Svatoroční muzika – písně o posledních věcech člověka a posmrtném životě


HORLIVÁ TOUŽENÍ PO NEBESKÉM RÁJI		Svatoroční muzika 106
1.	Můj žádoucí Bože všemohoucí, když na tě zpomínám, od lásky omdlívám, nic nemiluji nad tebe, přijmi mně k sobě do nebe.
2.	Kdež plesají a sladce zpívají svatí andělove, nebeští žáčkove. Jejích líbezná zpívání táhnou srdce k milování.
3.	Kdež stromove, tu svatých stanove, z zelených větvíček jde tichý větříček, všelikou žalost zahání, ode všech neřesti chrání.
4.	Jaro milé, má kvítky spanilé, listeček nechřadne, travička nevadne, věčnostálou zelenosti vzbuzuje svaté k radosti.
5.	Mučedlníci, Boží služebníci, v oděvu barveném, jak růže červeném, co jasné slunce se stkvějí, po ráji se procházejí.
6.	Panicove, Boží miláčkove, uprostřed bylinek vijí sobě vínek z listků nikdy neuvadlých, z kvítků vůně rájské plných.
7.	Panny bílé, tváří slíčné, milé, mezi liliemi, vonnými růžemi přesladce zpívajíc chodí, Beránek Boží je vodí.
8.	Každý svatý má přibytek zlatý, z drahého kamení jejích jsou stavení v arcírozkošných zahradkách při mnohých čerstvých studánkách.
9.	V té radosti beze všech žalostí vesele zpívají a Boha vzývají. Ó kyž s ními věčně zpívám, tebe, Boha mého, vzývám.
O NEBESKÉM JERUZALÉMĚ		Svatoroční muzika 107
1.	Jak se stkví město nebeské, v němž jest komonstvo andělské, nad zlato jest, nad stříbro jest jeho krása a jeho čest.
2.	Nic nad nim zázračnějšího, nic většího, pevnějšího, nic dražšího, pěknějšího, nic nenajdeš milejšího.
3.	Na věky věkův trvati bude to město a slouti Jeruzalem, vlast přešťastná, všem vyvoleným obecná.
4.	K tomu městu mistr žádný nepřiložil ruce pracný, sám Stvořitel slovem jedním vyzdvíhl jest je všem svatým.
5.	Teď ne v zrcadle blýskavým neb v nějakém stínu tmavým tvář Boží svatí spatřují a v ni se mile kochají.
6.	Patrně všecko shlídají, písně svaté prozpívaji a Boha svého milují, jméno jeho vychvaluji.
7.	Darmoť jest, nic tak rozkošné, nic tak drahé, nic tak pěkné, jako jest nebeské město, na něž pamatůjme často.
8.	Zevnítř všecko jest stříbrné, vnitř semo tam pozlacené, perla drahá každá brána, stkvostné bydlo Boha Pána.
9.	Měsíc noc nepostříbřuje, den slunce nepozlacuje, Beránek světlo dodáva, jasný, milý časy dáva.
10.	Sem, sem všichni pospíchejte, sem, sem všickni vylítejte, vám svá křídla holubičky ať propůjči a hrdličky.
11.	Šťastný jest, kdo tam dolítne, z mnohého zlého vyníkne, na věky se radovati bude s vámi, všickni svatí, Amen.
SROVNÁNÍ NAŠE VŮLE S BOŽSKOU, ZVLÁŠTĚ PŘED SMRTI		Svatoroční muzika 108
1.	Co chce můj Bůh, to já též chci, s nim se ve všem srovnávam, svou vůli o všecky věcí jeho vůli poddávám. Když s nim mínim, nezavínim, nemám se proč rmoutiti. Vůle Páně ať se stane, tak chci živ, mrtev býti.
2.	Co sobě Bůh oblibuje, to se mně také líbi, k tomu mé srdce svoluje, vím, že v ničemž nechybi, žádná radost, žádná žalost s Bohem mne nerozvede, potupa, čest, ďábelská lest z té vůle mne nesvede.
3.	Vůli Boží já se řídím, co chce Bůh, chci činíti, nejlepší věc v světě vidím Bohu poddánu býti, ve dne, v noci, zdráv, v nemoci vůli Boží vykonám, v dobrém štěstí i neštěstí, v tom setrvám, až skonám.
