíž by se se mnou srovnal
milý Ježíš, zkusím.
  Voda jsem já, Ježíš plamen:
  kyž mně tvrdý láme kámen!
  Zazpívala bych já Amen.

kyž – kéž

Fénix život svůj skonává,
divnou věc poslyšte,
a v skořici nalezává:
k tajemství pospěšte.
  Jest plamen, jenž rozněcuje,
  sám sebe tak obživuje,
  tak mně k lásce podpáluje.

Fénix – bájný pták antické mytologie, který když cítí, že se blíží jeho konec, sám se spálí a znovu povstane ze svého popela; obraz fénixe se za křesťanství přehodnotil na symbol Krista; srov. i Ž 102(103),5. | Ovidius (Metamorphoses [Proměny] XV, 392–400) líčí smrt fénixe v hnízdě vystlaném skořicí a jiným vonným kořením.

Takový David kajicí
byl v svém lůžku ptáček.
Ve dne i v noci plačicí,
byl jest lásky žáček.
  Rozpalený byl litosti,
  odkud teklo pláče dosti.
  Měl oheň vody v hojnosti.

Podle 2 S 11 a 12 se král David kál z hříchu cizoložství s Bat-šebou a z podlého odstranění jejího muže – vojáka Urijáše (srov. ČMM 17).

Ach, jak se tehdáž zachovám,
když Ženich můj přijde?
Zdaliž se tehdáž neschovám,
když protí mně vyjde?
  Jsa dokonce pošpíněná,
  od hříchu všecka zprzněná
  a před Bohem závržená.

Viz podobenství o desíti družičkách (Mt 25,1–13).

Petr zapřel svého Pána,
proto koutu hledal,
K pláči ta jej hnala rána,
Kristus jej vyhledal.
  Pod zem se plačicí schovám,
  tak se tam dlouho zachovám,
  až se milostí dochovám.

O Petrově zapření Krista srov. Mt 26,69–75, synopticky Mk 14,66–72, L 22,56–62, J 18,17.25–27.

zachovám se – ukryji se, budu se ukrývat
dochovám se – dočkám se

8. Duši věno

(Díl první)

Povstaň, srdce milujicí,
Ženicha vyprovázej,
zní trouba tě volajicí,
k jeho svadbě vycházej,
  O půlnoci on vychází
  a jde naproti tobě,
  s prázdnou rukou nepřichází,
  věnem tě loudí k sobě.

O Ženichovi-Kristu viz úvodní komentář k LČ.

Srov. Mt 25,6 (Uprostřed noci se rozlehl křik: „Ženich je tu, jděte mu naproti!“).

Sem přistupte, urození,
a vaše věno spatřte.
Od šlechetností zplození
na marnost víc nepatřte.
  Zlatý řetěz přijímejte,
  mých rukou drahé dílo:
  [s] světem víc spolku nemějte,
  sic nebude mně mílo.

marnost – pomíjejícnost světa

Tuto halži jsem strojiti
počál dle Otce vůli:
a toužil jsem zhotoviti
k vaši budoucí zvůli.
  Při ní jsem se potil mnoho
  za třidcet a tři léta.
  Ach, což jsem netrpěl toho
  od ukrutného světa.

halži – náhrdelník, ozdobný řetěz na krk | Celá strofa odkazuje k Mt 11,28–30: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. | zvůli – libosti, potěšení

Chudým býti dobrovolně
a po kříži choditi:
jest kráčeti velmí volně
a po nebi dychtěti.
  Tu cestu jsem já přeměřil
  a vás všecky předcházel:
  a tak váš život vyměřil,
  když jsem od vás odcházel.

volně – o své vlastní vůli, svobodně

přeměřil – prošel, přešel
předcházet někoho – ukazovat někomu cestu

Po zboží jestli dychtite:
v nebi se to nachází.
Jestli světem pohrzíte:
vstříč vám ono vychází.
  Vezdejší zlato jest bláto,
  chotě má, je nehledej,
  pošplíchá tě hlína tato:
  jiný poklad vyhledej.

