KNIHA JOBOVA

Kapitola 1.
1.Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého.
2.Kterémuž se narodilo sedm synů a tři dcery.
3.A měl dobytka sedm tisíc ovec, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení volů, a pět set oslic, a čeledi služebné velmi mnoho, a byl muž ten vznešenější nade všecky lidi východní.
4.I scházívali se synové jeho, a strojívali hody po domích, každý ve dni svém. Posílávali také, a zvávali své tři sestry, aby jedly a pily s nimi.
5.A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly podlé počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny.
6.Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.
7.Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
8.I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha a varující se zlého.
9.A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha?
10.Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi.
11.Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.
12.Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy.
13.Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
14.I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich,
15.Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
16.A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě.
17.A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
18.A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
19.A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
20.Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil.
21.A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.
22.V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.

Kapitola 2.
1.I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem.
2.Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
3.I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny.
4.A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého.
5.Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebudeliť v oči zlořečiti tobě.
6.Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.
7.Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho,
8.Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele.
9.I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři.
10.Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.
11.Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem tom zlém, kteréž přišlo na něj, přišli jeden každý z místa svého: Elifaz Temanský, a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, na tom zůstavše spolu, aby přijdouce k němu, politovali ho a těšili jej.
12.Kteříž pozdvihše očí svých zdaleka, nepoznali ho. Potom pozdvihše hlasu svého, plakali, a roztrhše jeden každý roucho své, házeli prachem nad hlavy své zhůru.
13.A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova; nebo viděli, že se velmi rozmohla bolest jeho.

Kapitola 3.
1.Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2.Nebo mluvě Job, řekl:
3.Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4.Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5.Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6.Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7.Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8.Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9.Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10.Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11.Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12.Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13.Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14.S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15.Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16.Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17.Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18.Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19.Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20.Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21.Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22.Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23.Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24.Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25.To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26.Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Kapitola 4.
1.Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2.Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
3.Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
4.Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
5.Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
6.Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
7.Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
8.Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
9.Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
10.Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
11.Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
12.Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
13.V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
14.Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
15.Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
16.Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
17.Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
18.Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
19.Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
20.Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
21.Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

Kapitola 5.
1.Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?
2.Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.
3.Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:
4.Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.
5.Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.
6.Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.
7.Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.
8.Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,
9.Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,
10.Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,
11.Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,
12.Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,
13.Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.
14.Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.
15.Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.
16.Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.
17.Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.
18.Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.
19.Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.
20.V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.
21.Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.
22.Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.
23.Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.
24.A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.
25.Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.
26.Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.
27.Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.

Kapitola 6.
1.Odpovídaje pak Job, řekl:
2.Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3.Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4.Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5.Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6.Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7.Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8.Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9.Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10.Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11.Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12.Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13.Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14.Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15.Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16.Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17.V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18.Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19.To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20.Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21.Tak zajisté i vy byvše, ne jste; vidouce potření mé, děsíte se.
22.Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23.Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24.Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25.Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26.Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27.Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28.A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29.Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30.A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

Kapitola 7.
1.Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2.Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3.Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4.Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5.Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6.Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7.Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8.Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9.Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10.Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11.Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12.Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13.Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14.Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15.Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16.Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17.Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18.A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19.Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20.Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21.Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Kapitola 8.
1.Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
2.Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?
3.Což by Bůh silný neprávě soudil, a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?
4.Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.
5.Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,
6.A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.
7.A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.
8.Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.
9.(Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)
10.Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?
11.Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?
12.Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.
13.Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.
14.Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.
15.Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.
16.Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.
17.Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.
18.A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:
19.Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.
20.Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:
21.Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,
22.Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.

Kapitola 9.
1.Odpověděv pak Job, řekl:
2.I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3.A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4.Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5.On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6.On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7.On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8.On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9.On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10.On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11.Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12.Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13.Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14.Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15.Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16.Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17.Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18.Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19.Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20.Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21.Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22.Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23.Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24.Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25.Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26.Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27.Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28.Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29.Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30.Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31.Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32.Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33.Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34.Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35.Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.

Kapitola 10.
1.Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2.Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3.Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4.Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5.Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6.Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7.Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8.Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9.Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10.Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11.Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12.Života z milordenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13.Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14.Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15.Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16.Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17.Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18.Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19.A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20.Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21.Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22.Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

Kapitola 11.
1.A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
2.Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
3.Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
4.Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
5.Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
6.Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
7.Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
8.Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?
9.Delší jest míra její než země, a širší než moře.
10.Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
11.Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
12.Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
13.Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
14.Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
15.Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
16.Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
17.K tomu nad poledne jasný nastaneťčas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
18.Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
19.A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
20.Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

Kapitola 12.
1.Odpověděv pak Job, řekl:
2.V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.
3.I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?
4.Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.
5.Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.
6.Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.
7.Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.
8.Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.
9.Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?
10.V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.
11.Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?
12.Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.
13.Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.
14.Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.
15.Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.
16.U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.
17.On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.
18.Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.
19.On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.
20.On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.
21.On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.
22.On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.
23.On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.
24.On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,
25.Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.

