TRIUMF VŮLE
(Triumph of the Will)
Německo 1934, 107 min.
čb, 1.33:1, mono DD 2.0, německy, titulky: anglické, francouzské, italské, španělské,
holandské, norské
Režie: Leni Riefenstahlová
DVD - region 2
DD Video (2001)
Katalogové číslo: DD3878
Bonusy: britské filmové týdeníky z let 1935, 1936, 1937 a 1938
Slavný dokument, který má za sebou pozoruhodnou historii v níž byl stejně jako jeho
autorka nejdříve mezinárodně oslavován, poté zatracován jako dílo plné propagandy,
ještě později pak opět vyzdvihován pro své formální kvality, které ovlivnily celou
řadu jiných tvůrců. Riefenstahlová (ohlédnutí za edicemi jejích filmů na DVD bylo
v Nostalgické dívídítéce publikováno již před časem v článku
Leni Riefenstahlová - génius
nebo padlý anděl? si tímto filmem postavila nejen pomník, ale vykopala si i
pomyslný hrob. Formální bravura jejího snímku nedokázala nikdy přehlušit spojení s
elitami nacistického Německa a o míře její viny či neviny se dodnes vedou diskuse.
Věnujme se ale filmu, potažmo hlavně disku, který v roce 2001 vydala britská společnost
DD Video. K přepisu byl použit nějaký německý snímek, bez anglických titulků či komentáře,
což je pozitivní zjištění. Anglické titulky jsou, stejně jako pět dalších titulkových sad
(čeština tam samozřejmě není) na disku přítomné v obvyklé volbě menu „subtitles“. Protože
je ale naprostá většina filmu dokumentárním záznamem perfektně zorganizovaného sjezdu NSDAP,
který se odehrál v září 1934 v Norimberku, nejsou vlastně žádné titulky potřeba. Jediné
monology ve filmu zazní ve chvílích, kdy jsou zabíráni jednotliví řečníci (vedle Hitlera
prakticky celé tehdejší vedení strany i země) ve většinou krátkých nebo prostříhaných
proslovech. Navíc se prakticky vždycky jedná o ideologické žvanění nejvyššího řádu,
takže pokud vás zajímají filmové kvality díla, nemusí vás vůbec absence českých titulků
mrzet.
Co už je ale smutnější je kvalita obrazu, kterému se prakticky vůbec nedostalo ani základní
digitální péče je i na běžné poměry dost „špinavý“, roztřesený, v nočních scénách s
malou rozlišitelností obrysů. Míra obrazových vad tradičně vzrůstá na začátcích a
koncích filmových kotoučů. Vcelku slušně jsou interpretovány denní scény, kvalitativně
nejlépe na tom jsou scény ze třetího dne sjezdu, pocta v památníku padlých a pochod
vlajkonošů. I jejich kvalitu ale lze ohodnotit jen slůvkem „průměrné“. Je pravda, že
film je skoro 70 let starý a že možná neexistuje v lepší kvalitě. Nicméně nejkřiklavější
vady asi eliminovány být mohly.
Obdobně neupravený je i zvuk. Zvuková stopa je na disku v dvoukanálovém mono (DD 2.0),
nicméně je dost zašumělá, obsahuje lupance (adekvátní míře výskytu obrazových vad) a
na začátku filmu dokonce na několik okamžiků úplně mizí z levého kanálu. Vcelku
srozumitelně jsou reproduktorovány projevy (které jsou ovšem svým obsahem nepodstatné),
hůř už na tom je záznam hudby, která doprovázela jednotlivé manifestace.
„Zážitek“ z disku tak může být jen studijní. Ostatně, po jeho celém shlédnutí si dost
dobře ani jiný nedokážu představit a to ani v případě, že by byl disk obrazově i
zvukově vycizelován. Norimberský sjezd NSDAP bylo totiž jedno perfektně zrežírované
velké divadlo, alespoň podle dokumentu - průvody, manifestace, projevy, pochody,
přehlídky atd. Riefenstahlová dokázala to vše - atmosféru, monumentalitu, nadšení -
dokonale přenést do filmu. I na plátně to ale zůstává jen prázdným divadlem, propagandou.
Možná přesným záznamem propagandy. O to více pak může člověk obdivovat filmařské kvality,
které v některých pasážích dokazují režijní genialitu tvůrkyně. Hledal-li Goebells svého
Ejzenštejna, tak ho po formální stránce určitě našel v Riefenstahlové. Její dynamický
střih, střídající velké celky s makrodetaily, častý ostrý rakurz kamery, využívání
perspektivy, zejména při použití dlouhého objektivu - to vše dává snímku dynamiku,
kterou obsahově a ideově tak prázdné téma nutně potřebovalo. Mimořádně působivé (a v
historii filmu i průkopnické) jsou například jízdy kamery v kombinaci s dlouhým
objektivem. Zploštěná perspektiva ve spojení s pohyblivým obrazem má neobyčejně velký
účinek. Slavnými se staly také její záběry řečnícího Hitlera, které natáčela z kolejiště
vystavěného v kruhu kolem řečnického pultu. V době, kdy bylo publikum zvyklé jen na
statický záběr řečníka, maximálně s prostřihem do obecenstva, musel obdobný „výstřelek“
působit přímo magicky.
Nejvíce pro film „zrežírovanou“ a domnívám se i uměle propagandisticky využitou je sekvence
ranního probouzení ve stanovém táboře. Pečlivě volený sled detailů a polocelků, které
oslavují radost, sílu a odhodlání dávají na jedné straně vzpomenout některých postupů
ruských porevolučních filmařů, na druhé straně z nich doslova čiší jejich umělost,
účelovost a neautentičnost.
V bonusové části disku jsou přítomny čtyři britské filmové týdeníky, které informují o
norimberských sjezdech z let 1935, 1936, 1937 a 1938. Tím by se dalo skončit. Zmínku
si ale ještě zaslouží vložená 16-ti stránková brožura. Ta přináší na většině stran
historickou esej o filmu, jeho vzniku a osudech (autorem je historik Kay Gladstone),
ale pozornost si zaslouží zejména první čtyři strany, kde je rozepsán podrobně sled
všech scén ve filmu s jejich popisem, stopáží a také s počtem záběrů. U vybraných
sekvencí jsou zde pak přepsány i monology z filmu. Tento soupis tak může velmi dobře
sloužit jako doplňkový materiál při sledování snímku.
Pominu-li tedy nekonečné diskuse o poměru propagandy a „uměleckosti“, na které si
nakonec stejně asi musí každý odpovědět sám, musím TRIUMF VŮLE potvrdit jako
formálně pozoruhodné dílo, které je ale spíš jen zajímavým studijním materiálem
(pro historiky i filmaře) než filmem, který by přinášel nějaké poselství (ať už dobré
nebo špatné). Riefenstahlová tímto filmem nedosahuje přesvědčivosti, které na "druhé
straně" dosahovali v přibližně stejném období ruští tvůrci. TRIUMF VŮLE je jako
dokonale vybroušená sklenička bez obsahu. Ten se jí podařilo do filmu dostat až v jejím
dvoudílném dokumentu o berlínské olympiádě. O tom ale až někdy jindy. Samotný disk z
produkce DD Video pak lze označit za podprůměrný, zejména pro obrazovou a zvukovou
„kvalitu“. Jistě by stálo za to se před koupí porozhlédnout po jiných vydáních, o
kterých jsem psal v již zmíněném
článku o Leni Riefenstahlové.