po zboží – po majetku, bohatství

Ó ctnost, anjelská čistoto,
zafire roztomilý!
Panenské krásy jistoto,
Lilium všecko bílý:
  Komu tě mám přirovnati,
  drahý Karmele kvítku?
  Nemuž se s tebou srovnati
  svět ten, ó rájský štípku.

zafire – safíre

Kromě symbolické hodnoty lilie jako znaku panenské čistoty je zde i vztah k strofě 73–80 (Lůžko kvítím posypané…) odkazující k Písni písní (srov. Pís 2,2).
Karmel je hora a pohoří s bohatým rostlinstvem (hebr. slovo karmel znamená „zahrada“; srov. Iz 35,2: …rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. … Bude jí dána … nádhera Karmelu), prastaré kultovní místo Izraele; křesťanští poustevníci zde za křižáckých válek založili řád karmelitánů.
štípku – (ovocný) stromku

(Díl druhý)

Teréza to uvážila
a mně své srdce dala:
do něž ten kvítek vsadila,
a tak i jej mně vzdala.
  Kdybych nebyl stvořil nebe:
  nyní bych já je stvořil.
  A to, Terezo, pro tebe:
  a tak bych já ti dvořil.

Sv. Tereza z Ávily, španělsky také Santa Teresa de Jesús, vl. jm. Teresa de Cepeda y Ahumada, zv. Tereza Veliká (1515–1582). Byla to španělská mystička, vizionářka a básnířka; prošla těžkými chorobami a duševními zkouškami; žila v přísném pokání; s vynaložením velkého úsilí reformovala řád karmelitánů (přispěla ke vzniku tzv. bosých karmelitánů, Ordo Fratrum Discalceatorum B. M. V. de Monte Carmelo) a zakládala nové ženské kláštery. Je patronkou Španělska a byla svatořečena r. 1622. | do něž – do něhož (tj. srdce) | vzdala – odevzdala

Tvé lůžko jest spořádáno,
roztomilá panenko.
Tvrdé se zdá a podané
nepokoji, milenko.
  Však aby v něm se složily,
  mnohé panny přispiší.
  V lepšim mně nepoložili:
  ty k tvej správě zapiší.

složily se – ulehly

k tvej správě – do tvého vedení (do tvé řehole)

Když tě sen bude trápiti,
tak že sotvá obstojíš:
nezoufej, nemůž ztrápiti,
ty v mé ochraně stojíš.
  Pomine noc, jitro vyjde:
  poznáš, co kříž přináši.
  po mračnu slunéčko přijde:
  kříž do nebe přenáši.

ztrápiti – utrápit

Ohlas Tób 3,22: Ty se zajisté nekocháš v zahynutí našem, neboť po bouři činíš utišení a po pláči a kvílení radost vléváš.

Lůžko kvítím posypané,
ej, jak rozkošně kvetne.
Odtud barva, vuň povstane:
odtud ráj, máj vykvetne.
  V tom ráji, máji panenky
  tvé, Terezo, se pasou.
  Na těch lukách mé milenky
  k věčnosti se vypasou.

Celá strofa je ohlasem Pís 1,16 (A naše lůžko samá zeleň.) a Pís 6,1–3 (Můj milý sestoupil do své zahrady k záhonům balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie …).