4.	Nechť, jak chce, se mnou zacházi, jsem vždy po vůli jeho, nechť mnou, jak chce, kam chce, házi, jsem co mič v rukou jeho, Boží vůle jest má vůle, Bůh mne vodí na níti. Protí Bohu nic nemohu ani nechci činíti.
5.	Z Boží ruky rád přijímám zdraví, nemoc, žalosti, dobré, zlé, nic nevynímám, buď po jeho libostí, když lahodí, když uhodí, jest hoden cti a slávy. Když mne švíhá, tu vystříhá jako otec laskavý.
6.	Co chce můj Bůh, to libují, nechám ho všim vládnouti, s jeho rozkazem slibují nikdy se neminouti. Pod tim správcem a ochráncem ničehož se nebojím, jeho správa mně zastáva, vždycky šťastně obstojím.
7.	Co chce můj Bůh, to chci stále, pro nic nechci reptati, buď na mnoze, neb na mále, cokoli ráčí dáti, ať vezme zas, v který chce čas, dím: Co dal, ráčil vzíti, buď chváleno jeho jméno. Chce-li, může vrátiti.
8.	Co chce můj Bůh, ať se stane, buď drslavé, buď hladké, z tvé ruky přijímám, Pane, věcí hořké i sladké. Zde mne mrskej pro hřích mrzskej, můj nebeský Tatičku, švíhej časně, odpusť věčně, zde líbám tvou metličku.
9.	Za to tě toliko žádám, popřej mi tvé milosti, v tobě svou naději skládám, uděl trpělivosti. S tvou pomoci, ne svou moci, protivenství přemohu, skrze tebe, ne skrz sebe, všeckno dovesti mohu.
10.	Chceš-li, Bože, abych stonal, rád chci nemocen býti, chceš-li abych brzo skonal, rád chci brzo umříti: i stonáním i skonáním chci tvou vůli plníti, potom, věčně a srdečně »Staň se vůle tvá!« zníti.
VZDYCHÁNÍ DUŠE V OČISTCI		Svatoroční muzika 109
1.	Uslyš, prosím, mé volání, uslyš, věčný Bože, uslyš pláč můj a slyš lkání, pomoz z mého hoře! Nakloň k hříšné ucha tvého, ach, nezavrhuj žádného v tě doufajícího!
2.	Ach, v dlouhém přilíš vězení, Pane, pozůstávám, však velké mé provínění nijakž nezastávam; toliko hledám milosti, ach, tehdy z té tvé štědrosti vyveď z těch ouzkosti!
3.	Dlouhá v prudkém ohni chvíle, ukrať, dobrý Pane, ó kyž mně odpustíš mile, prosím, ať se stane! Ne dle mého provínění, neprodlužůj mé spasení pro tvé umučení.
4.	Pomož z žaláře temností, z tak bídného stanu, ať vzdám chvály na vysostí hojné mému Pánu. Ach, ukrať, ukrať bolestí pro ty, jenžs sám ráčil snesti, dej to věčné štěstí!
5.	Vzhlédni na mně v mém zármutku, v přetěžkém trestání, neukládej dle mých skutků ubohé pokání; sice bídná neobstojím, milosti tvou se vždy kojím, spravedlnosti bojím.
6.	Ó Strážce můj, tebe žádám, potěš zarmoucenou, že pomůžeš, tak se nadám, vzhlédni na ztrápenou, pomocti já si nemoha, tu přímluvu čiň u Boha, odtud ať pomáha.
7.	Žížeň má ať již přestane, hlad můj ať pomine, zimě, horku ať se stane konec, ať promine mně všecky mé nepravosti, spáchané někdy z křehkosti hned od mé mladosti.
8.	Ach, volati nepřestanu, neb mne všecko nutí, dokud šťastně nedostanu to odpočinutí; volejte, přátele mojí, váš hlas Boží hněv ukoji, ten jej upokojí.
9.	Pro odplatu, prosím, Boží z muk těch pomahejte, duši, jenž tak prudce hoří, obvlažení dejte, málem pomocti můžete, málem toho dovedete, ach, kyž zpomenete!