Kapitola 13.
1.Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2.Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3.Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
4.Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5.Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6.Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7.Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8.Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9.Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10.V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
11.Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12.Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
13.Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14.Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15.By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16.Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17.Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
18.Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19.Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20.Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21.Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22.Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23.Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24.Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25.Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26.Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27.A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28.Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.

Kapitola 14.
1.Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2.Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3.A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4.Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5.Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6.Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7.O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8.By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9.Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10.Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11.Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12.Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13.Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14.Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15.Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16.Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17.Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18.Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19.Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20.Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21.Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22.Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Kapitola 15.
1.Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2.Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,
3.Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?
4.Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.
5.Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.
6.Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.
7.Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?
8.Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?
9.Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?
10.I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.
11.Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?
12.Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,
13.Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?
14.Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?
15.An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,
16.Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.
17.Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,
18.Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.
19.Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.
20.Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.
21.Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.
22.Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.
23.Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.
24.Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.
25.Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.
26.Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.
27.Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.
28.A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.
29.Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.
30.Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.
31.Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.
32.Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.
33.Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.
34.Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.
35.Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.

Kapitola 16.
1.A odpovídaje Job, řekl:
2.Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
3.Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
4.Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
5.Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
6.Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
7.Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
8.A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
9.Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
10.Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
11.Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12.Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
13.Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
14.Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
15.Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16.Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
17.Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
18.Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
19.Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
20.Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
21.Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
22.Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

Kapitola 17.
1.Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
2.Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
3.Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
4.Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
5.Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
6.Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
7.Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
8.Užasnouť se nad tím upřímní, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
9.Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
10.Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
11.Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
12.Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
13.Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
14.Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
15.Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
16.Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

Kapitola 18.
1.Odpovídaje pak Bildad Suchský, řekl:
2.Dokudž neučiníte konce řečem? Pomyslte na to, a potom mluviti budeme.
3.Proč jsme počteni za hovada? Oškliví jsme jemu, jakž sami vidíte.
4.Ó ty, jenž hubíš život svůj zůřením svým, zdaliž pro tebe opuštěna bude země, a odsedne skála z místa svého?
5.Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich.
6.Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne.
7.Ssouženi budou krokové síly jeho, a porazí jej rada jeho.
8.Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí.
9.Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník.
10.Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce.
11.Odevšad hrůzy jej děsiti budou a dotírati na nohy jeho.
12.Hladovitá bude síla jeho, a bída pohotově při boku jeho.
13.Zžíře žily kůže jeho, zžíře oudy jeho kníže smrti.
14.Uchváceno bude z stánku jeho doufání jeho, a to jej přivede k králi strachů.
15.V stánku jeho hrůza bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou.
16.Od zpodku kořenové jeho uschnou, a svrchu osekány budou ratolesti jeho.
17.Památka jeho zahyne z země, aniž jméno jeho slýcháno bude na ulicích.
18.Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.
19.Ne pozůstaví ani syna ani vnuka v lidu svém, ani jakého ostatku v příbytcích svých.
20.Nade dnem jeho zděsí se potomci, a přítomní strachem podjati budou.
21.Takovýť jest zajisté způsob nešlechetného, a takový cíl toho, kterýž nezná Boha silného.

Kapitola 19.
1.Tedy odpověděv Job, řekl:
2.Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?
3.Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
4.Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
5.Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:
6.Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
7.Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
8.Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
9.Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
10.Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
11.Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
12.Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
13.Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
14.Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
15.Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
16.Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.
17.Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.
18.Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
19.V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
20.K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
21.Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
22.Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
23.Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
24.Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
25.Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
26.A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
27.Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
28.Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
29.Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.

Kapitola 20.
1.Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:
2.Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,
3.Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.
4.Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,
5.Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?
6.Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,
7.Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?
8.Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.
9.Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.
10.Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.
11.Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.
12.A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;
13.Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:
14.Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.
15.Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.
16.Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.
17.Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.
18.Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.
19.Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.
20.Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.
21.Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.
22.Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.
23.By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.
24.Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.
25.Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.
26.Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.
27.Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.
28.Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.
29.Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.

Kapitola 21.
1.A odpovídaje Job, řekl:
2.Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.
3.Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.
4.Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?
5.Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.
6.Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.
7.Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?
8.Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.
9.Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.
10.Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.
11.Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.
12.Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.
13.Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.
14.Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.
15.Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?
16.Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.
17.Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?
18.Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?
19.Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,
20.A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?
21.O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?
22.Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?
23.Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.
24.Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.
25.Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.
26.Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.
27.Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.
28.Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?
29.Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,
30.Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?
31.Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?
32.A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.
33.Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.
34.Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.
  1 - 21    22 - 42