Tvé roucho má být šlechetnost,
sice hostěm nebudeš.
Ctnost tvůj habit. Nešlechetnost
ať jest pryč, sic mně zbudeš.
  Ať svět pejchu provozuje,
  nezaviděj mu zlata.
  Ať sve milé zavozuje
  a vykydne do bláta.

mně zbudeš – pozbudeš mne, ztratíš mne
pejchu provozuje – předvádí nádheru, okázalost

zavozuje – zavádí, uvádí v omyl

Mnoho se nyní přikrývá,
co sice špinavého.
Tak se had, drak v díře skrývá,
tak mnoho ohavného.
  Však se někdy všecko zjeví,
  v pokání, duše, trvej.
  I tvý slzy se vyjeví,
  do smrti v ních vytrvej.

sice – přece
Had má v bibli většinou vztah ke zlu; viz Gn 3,1–5: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had; je to protivník člověka, podobný satanovi; zosobňuje prokletí a smrt; had a drak ve Zj 12; 13; 16; 20 zosobňují satana, Antikrista, popř. lživého proroka.

9. Andělské přátelství

Nebeští kavalérové,
vinšujte štěstí.
Vy jste mé svadby družbové:
veďte z neštěstí
Nevěstu mou, vám se věří.
Mně a vám se ona svěří.
Veďte ji, andělé,
ke mně, archandělé.

kavalérové – rytíři, jezdci, dvořané
vinšujte – přejte

Nevěsta = Panna Maria

Hrnou se do nebeského
paláce hosti,
jest z pokolení lidského
milenek dosti.
Musí pozadu zůstati
svět, a proto i zoufati.
Již mu [s pytlem] dali:
místo jej mně vzali.

pozadu zůstati – ustoupit do pozadí

[s pytlem] dali – již ho odmítli, dali mu již košem

Ó Michale, můj rytíři,
meč již vytáhni.
Ó věrný duších vartýři,
tě nevyhání
žádná z tvé moci zchytralost,
v tobě jest obrova stálost,
veď milou mou ke mně,
přej hostinu ve mně.

Michale, můj rytíři – Archanděl Míkael (Michael, Michal) je anděl strážce Izraele (Da 10,13–21) a ochránce církve ve Zjevení Janově; srov. Zj 12,7–9: A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. | věrný duších [2. pád mn.č.] vartýři – věrný strážce duší

Milá = Nevěsta = Panna Maria

Před tebou ať peklo běží,
jeho lámej brány.
Ať Luciper sražen leží
od Božské rány.
Ať se tělo nevypíná,
podej mu žluč místo vína,
zkroť jeho šíbalství,
pokutuj nedbalství.

Před tebou… …Božské rány – srov. komentář k LČ 5.

Luciper je lidová podoba jména Lucifer (= „Světlonoš“), kterého se v bibli užívá v různém smyslu; ve SZ jako názvu pro jasnou hvězdu (v Iz 14,12 posměšně), v NZ jako jména pro svrženého anděla – Satana (L 10,18: Řekl jim [Ježíš]: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“), ve Zjevení Janově (i v apokryfním evangeliu Nikodémově, viz komentář k LČ 5) je personifikací pekla a nazývá se také hadem a drakem. / šíbalství – vychytralost, podvodnictví

A tak se ke mně dostane
Choti má milá.
Nic proti ni nepovstane
hříšného díla.
Ty ji stále buď při boku,
popřej ji tvého poskoku.
Ten ať jest tvůj tanec:
zhyne pekla kanec.

Choť = Nevěsta = Panna Maria

poskoku – skoku; rychlosti, pohotovostí

Tak za mně se teď přimlouval
můj Ženich milý.
K mé pomocí vás namlouval,
pážata bílý.
Tak vás jmenuji, andělé:
k vám volám, ó archandělé!
Slyšte mé žádosti,
činte mně zadosti.

Ženich = Kristus

Andělé jsou v Novém zákoně popisováni jako mladí mužové v bílém rouchu; srov. např. Mk 16,5; Sk 1,10.

Když můj milý měl vyjiti
od Otce svého:
a na tento svět přijiti
dlé těla mého:
tu převeselou novinu
(aby lidskou zetřel vinnu)
Gabriel zvěstoval,
člověk se zradoval.

