Kapitola 22.
1.A odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2.Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná?
3.Zdaliž se kochá Všemohoucí v tom, že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své?
4.Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou?
5.Zdali zlost tvá není mnohá? Anobrž není konce nepravostem tvým.
6.Nebo jsi brával základ od bratří svých bez příčiny, a roucha z nahých jsi svláčel.
7.Vody ustalému jsi nepodal, a hladovitému zbraňovals chleba.
8.Ale muži boháči přál jsi země, tak aby ten, jehož osoba vzácná, v ní seděl.
9.Vdovy pak pouštěl jsi prázdné, ačkoli ramena sirotků potřína byla.
10.A protož obkličuji tě osídla, a děsí tě strach nenadálý,
11.Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě.
12.Říkáš: Zdaž Bůh není na výsosti nebeské? Ano shlédni vrch hvězd, jak jsou vysoké.
13.Protož pravíš: Jak by věděl Bůh silný? Skrze mrákotu-liž by soudil?
14.Oblakové jsou skrýše jeho, tak že nevidí; nebo okršlek nebeský obchází.
15.Šetříš-liž stezky věku předešlého, kterouž kráčeli lidé marní?
16.Kteříž vypléněni jsou před časem, potok vylit jest na základ jejich.
17.Kteříž říkali Bohu silnému: Odejdi od nás. Což by tedy jim učiniti měl Všemohoucí?
18.On zajisté domy jejich naplnil dobrými věcmi, (ale rada bezbožných vzdálena jest ode mne).
19.Což vidouce spravedliví, veselí se, a nevinný posmívá se jim,
20.Zvlášť když není vypléněno jmění naše, ostatky pak jejich sežral oheň.
21.Přivykejž medle s ním choditi, a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré.
22.Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém.
23.Navrátíš-li se k Všemohoucímu, vzdělán budeš, a vzdálíš-li nepravost od stanů svých,
24.Tedy nakladeš na zemi zlata, a místo kamení potočního zlata z Ofir.
25.Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem i silou tvou.
26.A tehdáž v Všemohoucím kochati se budeš, a pozdvihna k Bohu tváři své,
27.Pokorně modliti se budeš jemu, a vyslyší tě; pročež sliby své plniti budeš.
28.Nebo cožkoli začneš, budeť se dařiti, anobrž na cestách tvých svítiti bude světlo.
29.Když jiní sníženi budou, tedy díš: Jáť jsem povýšen. Nebo toho, kdož jest očí ponížených, Bůh spasena učiní.
30.Vysvobodí i toho, kterýž není bez viny, vysvobodí, pravím, čistotou rukou tvých.

Kapitola 23.
1.Tedy odpověděl Job a řekl:
2.Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?
3.Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.
4.Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.
5.Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.
6.Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu.
7.Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
8.Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.
9.By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.
10.Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.
11.Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval.
12.Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.
13.On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.
14.A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm.
15.Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho.
16.Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,
17.Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou ne zakryl mrákoty.

Kapitola 24.
1.Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?
2.Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.
3.Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.
4.Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.
5.Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.
6.Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.
7.Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.
8.A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.
9.Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.
10.Nahého opouštějí, že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.
11.Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.
12.Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.
13.Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.
14.Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.
15.Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.
16.Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.
17.Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.
18.Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.
19.Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.
20.Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.
21.Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.
22.Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.
23.Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.
24.Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.
25.Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

Kapitola 25.
1.Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
2.Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho.
3.Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho?
4.Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy?
5.Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho,
6.Nadto pak smrtelný člověk, jsa jako červ, a syn člověka, jako hmyz.

Kapitola 26.
1.A odpovídaje Job, řekl:
2.Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci?
3.Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?
4.Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe?
5.Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají.
6.Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.
7.Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.
8.Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.
9.On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.
10.Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.
11.Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.
12.Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.
13.Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.
14.Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?