DRUHÁ TÉŽ VZDYCHAJÍCÍ DUŠE		Svatoroční muzika 110
1.	Přetěžkou ruku tvou, kterou mou nebohou duši trestati ráčíš! Ale spravedlivě, rozvažujíc bedlivě, protí mně, Bože, kráčíš.
2.	Ach, kdož mně přispěje? K vám má jest naděje, přátele mojí milí. Vymozte z ouzkosti, pomozte z těžkosti mně smutné v tuto chvíli.
3.	Ach, ach, oheň páli: ó by se mnou káli všickni potomci mojí! Ach, plamen sužuje, bolest rozmnožuje, ach, kdož pláč můj ukojí?!
4.	Ó předlouhá chvíle, jak zde mnohem dýle než na sta let zůstávam, větší zde bolestí než v světě neřestí ráda za pravý dávám.
5.	Není oddechnutí ni odpočinutí, ach, konce nenacházim! Ach, kam se obrátím, kterak muk ukrátím? K přátelům se ucházím.
6.	Pomozte z plamene, almužna zažene má přehrozná trápení: ach, se nezpečůjte, o mé usilujte, přátele, vykoupení.
7.	Ej, zase z trestání, z těžkého pokání volati nepřestávám, za skutek milosti já v tyto horkosti vás, vás, přátele, žádám!
ROZMLOUVÁNÍ DUŠE ŽIVÉ S DUŠI V OČISTCI ZŮSTÁVAJÍCÍ		Svatoroční muzika 111
1.	Hrozné slyším naříkání, odkůd to pocházi? Pláč, křik, žalostivé lkání, co kde komu scházi? Rci, kdo jest, ráda pomohu, učiním, seč býti mohu, nijakž neoslyším, jak prosbu uslyším.
2.	»Já jsem: mé jest naříkání, znám se, můj jest ten hlas. V hrozném zustávám pokání pro můj někdejší kvas, od tebe žádám pomoci, trápená jsouce dnem noci, ach, pomoz ubohé, zkrať trápení mnohé!«
3.	Ó dušičko zarmoucená, pomocti ráda chci, k zproštění jaká jest cena vyrčená, sama řci. Mnoho nechť jest nebo málo, by trápení konec vzalo, vše ihned učiním, upřímně já míním.
4.	»Nemeškej: z ohně hrozného, ach, pomoz z ouzkosti, pomoz z horka náramného, z těch hrozných temností. Chci se zase odsloužíti, tebe vždy v pamětí míti, věz, nezapomenu, máš vzíti odměnu.
5.	Pomoz skrz svaté modlení, to se může státi. Skrz těla tvého mrtvení muk mých se ukrátí. V tom jsem já byla lenivá, nedbánlivá, choulostivá. Ach, pomoz pro BOHA, zas prosím ubohá!
6.	Oči mých nezavírala, všetýčkou bývala. Nic ustum neodepřela, přilíš jim hověla, proto trápení veliké, v žížeň, v bolestí všeliké obrátil se ten kvas, ach, dlouhý, dlouhý čas!
7.	Uši mých nastavovala k nestydaté řečí. Příčinu sama dávala: malou měla péči, bych se BOHU zalíbila, zdržela, co jsem slíbila, ach, jak jsem chybila, přilíš jsem zbloudila!
8.	Vtipu, rozumu, pamětí k zlému užívání nemohl BŮH dýl hověti, uložil pokání. Hořím, musím se trápiti, dá on se však ukrotiti, hleď ten hněv krotiti, nechtěj oslyšeti.
9.	Statku, zboží Bůh vzáctného popřál mně v hojností, času nad jiné dlouhého půjčil z své štědrostí, já užívala k marnosti, lidem, ne Bohu k libostí, provinění mé znám, buď všem k vejstraze vám.
10.	Nad tim vším že jsem želela, ó já zarmoucená, almužny dáti velela, nejsem zatracená, však v očistci pozůstávám, pomoci tvé očekávám, pomoz, prosím tebe, žádej pomoc z nebe!