Milý = Ženich = Kristus

dlé – vedle (tj. „skrze mé tělo“)

zetřel – smazal | Ježíš svou obětí smazal dědičný hřích Adama a Evy; srov. 1 K 15,22: Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. | Archanděl Gabriel vyjevuje boží tajemství; v evangeliích zvěstuje Zachariášovi narození Jana Křtitele (L 1,19) a Panně Marii narození Ježíšovo (L 1,26–38).

Když já budu umírati:
tu poštu přines.
Když budu oči svírati:
mně k Bohu vynes.
Ujisť mne, že mne miluje
ten, jenž na nebi kraluje.
Ó postmístře Páně,
nezapomeň na mně.

poštu – sdělení, poselství
svírati – zavírati

postmístře Páně – archanděl Gabriel se považuje za Božího posla

Tobiáš zraku drahého
pozbyl v starostí,
lékaře dostal zběhlého
s velkou radostí.
Oči mé jsou zaslepené,
marnosti lepem zlep[e]né:
Budiž, Rafaéli,
k mému zdraví smělý.

Podle deuterokanonické starozákonní knihy Tóbijáš (Tób) zbožný a milosrdný stařec Tóbit oslepne; jeho syn Tóbijáš dostane od archanděla Refáela lék, který slepému otci navrátí zrak. | v starostí – ve stáří

marnosti – pomíjejícnosti
Rafaéli – Archanděl Refáel (hebr. „Bůh uzdravuje“) je přímluvcem a strážcem lidstva; viz Tób 3,17; 12,15. | smělý – odvážný (budiž k mému zdraví smělý má asi smysl: „neotálej s léčením, začni radikální léčbu“)

Častějí mně omáměly
těla krmičky,
mně poddanou stále měly
tvé, světe, hřičky.
Ach, strážce můj, žluč podávej,
mne metlám, bičům oddávej.
Tak bůjnost mou splatím,
dlůh všecek zaplatím.

omáměly – oslňovaly, zaslepovaly
krmičky – dobré krmě
poddanou – poslušnou, odevzdanou; byla jsem v jejich poddanství, zajetí

Narážka na bičování Ježíše; viz Mt 27,26.

Anjelé, mojí vudcové,
ruce podejte.
Nebeské svadby družbové,
mne Kristu dejte.
S kterým bych se radovala
a na věky hodovala.
V nebeském paláce
k té pomozte lásce.

10. Svádební věneček

Posypte mne s kvítkami,
s ruží a s lilium.
Obložte mne s kytkami,
spojte convalium.
Mé srdce v mdlobě leží:
to žádá lékařství.
Ode mne můj duch běží,
nedbá na cisařství.

Růže je tradičně symbolem lásky, v křesťanské symbolice i krve Kristovy; lilie je symbolem panenské čistoty a nevinnosti.
spojte – (na)shromážděte, sesbírejte | Konvalinka je symbolem ctnosti a cudnosti.

lékařství – srov. LČ 5: lékař = Kristus

cisařství – tento pozemský svět; srov. Mt 22,21: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.

Ó bolest s veselostí
v mém srdci smišená!
trápíš a těžíš dosti:
ač nejsem zděšena.
V sladkém zpívám trápení
labuť milujicí.
Dychtím po mém spasení,
po Bohu toužící.

těžíš – tížíš

Jeden druh labuti (labuť zpěvná, Cygnus cygnus) skutečně při letu vydává příjemné zpěvavé zvuky; podle antického mýtu labuť – pták zasvěcený Apollónovi – před smrtí zpívá (Ovidius, Metamorphoses [Proměny] XIV, 430); v křesťanské tradici se za „labutí zpěv“ v přeneseném smyslu označovaly předsmrtné projevy Krista a svatých, v nichž se zračila mystická tajemství (srov. např. evangelium Janovo, kap. 14–16).