Kapitola 27.
1.Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:
2.Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,
3.Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,
4.Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.
5.Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.
6.Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.
7.Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.
8.Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?
9.Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?
10.Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?
11.Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.
12.Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?
13.Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:
14.Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.
15.Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.
16.Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:
17.Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.
18.Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.
19.Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.
20.Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.
21.Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.
22.Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.
23.Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.

Kapitola 28.
1.Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.
2.Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.
3.Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.
4.Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.
5.Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.
6.V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,
7.K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,
8.Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.
9.K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.
10.Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.
11.Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.
12.Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?
13.Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.
14.Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.
15.Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.
16.Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.
17.Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.
18.Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.
19.Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.
20.Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?
21.Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.
22.Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.
23.Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.
24.Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,
25.Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.
26.On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.
27.Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji.
28.Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.

Kapitola 29.
1.Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2.Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3.Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4.Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5.Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6.Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7.Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8.Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9.Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10.Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11.Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12.Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13.Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14.V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15.Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16.Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17.A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18.A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19.Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20.Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21.Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22.Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23.Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24.Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25.Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Kapitola 30.
1.Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
2.Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
3.Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
4.Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
5.Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
6.Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
7.V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
8.Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
9.Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
10.V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
11.Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
12.Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
13.Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
14.Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
15.Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
16.A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
17.Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
18.Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
19.Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
20.Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
21.Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
22.Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
23.Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
24.Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
25.Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
26.Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
27.Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
28.Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
29.Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
30.Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
31.A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Kapitola 31.
1.Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
2.Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
3.Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
4.Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
5.Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
6.Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
7.Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
8.Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
9.Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
10.Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
11.Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
12.Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
13.Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
14.Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
15.Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A ne sformoval nás hned v životě jeden a týž?
16.Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
17.A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
18.Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
19.Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
20.Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
21.Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
22.Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
23.Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
24.Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
25.Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
26.Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
27.Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
28.I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
29.Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
30.Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
31.Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
32.Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
33.Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
34.A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
35.Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
36.Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
37.Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
38.Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
39.Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
40.Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. (31:41) Skonávají se slova Jobova.

Kapitola 32.
1.A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
2.Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
3.Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
4.Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
5.Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
6.I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
7.Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
8.Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
9.Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
10.A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
11.Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
12.A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
13.Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
14.Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
15.Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
16.Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
17.Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
18.Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
19.Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
20.Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
21.Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
22.Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.

Kapitola 33.
1.Slyšiž tedy, prosím, Jobe, řeči mé, a všech slov mých ušima svýma pozoruj.
2.Aj, jižť otvírám ústa svá, mluví jazyk můj v ústech mých.
3.Upřímost srdce mého a umění vynesou rtové moji.
4.Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život.
5.Můžeš-li, odpovídej mi, připrav se proti mně, a postav se.
6.Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já.
7.Pročež strach ze mne nepředěsí tě, a ruka má nebudeť k obtížení.
8.Řekl jsi pak přede mnou, a hlas ten řečí tvých slyšel jsem:
9.Čist jsem, bez přestoupení, nevinný jsem, a nepravosti při mně není.
10.Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele,
11.Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých.
12.Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk.
13.Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje?
14.Ano jednou mluví Bůh silný, i dvakrát, a nešetří toho člověk.
15.Skrze sny u vidění nočním, když připadá hluboký sen na lidi ve spaní na ložci,
16.Tehdáž odkrývá ucho lidem, a čemu je učí, to zpečeťuje,
17.Aby odtrhl člověka od skutku zlého, a pýchu od muže vzdálil,
18.A zachoval duši jeho od jámy, a život jeho aby netrefil na meč.
19.Tresce i bolestí na lůži jeho, a všecky kosti jeho násilnou nemocí,
20.Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější.
21.Hyne tělo jeho patrně, a vyhlédají kosti jeho, jichž prvé nebylo vídati.
22.A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných ran.
23.Však bude-li míti anděla vykladače jednoho z tisíce, kterýž by za člověka oznámil pokání jeho:
24.Tedy smiluje se nad ním, a dí: Vyprosť jej, ať nesstoupí do porušení, oblíbilť jsem mzdu vyplacení.
25.I odmladne tělo jeho nad dítěcí, a navrátí se ke dnům mladosti své.
26.Kořiti se bude Bohu, a zamiluje jej, a patřiti bude na něj tváří ochotnou; nadto navrátí člověku spravedlnost jeho.
27.Kterýž hledě na lidi, řekne: Zhřešilť jsem byl, a to, což pravého bylo, převrátil jsem, ale nebylo mi to prospěšné.
28.Bůh však vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval.
29.Aj, všeckoť to dělá Bůh silný dvakrát i třikrát při člověku,
30.Aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých.
31.Pozoruj, Jobe, poslouchej mne, mlč, ať já mluvím.
32.Jestliže máš slova, odpovídej mi, nebo bych chtěl ospravedlniti tebe.
33.Pakli nic, ty mne poslouchej; mlč, a poučím tě moudrosti.