11.	Ať jest srdce tvé ozdobné skrz svaté pokání. Skrz Svátosti převelebné časté přijímání. Skrz vyslyšení mše svatý: takové za mně outraty budou k spomožení, hned se vše promění.
12.	Pomoz, ach, pomoz ztrápené, bude odměněno, pomoz velmi zarmoucené pro to Boží jméno, z ohně, z síry pomoz, z smuly, naplníš v tom Boží vůli, k tobě mám naději, zas tobě přispějí!«
ZA MRTVÉ: DE PROFUNDIS		Svatoroční muzika 112
První díl
1.	Z hlubokostí volající a tě, Kriste, vzývající rač mile uslyšeti, rač mile uslyšeti.
2.	Koří se a k nohám padá mátě církev, jenž tě žádá za dušičky všech věrných, za dušičky všech věrných.
3.	Rač své uši nachýliti, k prosbám vroucím je skloniti, polehčení popříti, polehčení popříti.
4.	Neb toho vyhledáváme, oni s námi, milý Pane, svatého smilování, svatého smilování.
5.	Známe to, že jsme hříšnici, jak předkove, tak potomci, vymluvít se nám nelze, vymluvít se nám nelze.
6.	Však tu obět rač přijíti a pro ni se nakloniti, kterou ofěrujeme, kterou ofěrujeme.
7.	Tu jsi ty již ofěroval Otci, kdyžs na kříži skonal pro světa vykoupení, pro světa vykoupení.
8.	Ona buď jim k polehčení, z těžkých muk vysvobození pro tvé krve cezení, pro tvé krve cezení.
9.	Jak jsi ráčil uložiti, pokutu jim vyměříti, trpí a snáši mile, trpí a snáši mile.
10.	Jsouc v tvé moci a trestání, čekají vždy smilování, bolestem polehčení, bolestem polehčení.
11.	V tebe věří, v tě doufají a s nepochybnou nadějí upěnlivě vzdychají, upěnlivě vzdychají.
12.	Očekávají dnem noci od tebe rychlé pomoci v plném smutku oudolí, v plném smutku oudolí.
Druhý díl
13.	S ními společně žádáme, bys milostiv byl prosíme všem věrným dušem, Pane, všem věrným dušem, Pane.
14.	Zprostil je bydla temného, ó Kriste, pro se samého, na prosbu lidu tvého, na prosbu lidu tvého.
15.	Tvá předůstojná Matička a s ni spolu říše všecka tvých milých nebešťanův, tvých milých nebešťanův,
16.	za ně k tobě se přimlouvá a za polehčení žádá, Ježíši milosrdný, Ježíši milosrdný.
17.	Pro tvé svaté drahé rány a přehořké umučení neračiž oslyšeti, neračiž oslyšeti.
18.	Jich provínění všecka smaž, vokovy a vazby rozvaž, na milost k sobě přijmí, na milost k sobě přijmí.
19.	Brány smrti rač zbořiti a nebesa otevřiti k věčnému živobytí, k věčnému živobytí.
20.	By oni vyjdouc z vězení, všechny dali k zahanbení své hlavní nepřátely, své hlavní nepřátely.
21.	Do ráje přišli krásného, jim i nám připraveného, obydlí rozkošného, obydlí rozkošného. Amen.
ZA MRTVÉ K PANNĚ MARIJI		Svatoroční muzika 113
1.	V očistci všechněm duším lkajicím a se plamenem prudkým trápícím, jenžto se páli bez uhašení, račiž přispěti tvé slitování, ó Maria!
2.	Studně přístupná, jenž vinny smejváš, všechněm pomaháš a nepohrdáš, tvou ruku k bídným, milostna, vztáhni, v trápeních lkají an bez přestání, ó Maria!
3.	Vždy upěnlivě k tobě vzdychají, vysvobození z těch muk žádají, by aspoň tvář tvou mohli spatříti, radosti věčné s tebou užiti, ó Maria!
4.	Klíči Davidův, jenž ráj otvíráš, pomoz všem bídným, jichž soužení znáš, kteří se trápí bez polehčení, vyveď je z domu toho vězení, ó Maria!
5.	Pravidlo věrných a světlo pravých, spasení všechněch v tě doufajících, račiž vždy mrtvé v paměti míti a Syna tvého za ně prositi, ó Maria!