Labuť jsem vyvolila
k mé lásky muzice,
aniž nejsem zpozdilá
k té její písničce.
Barva její i hlásek
k mé svadbě se hodí,
mnoho způsobí lásek,
vše zlé pryč zahodí.

zpozdilá – liknavá, nepozorná

Vějme věnce k veseli,
lásko, podej kvítí,
buďme přitom veseli.
Ty mne budeš míti.
Jiných všech se vzdaluji:
svítězilas, lásko.
Tebe, Kriste, miluji,
drahá srdce částko.

částko – části, díle

Venuše poražena
jest s svým myslivečkem.
Moc její vyražená
s krvavým střelečkem.
S vítězstvím, ó vítězství!
naše věnce vějme.
Ó mé veliké štěstí!
Mír a pokoj mějme.

Venuše (Afrodite), antická bohyně, symbol tělesné, smyslné lásky, bývala provázena synem Amorem (Erotem), bohem tělesné lásky, který byl později zobrazován jako krásný okřídlený chlapec ozbrojený lukem a šípy zraňujícími lidská srdce („myslivečkem“). Srov. ČMM 3, 10, 28 a SM 11. | moc její vyražená – její moc je zapuzena, zahnána, odražena
Srov. Zj 2,10: Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Bud věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.

Dominicus otvírá
zahrádku přemilou.
Norbertus nezavírá
louku k svadbě milou.
Ignatius i háje
přeje k mému sňátku,
nebeské kvítky máje
propujčuje k svátku.

Sv. Dominikovi (1170–1221), zakladateli řádu dominikánů, darovala ve snu Panna Maria věnec z růží a vysvětlila mu pravidla užívání růžence. Sv. Dominik se zobrazuje také se stonkem lilie.
Sv. Norbert z Xanten (1082–1134), zakladatel řádu premonstrátů (viz SM 62), byl od r. 1628 patronem Království českého.
Sv. Ignác z Loyoly (1491–1556) byl zakladatelem řádu jezuitů (viz SM 68 a SM 69).

František v sněhu leže
lilium obilil.
V trní Benedict věze
růži jest ozdobil.
K mému věnci kvítkové
tito budou svatí.
Ti Boží miláčkové
mně Choti ošatí.

Sv. František z Assisi (1181/82–1226) byl zakladatelem řádu františkánů (viz SM 85), přítelem sv. Dominika. Chodil prý bos i ve sněhu a byl podle legendy do sněhu vržen lupiči, kteří ho předtím přepadli a obrali o všechno. | Sv. Benedikt z Nursie (kolem 480–547), zakladatel řádu benediktinů; podle legendy prý přemáhal ďáblovo pokušení a tělesnou žádost tím, že se válel nahý v tmí a kopřivách.

mně Choti – mne Ženichovi, pro Ženicha = pro Krista (popř. mne Nevěstu)

Zbití jsou nepřátelé:
panenky, zpívejte.
Anděle jsou přátelé:
věnečkem zahrejte.
K svadbě směle přistupte,
již Ženich vychází.
Z těla, z světa vystupte,
Ježíš k vám přichází.

zbití – pobiti

11. Den svadební

Začněte, panny, zpívati,
natáhněte hlásky.
Sluší se teď radovati.
Den jest Božské lásky,
Cecilia varhanice,
hrej, spoj sobě panen více.
Andělé měchy zdvíhají,
též k tvým varhanům zpívají.

Sv. Cecílie byla starokřesťanská mučednice z přelomu 2. a 3. století; od pozdního středověku patronka církevní hudby. | spoj – shromáždi

Černá barva, žádný smutek
teď se nespatřuje.
Žádný k pláčí nutí skůtek,
veselost panuje.
Jest liberaj zde čistotná,
jest bravada panen ctnostná,
favory jsou nevinnosti,
jsou nevinní všickni hosti.

teď – zde, tady

liberaj – šaty, oděv
bravada – hrdost, chlouba, pýcha, statečnost
favory – fábory, pentle (dámy jimi zdobily na projev své přízně rytíře a kavalíry)

Jako křištál se bělíme,
jsme i korálový.
Aniž se v věku dělíme
rovní Ženichovi.
Spolu sedíme pokojně,
o žádný nevíme vojně.
Jako slunce se stkvějeme,
stále se libě smějeme.

korálový – červené, růžové
aniž se v věku dělíme – nejsme různého věku, nelišíme se věkem
Ženichovi = Kristu.