Kapitola 34.
1.Ještě mluvil Elihu, a řekl:
2.Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
3.Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
4.Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
5.Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
6.Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
7.Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
8.A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
9.Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
10.A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
11.Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
12.A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
13.Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
14.Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
15.Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
16.Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
17.Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
18.Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?
19.Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
20.V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.
21.Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.
22.Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
23.Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
24.Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
25.Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.
26.Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
27.Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
28.Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
29.(Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?) Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,
30.Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
31.Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
32.Mimo to, ne vidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
33.Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.
34.Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
35.Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
36.Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,
37.Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.

Kapitola 35.
1.Ještě mluvil Elihu, a řekl:
2.Domníváš-liž se, že jsi to s soudem řekl: Spravedlnost má převyšuje Boží?
3.Nebo jsi řekl: Co mi prospěje, jaký užitek budu míti, bych i nehřešil?
4.Já odpovím tobě místně, i tovaryšům tvým s tebou.
5.Pohleď na nebe a viz, anobrž spatř oblaky, vyšší, než-lis ty.
6.Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš?
7.Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?
8.Každémuť člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje.
9.Z množství nátisk trpících, kteréž k tomu přivodí, aby úpěli a křičeli pro ukrutnost povýšených,
10.Žádný neříká: Kde jest Bůh stvořitel můj? Ješto on dává zpěv i v noci.
11.On vyučuje nás nad hovada zemská, a nad ptactvo nebeské moudřejší nás činí.
12.Tehdáž volají-li pro pýchu zlých, nebývají vyslyšáni.
13.A jistě žeť ošemetnosti nevyslýchá Bůh silný, a Všemohoucí nepatří na ni.
14.Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho.
15.Ale nyní poněvadž nic není těch věcí, navštívil jej hněv jeho; nebo nechce znáti hojnosti této veliké.
16.A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.