6.	Ó požehnaná, skrz tvé zásluhy, žádáme, zastaň tvé mrtvé slouhy, pokutu zlehči, kterou snášejí, a buď jim cestou k odpočívání! Ó Maria!
JINÁ K PANNĚ MARIJI ZA MRTVÉ		Svatoroční muzika 114
1.	Maria, všech potěšení, vyslyš prosby i upění za pomoc tě žádajících, doufánlivě volajících, pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
2.	Poroučíme ti přátely, dobrodince, nepřátely, jenž z tohoto světa vyšli, do očistcových muk přišli. Pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
3.	Matko, ke všem litostivá, rač jim býti milostivá, pomoz jim z jejich trápení k věčnému Boha vidění. Pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
4.	Jenž hříšné mile schraňuješ, žádného nezavrhuješ, přispěj v očistci ztrápeným, jiné pomoci zbaveným. Pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
5.	Všech věrných mrtvých dušičky u tebe, milé Matičky, jisté pomoci hledají, k tobě přijíti žádají. Pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
6.	Jednim slovem jim spomůžeš, neb skrz Syna všecko můžeš, promluviž za ně slovíčko, promluv, milá všech Matičko! Pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
7.	Mléko z tvých prsuv tekoucí jest co vodička žádoucí, když se v očistec vylévá, dušička v ohni okřívá. Pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
8.	Pros, neb tvou prosbou krev čistá z boku Pána Jezu Krista na dušičky se rozleje, všecken očistec zaleje. Pros za duše věrných mrtvých, ó Maria!
DUŠE V OČISTCI		Svatoroční muzika 115
První díl
1.	Ó hrozné bolesti, které musím snésti v této ohnivé peci, nelze vypraviti, jak perně platiti musím za marné věcí.
2.	Kyž jsem prv myslila, časně rozvážila očistcová trápení, bylať bych marnosti, tělesné líbosti vypustila z myšlení.
3.	Ó krátké radosti, k jak těžké žalosti mně bídnou jste přivedly, brzoť jste minuly, co voda splynuly, ó jak jste mne podvedly!
4.	Někdejší chechtání, kratochvílné hraní v pláč mi se obrátilo. Marné štěbetání v smutné naříkání brzo se proměnilo.
5.	Ač pak v této době tělo hnije v hrobě ode mne rozloučené, však za vše platiti musím, se trápiti, co zhřešilo sloučené.
6.	Tvář mou někdy milou, červenou, spanilou, červi naskrz zvrtali. Těla mého líčka, z červena běličká, žáby, hadí požrali.
7.	Před nemnoha časy kadeřavé vlasy hlavu krásně šlechtily: již mrzce zmatení, hnisu přimíšení od hlavy se pustily.
8.	Nicméně drahný čas pro ten některý vlas bolest mne obklíčuje, mé tváře líčení, marné okrášlení ohněm se vyčišťuje.
9.	Oči, jichž libostí, marné všetečnosti přespřilíš jsem hověla, z mých hříchův mně viní, smutně lkáti činí. Kyž jsem na to pomněla!
10.	Trápím se, že uši toho, co nesluši, s kocháním poslouchaly, slýchané básničky a světské písničky to jsou mi vyjednaly.
11.	Již místo housliček, veselých písniček slyším: Ach! Auve! Běda! Jiného zpívání krom smutného lkání ať zde žádný nehledá.
12.	Pro marnost v vonění veliké trápení musím zde podníkati, pro vonné kvítečky, frejířské věnečky mám hrozný smrad vystáti.
Druhý díl
13.	Že v dobrých krmičkách, sladkých polívčičkách bylo mé oblíbení, ukrutně se mučím, velkým hladem skučím, nemajíc občerstvení.
14.	Že zbytečním pitím a do sebe litím Boží hněv jsem vzbudila, v prudkém ohni prahnu, kyž krůpěj dosáhnu, již bych žížeň hasila!
15.	Kyž jsem pomlouvání, zlých šprymů, tlachání na straně zanechala, takových žalostí, tak hrozných těžkostí byla bych nepoznala!