Žádná zde není vrtkavost,
hlava v ni nebolí,
neobtěžuje váhavost,
není zde oudolí,
v kterém bys plakal bolestně
a vzdychal, vzýval srdečně.
Po Sion horách skákáme,
vší rožkoší oplejváme.

Odkazuje se zde na výraz „slzavé údolí“ v modlitbě Zdrávas, královno; označuje zemi a slzy utrpení nebo pokání, které prolévá hříšník v očekávám štěstí v ráji.

Sijón je jeden z pahorků, na nichž byl vybudován Jeruzalém; metonymicky Jeruzalém; přeneseně nový, Nebeský Jeruzalém, tj. nebe.

Srovnávají se hlasové
při zdejší muzice.
Dyškantové a basové,
triply jsou v písničce.
Tuť ti všickni prozpíváme,
pauzy žádný zde nemáme.
Loutny v rukou nemlčejí,
housle, trouby, bubny znějí.

srovnávají se hlasové – hlasy znějí harmonicky

Diskantem se v 15.–17. stol. označoval nejvyšší hlas ve vícehlasé vokální skladbě; v tomto rámci byl totožný se superiem, sopránem. | Ve starší mensurální notaci se termínem (proportio) tripla označovalo zkracování některých not na třetinu původní hodnoty, čímž se dosahovalo ztrojnásobení tempa; podle POSPÍŠILA 1998 třídobý, „božský“ takt; ŠKARKA 1985 termín vysvětluje (asi mylně) jako „třetí hlasy ve vícehlasém zpěvu“. | tuť ti – tam tobě (ŠKARKA 1985 čte podle Devotyho rukopisu tutty); prozpíváme – prozpěvujeme

Anděle jsou truksasové,
nosí k stolu jidla.
Jsou tolikéž muntšenkové,
slouží jejích křidla,
aby větřiček nescházel,
aby Zefyrus vycházel
po světa, těla broukání
a pekla větrův foukání.

truksasové – jídlonoši, stolníci

muntšenkové – číšníci nosící nápoje

Zefýr je mírný (jiho)západní vítr, vánek; bůh Zefýr je jeho mytická personifikace u Řeků.

Kateřino, ta odplata
jest po tvém trápení.
Ta jest radosti jistota
po tvém zarmoucení.
Tak se ti, Barboro, platí,
nic se zde více nehatí.
Co jest připověděl, dává
Kristus, a vás panny vdává.

Sv. Kateřina Alexandrijská je legendární mučednice z přelomu 3. a 4. století; považuje se za pomocnici v nouzi; od renesance se v umění objevuje motiv jejích zásnub s Kristem.

Sv. Barbora, legendární mučednice z přelomu 3. a 4. století; pomocnice v nouzi (viz komentář k písni SM 95).

Jeruzaléme nebeský,
má perlo jediná.
Jak jest býti v tobě hezky,
ó ceno předivná.
Ó Sion, horo zelená,
nebudiž od nás vzdálená.
Veď do modrého kvartyru,
ďáblům nechej smůlu, síru.

Srov. Zj 21,2: A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (také Zj 21,10); srov. Zj 21,21: A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly.
ceno předivná – hodnoto, odměno podivuhodná, zázračná
Sijón je jeden z pahorků, na nichž byl vybudován Jeruzalém; metonymicky Jeruzalém; přeneseně nový, Nebeský Jeruzalém, tj. nebe.
do modrého kvartyru – tj. do nebeského domu, obydlí

Velká jest zde mzda, náhrada,
poslyšte, křesťané,
kterou dává ta zahrada,
jenž věčně zůstane.
K této svadbě ve dne, v nocí
pospíchejme ku pomocí.
Přispěj, ó Ženichu Pane,
Kriste dej, ať tak se stane.