Kapitola 36.
1.Zatím přidal Elihu, a řekl:
2.Postrp mne maličko, a oznámímť šíře; neboť mám ještě, co bych za Boha mluvil.
3.Vynesu smysl svůj zdaleka, a stvořiteli svému přivlastním spravedlnost.
4.V pravdě, žeť ne budou lživé řeči mé; zdravě smýšlejícího máš mne s sebou.
5.Aj, Bůh silný mocný jest, aniž svých zamítá; silný jest, a srdce udatného.
6.Neobživuje bezbožného, chudým pak k soudu dopomáhá.
7.Neodvrací od spravedlivého očí svých, nýbrž s králi na stolici sází je na věky, i bývají zvýšeni.
8.Pakli by poutami sevříni byli, zapleteni jsouce provazy ssoužení:
9.Tudy jim v známost uvodí hřích jejich, a že přestoupení jejich se ssilila.
10.A tak otvírá sluch jejich, aby se napravili, anobrž mluví jim, aby se navrátili od nepravosti.
11.Uposlechnou-li a budou-li jemu sloužiti, stráví dny své v dobrém, a léta svá v potěšení.
12.Pakli neuposlechnou, od meče sejdou, a pozdychají bez umění.
13.Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž k němu volají, když by je ssoužil.
14.Protož umírá v mladosti duše jejich, a život jejich s smilníky.
15.Vytrhuje, pravím, ssouženého z jeho ssoužení, a ty, jejichž sluch otvírá, v trápení.
16.A tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti na širokost, kdež není stěsnění, a byl by pokojný stůl tvůj tukem oplývající.
17.Ale ty zasloužils, abys jako bezbožný souzen byl; soud a právo na tě dochází.
18.Jistě strach, aby tě neuvrhl Bůh u větší ránu, tak že by jakkoli veliká výplaty mzda, tebe nevyprostila.
19.Zdaliž by sobě co vážil bohatství tvého? Jistě ani nejvýbornějšího zlata, ani jakékoli síly neb moci tvé.
20.Nechvátejž tedy k noci, v kterouž odcházejí lidé na místo své.
21.Hleď, abys se neohlédal na marnost, zvoluje ji raději, nežli ssoužení.
22.Aj, Bůh silný nejvyšší jest mocí svou. Kdo jemu podobný učitel?
23.Kdo jemu vyměřil cestu jeho? Kdo jemu smí říci: Činíš nepravost?
24.Pamětliv buď raději, abys vyvyšoval dílo jeho, kteréž spatřují lidé,
25.Kteréž, pravím, všickni lidé vidí, na něž člověk patří zdaleka.
26.Nebo Bůh silný tak jest veliký, že ho nemůžeme poznati, počet let jeho jest nevystižitelný.
27.On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho,
28.Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi.
29.(Anobrž vyrozumí-li kdo roztažení oblaků, a zvuku stánku jeho,
30.Jak rozprostírá nad ním světlo své, aneb všecko moře přikrývá?
31.Skrze ty věci zajisté tresce lidi, a též dává pokrmu hojnost.
32.Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje mu ukrývati se za to, co je potkává.)
33.Ohlašuje o něm zvuk jeho, též dobytek, a to hned, když pára zhůru vstupuje.

Kapitola 37.
1.(36:34) Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
2.(37:1) Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
3.(37:2) Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
4.(37:3) Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
5.(37:4) Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
6.(37:5) Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
7.(37:6) Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
8.(37:7) Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
9.(37:8) Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
10.(37:9) Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
11.(37:10) Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
12.(37:11) A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
13.(37:12) Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
14.(37:13) Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
15.(37:14) Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
16.(37:15) Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
17.(37:16) A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
18.(37:17) Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
19.(37:18) Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
20.(37:19) Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
21.(37:20) Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
22.(37:21) Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
23.(37:22) Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
24.(37:23) Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.

Kapitola 38.
1.Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl:
2.Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými?
3.Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.
4.Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.
5.Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?
6.Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její,
7.Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?
8.Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se?
9.Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho,
10.Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře,
11.I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobytí svého.
12.Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,
13.Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli?
14.Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho,
15.A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo?
16.Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis?
17.Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis?
18.Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku.
19.Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností,
20.Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho?
21.Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má?
22.Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis,
23.Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje?
24.Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi?
25.Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému,
26.Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka,
27.Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou?
28.Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy?
29.Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí?
30.Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá.
31.Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati?
32.Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li?
33.Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi?
34.Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe?
35.Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme?
36.Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost?
37.Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje,
38.Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely?
39.Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž,
40.Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce?
41.Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?

Kapitola 39.
1.Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
2.Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
3.Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
4.Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
5.Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
6.Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
7.Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
8.To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
9.Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
10.Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
11.Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
12.Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
13.Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
14.A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
15.Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
16.Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
17.Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
18.Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
19.Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
20.Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
21.Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
22.Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
23.Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
24.S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
25.Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
26.Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
27.Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
28.Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
29.Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
30.Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest.