16.	Proč jsem šperkováním, tanci, hodováním tak pěkný čas zmrhala? Ó bych měla nyní půl čtvrtí hodiny, bych se prospěšně kála!
17.	Ó by se vrátil zas ten arcídráhný čas, jejž jsem v hříšich strávíla! Jináč bych hodinky i nejmenší chvílky, jináč sobě vážila!
18.	Již pak, ó zármutku, čas záslužných skutků nikdy míti nebudu! Než bez zasloužení, podstoupiv trápení, až všecken dluh odbudu.
19.	Ale kdý odbudu? Ach, dlouho zde budu, dlouho se mám trápiti! Mnoho jsem zhřešila, mnoho navroubila, dlouho musím platiti.
20.	Všecko, co myšlením, řečí neb činěním kdýkoli jsem zhřešila, z všeho jsem víněná, k ohni odsouzená, až bych vše zaplatila.
21.	Ó hrozné trápení, ó těžké placení, předlouho zde zustanu, leč od vás, přátele, jenž jste ještě v těle, ňákou pomoc dostanu!
22.	Ó přátele milí, v tak žalostné chvíli nade mnou se smilujte! Z tak hrozných trápení skrz vroucné modlení vymocti mně pečujte.
23.	Mše svaté slyšením, posty i tryzněním pomoc mi učiníte. Almužny dávaním, chudých odíváním z těch muk mne vyplatite.
24.	Já když odsud vyjdu, před tvář Boží přijdu, na vás zase vzpomenu. Vám mnohé milosti od božské štědrosti zjednati nepominu.
O VĚČNOSTI		Svatoroční muzika 116
První díl
1.	Čeho po svém skončení má se člověk báti? Co po světa zkažení má zlého nastati? Ach, hrozná věčnost nastane, to rozvažůj, ó křesťane!
2.	Hrozná věčnost nastane, jak vyjdeme z světa, koho v hříšich zastane, jižť jest po něm veta. Podle svého zasloužení půjde k věčnému trápení.
3.	A což jest věc strášlivá, rychle se k nám blíži, není věčnost lenívá, již již se přiblíži. Vždy buď hotov, ó člověče, komu o spasení péče.
4.	Kdo s pokáním odkláda a dobrý čas tratí, když se nejméně nadá, smrt jeho zachvátí. Tuť mu zlá věčnost nastane, kyž na to pomníš, křesťane!
5.	Nezdrahej se slyšeti, coť dím o věčností, chciť pravdu povědíti k strachu, užaslostí: věčnost počna, vždycky trvá, nikdá ji nic nepřetrvá.
6.	Jako v kole žádného konce nevidíme, tak času posledního v věčnosti nevíme. Nikdy věčnost neskonáva, vždy v své celosti zustáva.
7.	Mysli vrch písku státi z země až do nebe, jak dlouho by měl bráti z toho (ptám se tebe), kdo by, začnouce nyníčko, každých sto let vzal zrnýčko.
8.	Ach, bylť by aspoň někdy konec toho braní, ale věčností nikdy nebude skonání. Když by nic z vrchu nebylo, z věčnosti nic neubylo.
9.	By kdo v pekle plačicí slzičku jedinou vylil, v letech tisici zase vylil jinou, ach, jak by dlouho ten plakal, než by jich s žejdlik vyplakal.
10.	Nicméně by ty slzy Bůh svou moci choval, co ten bidník vyslzi, tolik by dochoval, že by celý svět ztopily, všecky hory přestoupily,
11.	však po tom všem slzení peklo se nezhasi, věčnosti konce není. Všecky její časy v své celosti zustávají. Kyž to lidé rozjímají!
12.	Čti let na sta, tisíce, nic není k věčnosti, přidej million více, ještě není dosti, rovnáš-li ten čas s věčností, činíš skutek nemoudrostí.
13.	Sečti mořské krůpěje i byliny zemské i prach, jimž vítr věje, i hvězdy nebeské, množ to podlé své líbosti, nepřijdeš na čas věčností.
Druhý díl
14.	Dokud Bůh Bohem bude, ani v nebi radost, ani v pekle nebude konec míti žalost. Ó žádoucí rájska radost, ó hrozná pekelná žalost!