Zahradou je míněn ráj, popř. zahrada v Edenu (zahrada boží) podle Gn 2,8: A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. O božím ráji se zmiňuje i Zj 2,7: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.

12. Domácí vojna mezi duší a tělem

Kdež pospícháš, hříšné tělo?
zdaližs konce nevidělo?
těch ubohých dušiček,
těch povolných drůžiček.

kdež – kam

Odkazuje se na podobenství o deseti družičkách (Mt 25,1–13); srov. zejména 11–13: Potom přišly i ty ostatní [tj. pošetilé] družičky a prosily: „Pane, pane, otevři nám!“ Ale on [Ženich = Kristus] odpověděl: „Amen, pravím vám, neznám vás.“ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu, (ve kterou Syn člověka přijde). | povolných – poddávajících se (svodům světa)

Pozdě bude rokovati,
v oném světě bojovati.
Poslouchej, co já pravím:
všecko krátce vypravím.

Tebe Pán Bůh a mne stvořil,
tebe jest mně on připojil.
Máme jemu sloužiti,
nebesa vysloužiti.

Jestli nechceš se mnou státi,
a boje světa vystáti:
jdi, kam se tobě líbí,
jsi mně všecek nelibý.

nelibý – nemilý

Jak bychom na kluzským místě
stáli oba, vidíš jistě.
Každá hodina mine,
všecko pomalu hyne.

Měří na nás nepřátelé,
není věrného přítele.
Brousí se střely, meče,
o tom nemáme péče.

měří – míří

o tom nemáme péče – na to nedbáme

Troja jest již vyhořela,
sláva její jest shořela.
Neskončuje se peklo,
kdyby se pak i vzteklo.

Troja – Ilion, předhistorické a raně historické město v Malé Asii, jehož konec vylíčil Homér ve své Iliadě; město prý shořelo po dobytí Řeky.

Do něho když se dostanem,
zdaliž se smluvíme s Pánem?
By podal ruku Boží,
a nám své popřál zboží.

smluvíme se – domluvíme se, dohodneme se

zboží – jmění, bohatství, majetek

Hrob poslední jest hospoda,
nevyplatí se ta škoda.
Zdvořilost neomluví:
vymluvnost nevymluví,

hospoda – příbytek, útulek

neomluví – neospravedlní
vymluvnost nevymluví – mluvením nevymůže

tělo v oudech subtylničký,
jenž tebe šetří, panický,
snad po tobě šlapati
hned budou sedlský paty.

subtylničký – velmi útlé, křehké
jenž – a proto; šetří tě – hledí si tě

dvojslab. výsl. sedl-ský

Balšamová zejtrá vůně
pomine, však těžce stůně
namazaná divčice,
tim smrdět bude více.

balšamová vůně – vůně mastí z vonných bylin (balšám – máta)

namazaná – natřená (vonnými) mastmi

Jak jest se člověk narodil,
hned jest spolu smrt porodil.
Odtud vandruje Vítek,
sprchává jako kvítek.

J. Vašica (Michnova Loutna česká. Akord 11, 1943–44, 28 nn.) předložil dost nepravděpodobnou hypotézu, že „Vítek, zlidovělý název pro mytického Svantovíta, je tu zosobněním člověka navěky zavrženého do muk pekelných“.

Vyhazuje se z zahrady,
že se světa nebál zrady.
Váže se v malý snopček,
peče se tento skopček

z zahrady – z ráje (v návaznosti na Gn 3,23: Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.)
skopček – skopeček; hlupáček

a nikdy se nedopeče.
Bojme se té pekla pece,
jenž na věky páliti
bude tě, mně škvařiti.