Kapitola 40.
1.(39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl:
2.(39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to.
3.(39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl:
4.(39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá.
5.(39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati.
6.(40:1) Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl:
7.(40:2) Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.
8.(40:3) Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil?
9.(40:4) Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš?
10.(40:5) Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se.
11.(40:6) Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho.
12.(40:7) Pohleď, pravím, na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich.
13.(40:8) Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě.
14.(40:9) A tak i já budu tě oslavovati, že tě zachovává pravice tvá.
15.(40:10) Aj, hle slon, jejž jsem jako i tebe učinil, trávu jí jako vůl.
16.(40:11) Aj, hle moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho.
17.(40:12) Jak chce, ohání ocasem svým, ačkoli jest jako cedr; žily lůna jeho jako ratolesti jsou spletené.
18.(40:13) Kosti jeho jako trouby měděné, hnátové jeho jako sochor železný.
19.(40:14) Onť jest přední z účinků Boha silného, učinitel jeho sám na něj doložiti může meč svůj.
20.(40:15) Hory zajisté přinášejí mu pastvu, a všecka zvěř polní hrá tam.
21.(40:16) V stínu léhá, v soukromí mezi třtím a bahnem.
22.(40:17) Dříví stín dávající stínem svým jej přikrývá, a vrbí potoční obkličuje jej.
23.(40:18) Aj, zadržuje řeku tak, že nemůže pospíchati; tuší sobě, že požře Jordán v ústa svá.
24.(40:19) Zdaž kdo před očima jeho polapí jej, aneb provazy protáhne chřípě jeho?

Kapitola 41.
1.(40:20) Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?
2.(40:21) Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?
3.(40:22) Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?
4.(40:23) Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?
5.(40:24) Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým?
6.(40:25) Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?
7.(40:26) Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?
8.(40:27) Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.
9.(40:28) Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?
10.(41:1) Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?
11.(41:2) Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.
12.(41:3) Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.
13.(41:4) Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?
14.(41:5) Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.
15.(41:6) Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.
16.(41:7) Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.
17.(41:8) Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.
18.(41:9) Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.
19.(41:10) Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.
20.(41:11) Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.
21.(41:12) Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.
22.(41:13) V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.
23.(41:14) Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.
24.(41:15) Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.
25.(41:16) Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.
26.(41:17) Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.
27.(41:18) Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.
28.(41:19) Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.
29.(41:20) Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.
30.(41:21) Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.
31.(41:22) Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.
32.(41:23) Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.
33.(41:24) Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.
34.(41:25) Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

Kapitola 42.
1.Tedy odpovídaje Job Hospodinu, řekl:
2.Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení.
3.Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem tomu nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.
4.Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi.
5.Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí.
6.Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele.
7.Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj Job.
8.Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se modlil za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi podlé bláznovství vašeho; nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job.
9.A tak odšedše Elifaz Temanský a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, učinili, jakž jim byl přikázal Hospodin, a přijal Hospodin oblíčej Jobův.
10.Navrátil také Hospodin to, což odjato bylo Jobovi, když se modlil za přátely své, tak že což měl Job, rozmnožil to Hospodin dvénásobně.
11.A sšedše se k němu všickni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všickni známí jeho prvnější, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, kteréž byl uvedl Hospodin na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu.
12.A tak požehnal Hospodin Jobovi k posledku více nežli v počátku jeho. Nebo měl čtrnácte tisíc ovcí, a šest tisíc velbloudů, a tisíc spřežení volů, a tisíc oslic.
13.Měl také sedm synů a tři dcery,
14.Z nichž první dal jméno Jemima, jméno pak druhé Keciha, a jméno třetí Kerenhappuch.
15.Aniž se nacházely ženy tak krásné, jako dcery Jobovy, ve vší té krajině; kterýmž dal otec jejich dědictví mezi bratřími jejich.
16.Byl pak živ Job potom sto a čtyřidceti let, a viděl syny své, a syny synů svých, až do čtvrtého pokolení.
17.I umřel Job, stár jsa a pln dnů.
  1 - 21    22 - 42