15.	Kain již v pekle hořel pět tisic let i víc, avšak ještě neshořel, neubylo mu nic, nic neubylo z trápení, má hořeti bez skončení.
16.	Pověz nám, ó boháči v pekle pochovaný, co tě tak nutí k pláči a k tomu zoufání? Dí: »Ach, ach, věčné trestání, bez naděje smilování!«
17.	Též Lazara se ptejme o dobré věčnosti, původ věděti chtějme jeho veselosti. Dí: »V Bohu jest mé kochání a vždy bude bez skonání.«
18.	Tak, hle, věčnost spaseným jest dobrá, radostná, naprotí zatraceným jest zlá a žalostná. Dobrá buď nám k potěšení, zlá k prospěšnému zděšení.
19.	Ach, nemá-liž dobrého člověka těšiti, an ví, že od milého Boha má mzdu vzíti. Mzdu rájskou, mzdu bez skonání za každé dobré konání.
20.	Ach, nemá-liž hříšného člověka děsiti, an ví, že od přísného soudce má mzdu vzíti. Mzdu věčného zatracení za každé těžké hřešení.
21.	Ó bychom na dni věčné často vzpomínali, trápení nekonečné pilně rozjímali, jináč bychom živi byli, nikdy bychom nezhřešili!
22.	Bychom věčné radosti horlivě žádali, jináč bychom žádosti těla odpírali! Kdo ví, co znamená věčnost, hříchů se štíti, hledá ctnost.
23.	Jsouc nyní na rozcestí, co mám vyvoliti? Ctnostný-li život vesti, či po hříchu jíti? Bodlavá jest cesta ctnosti, rozkošná jest nepravostí.
24.	Nechci hříchu. Lahodí jedno okamžení, tim na duši uvodí věčné zarmoucení. Nechci já pro okamžení ztratiti věčné spasení.
25.	Po ouzké cestě ctností chci za Kristem jíti, budu po té ouzkosti věčný život míti. Blaze, kdo krátkou bolesti získal sobě věčné štěstí.
POHRZENÍ POMÍJEJÍCÍHO SVĚTA		Svatoroční muzika 117
1.	Co pomahá světská sláva, an pomíji jako tráva? Dým v povětří větrem hyne, život náš dnes, zejtra mine.
2.	Co trůn pánuv, berla králuv, co koruny potentátuv? Všecko někdy vezme konec, smrt poslední chce mít tanec.
3.	Co spomahá krásným býti, třebas tvář anjelskou míti? Nejpěknější sprchá růže, v hrobě hníje tělo, kůže.
4.	Měj i oči křišťálový, měj i pysky korálový, buď vlas žlutý víc než zlato, v brzkém čase bude bláto.
5.	Měj zlatohlav neb hedbáví a cokoli oči vábí, zlato země jest červená, marná jest u lidí cena.
6.	Co jest roucho šarlatové? Krev jest, lejno hlemejžďové, pejše musi sloužit moře, bude někdy těžké hoře.
7.	Co choditi v aksamitě? Ošaťte se, jak umíte! Pošlo z červíčkuv přediva, nač se světa pejcha dívá!
8.	Co červ z sebe vyhazuje, velice člověk šacuje! V tom se sadí a nadýmá, své kochání, rozkoš mívá.
9.	Měj se dobře, marný světe, kratičký dym, jarní květe, nedám se tobě mámiti, volím věčnou rozkoš míti.
10.	Čiň, jak tě tvá vede líbost, já nestojím o tvou milost. Vzdychám, dychtím po věčnosti, časně sahám k pobožnosti.
PŘÍDAVEK Z STARODÁVNÍ PÍSNĚ ZA MRTVÉ		Svatoroční muzika 118
	Milosrdný Bože, prosím za to, rač se znáti k svému stvoření, neboť nejsem než popel a bláto, odpustiž mi mé provínění.
	Když budu na tvém soudu státi, rač se ke mně milostivě znáti, dej mi s sebou věčně přebývati, dej mi s sebou věčně přebývati.
	KONEC

1–27 28–55 56–80 81–105 106–118

titulní strana Svatoroční muzika – úvod rejstřík incipitů rejstřík titulů