Protož slyš mne, tovaryši,
abychom v nebeské říši
oba byli společně,
radujice se věčně.

tovaryši – příteli, druhu, společníku

Na tobě všecko záleží,
co i mně činit náleží.
Držme se Božské vůle,
nechejme marné zvůle.

marné zvůle – pomíjivých radovánek, marných potěšení, nicotných libůstek

Šlechetně spolů kráčejme,
srozumění svaté mějme.
Nemilůjme jen Boha,
všecko trpme pro Boha.

srozumění – vzájemný soulad, jednotu
nemilůjme jen Boha – nemilujme nikoho jiného než Boha

13. Smutek bláznivých panen

Bláznivými pannami jsou míněny pošetilé družičky z podobenství
o deseti družičkách (Mt 25,1–13).

Ó žalostné dřímání!
přivedlo nás k zmrhání
tak drahého času,
tak milého kvasu.
Otevřete dvéře:
nebezpečno v té hře.

kvasu – hodování, (svatební) hostiny

Tlučeme, neoslyšte,
volajicí vyslyšte.
Ej, k nohám padáme,
srdce naše dáme.
Jsme z vašeho řádu,
nenechte nás zadu.

řádu – stavu
zadu – vzadu

Dopomáhej k milostí
nás přenešťastné hosti.
Ó předlouhá věčnost,
věkův neskončenost.
My k tobě křičíme,
po tobě toužíme.

Propujč nám čtvrt hodinky,
té nezávrzuj zminky.
Pokání činiti,
život náš změniti
srdečně žádáme,
celá se vzdáváme.

nezávrzuj – nezavrhuj, neodmítej | zminky – zprávy, sdělení, hlasu (tj. naší prosby, výzvy)

vzdáváme se – oddáváme se, zasnubujeme se

„Již darmo,“ odpovidáš,
již z svadby vypovidáš,
již jsi se zavřela,
již peklo zahřila
spravedlívost tuhá.
Svědčí nebes duha.

vypovidáš – vyhošťuješ (se), vylučuješ (se)

zahřila – zahřála, rozpálila
tuhá – přísná, nemilosrdná
Podle SZ (Gn 9,13–17) platí mezi Bohem a člověkem od dob potopy smlouva; srov. Gn 9,13: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. …

Pryč střibro, pryč zlato,
podvodné světa bláto.
Pryč roucho to stkvostné,
ach, kyžs bylo sprostné!
Jak draze platíme,
se nevyplatíme.

kyžs bylo sprostné – kéž jsi bylo prosté

nevyplatíme se – nevykoupíme se

Vlasy zlatem ztočené,
s hady nyní skrucené,
jak jste nás zapletly,
v oheň pekla vpletly.
Ach, nyní hoříme!
nikdý neshoříme.

ztočené – zatočené, sepjaté

Očičky křištálový,
což vás ďáblové loví,
často jste skákaly,
nikdý neplakaly.
Již z vás slzy tekou,
bolestí se vztekou.

vztekou se – zblázní se, zdivočí

Všetečné duši běda,
již s vámi jest přeběda,
jiná zde muzika,
čertům duše zvyká,
tať teď zlořečená,
tať jest věčná cena.

cena – cena, kterou nutno zaplatit, tj. odplata

Ta na světě zviřátka
a v povětří ptáčátka
a v moří rybičky
nejsou tak bídničký
jak my odsouzené,
panenky zděšené.

Již se slunce zatmělo,
někdy k nám srdce mělo:
nyní nám zapadá,
od nás již odpadá.
Noc nás obklíčuje
a v kozla sklíčuje.

skličuje v kozla – svírá, svazuje do kozelce

Vždy se v síře topíme,
v smůle, ohni potíme.
Již s námi jest veta.
Opusťte vy světa,
jenž ještě milosti
můžte nabyt dosti.

KONEC.