Z děl Václava Adama Michny z Otradovic byla dlouhou dobu známa pouze Mariánská a Svatoroční muzika. Vědělo se pouze, že se Michna v dedikaci Svatoroční muziky zmiňuje o jakési Loutně, ta se však pokládala za ztracenou. Až Troldovi a jeho spolupracovníkům se podařilo objevit torzo této sbírky nálezem tištěného partu generálbasu („organo“) v archivu strahovském a psaného partu prvního hlasu v pardubickém muzeu. Tento materiál se stal podkladem pro známé vydání Loutny české v roce 1941. Ve vydavatelských poznámkách Trolda konstatuje, že vydání není úplné, neboť jednak chybí druhý hlas, jednak chybí party smyčců k úvodním ritornellům.
V loňském roce si jihlavský okresní archiv vyžádal pro svého externího spolupracovníka výtisk Michnovy České Mariánské muziky z muzea v Soběslavi. Tento výtisk není bohužel kompletní, chybí tu několik listů z první části. Je však bohatší o původní tištěné vydání Loutny české, která je svázána s Mariánskou muzikou v jeden celek a z toho důvodu zřejmě unikla pozornosti archivářů. Bohužel ani tímto nálezem nemáme Michnovu Loutnu celou. Nalezený výtisk obsahuje pouze zpěvní hlasy podložené continuem. Michna tak vtipně „zabil dvě mouchy“: jednak vydal vokální part (doplněný intonační oporou) pro provedení v originálním rozsahu i obsazení (tento záměr dosvědčují jasně více taktové pausy v písni 11); jednak tím vydal zjednodušenou variantu díla, způsobilou k provozování kdekoli na venkově (i tuto funkci lze doložit právě z našeho výtisku — např. pérovou opravou evidentní chyby generálbasu na str. 26). Je to projev jeho ušlechtilých snah, dát venkovu hodnotnou hudbu s minimálními nároky na provedení.
A hodnota nálezu? Podstatná v tom, že máme konečně celou vokální část díla. Zjišťujeme, že s výjimkou jednohlasých písní Den svatební (č. 11) a Smutek bláznivých panen (č. 13), jsou všechny skladby dvojhlasé. Dále jsme bohatší o srovnávací materiál k dosavadním nálezům. Po stránce hudební jsme nenašli vážnější diferenci mezi partem prvního hlasu soběslavského výtisku a Troldova vydání. Na několika místech jsou v soběslavském výtisku repetice místo dvojčar a podstatnější je rozdíl v zápisu písně Matky Boží slavná nadání (č. 3), kde Trolda podle pardubického partu předpisuje takt 6/4, kdežto jak soběslavský nález, tak známé „organo“ předznamenává 3/1. (V této skladbě by to mohlo vést k interpretačním nejasnostem, neboť ve střední části je počáteční takt vystřídán malým alla breve.) Závažnější rozdíly jsme našli v continuu (asi celkem ve 20 taktech), zejména v místech, kde původně nalezený part varhan byl nečitelný, nebo porušený (v Troldově vydání malé typy not), sem tam jsou diference i v číslování. I v textové části jsou chyby, některé dokonce ruší smysl, ale vypsali jsme jich hodně (kolem sedmdesáti) a nelze je v tomto informativním článku uvádět.
Instrumentální část — (kromě uvedených doplňků continua) — je právě ještě to, co zbývá nalézt. Jedná se konkrétně o party smyčců, neboť bez nich nelze provést rekonstrukci úvodních ritornellů (viz Troldův úvod). Věřím, že se ještě někde skrývají v bohatství archivovaných barokních materiálů.
Závěrem uvedu aspoň stručně popis vzácného tisku. Je to celkem 23 listů formátu 147 × 172 mm. První stranu tvoří nadpis v bohaté dobové úpravě (doslovně týž, jak jej uvádí Trolda) 2 strany volné, další 2 přinášejí vzletné a jemné pochlebování „urozeným vládykám slovutné a mnoho vzáctné poctivosti, pánu purkmistru a radě Starého města pražského, pánům mně v dobrém příznivým.“ Přední strana třetího listu je vyhrazena pro motto celého dílka, jež nám dnes zní zvláště mile a vzácně:
Omnis linqua laudet DOMINUM.
Rub listu je už první strana nototisku, paginovaná číslem 2. O notaci se nebudu rozepisovat, platí o ní doslovně část Troldových vydavatelských poznámek, pokud hovoří o partu „organo“. Poslední (42.) stránka uvádí tiskaře: Impressa císařsko‑akademická ve Starém městě pražském, anno MDCLIII.
BOHDAN SROKA