Česká literatura doby barokní nedala světu epiky typu Tassova nebo Miltonova ani dramatiky úrovně Calderonovy či Molièrovy. V těchto dvou žánrech nepřekročila naše literární tvorba rámec své doby, byť její působnost nebyla v důsledku známých pobělohorských událostí omezena jen zeměpisnou rozlohou českých zemí. A mohutný zjev Jana Ámose Komenského působil v širších evropských souvislostech spíše na úrovni vědecké než umělecké.

Jinak je tomu s lyrikou, zvláště s lyrikou duchovní, která byla po celou křesťanskou éru Evropy osobitým způsobem vyjádření poměru člověka ke světu a jako taková se stala nejspolehlivější výpovědí o stavu mysli jednotlivých generací. Na pozadí mystické poezie španělské, anglické metafyzické poezie, krevnaté poezie italské a bohaté německé není česká duchovní lyrika popelkou. Vyznačuje se ani ne tak množstvím svých lyrických talentů jako spíše intenzitou básnického prožitku několika jednotlivců. Jedním z nich je právě autor České mariánské muziky (1647), která spolu s Loutnou českou (1653) a Svatoroční muzikou (1661), rovněž sbírkami duchovních písní, patří nesporně k tomu nejlepšímu, co bylo v barokním období českým jazykem napsáno. Nezapomeňme ovšem dodat, že kromě Michny má zásluhu na začlenění české lyriky do evropského kontextu filozofický vizionář Bedřich Bridel, jehož skladba Co Bůh? Člověk? je pro svou nepředstíranou existenciální dialektiku podnes moderní.

Adama Michnu z Otradovic tedy dlužno považovat za klíčovou postavu českého literárního baroka vůbec a duchovní lyriky zvláště. Nemusíme jistě zdůrazňovat, že duchovní píseň je nejrozšířenějším tvarem této lyriky v epochách, kdy kulturní hodnoty fungují v celé sociální struktuře, že zprostředkuje styk s těmito hodnotami a udržuje je v obecném povědomí. Cesty, po nichž česká duchovní lyrika ve formě duchovní písně dospěla od kompaktní úspornosti nejstarších českých písní k průzračné vroucnosti písně gotické, odtud k odhodlanému reformačnímu zápalu 15. století, tklivé odevzdanosti českých bratří a posléze k rozjitřené obrazivosti, dojímající něze a umné výmluvnosti tvorby Michnovy, jsou jistě poutavým příkladem vývoje náboženské a básnické senzibility člověka ze srdce Evropy. V neposlední řadě proto, že od dob husitských bychom v české duchovní písni mohli sledovat její dva proudy: katolický a protestantský. Prvý žil zejména z písně gotické a vyrazil znovu živými ratolestmi v době barokní; jako druhý obohatil českou tvorbu proud reformační, který začal Jistebnickým kancionálem, pokračoval Blahoslavem a Třanovským a byl uzavřen amsterdamským vydáním Komenského Kancionálu v roce 1659. Vážná zbožnost jeho písní, která měla jistě své důvody v neradostných životních osudech emigrantů a ve ztrácejících se nadějích na návrat do rodné země, reflektuje neklidný svět barokního člověka v uměřeném, tradici respektujícím a téměř klasicizujícím jazyce, který tuto lyriku váže spíše s minulostí. Nic na tom nemění skutečnost, že některá jejich témata, např. písně o krušném údělu vystěhovalců, jsou čerpána z nejživější současnosti.

Michna naproti tomu není jen dovršitelem katolické tradice české duchovní písně, ale naznačuje i další vývoj nábožensko‑lyrického cítění. V menší míře se tak děje tématickou strukturou Mariánské muziky, která v první části sleduje události církevního roku od doby adventní po svatodušní a ve druhé největší církevní svátky. Není pochyb o tom, že i toto zaměření na smysluplný cyklus náboženského života mělo význam pro restauraci náboženského citu u člověka 17. století, ale podobný tlak vyvíjel náboženský kult i v dobách dřívějších. Za typicky barokní, tj. tehdy moderní, můžeme považovat spíše Michnův přístup k těmto tématům a posléze poslední díl sbírky s písněmi o posledních věcech člověka a smrti, jejíž předtucha byla pro barokního člověka bolestným ostnem přesto, že se jí snažil dát metafyzickou dimenzi. A právě Michnovo lyrické zrcadlení náboženské skutečnosti znamená dovršení nového typu senzibility v české poezii, senzibility barokní. Vyznačuje ji především dramatizované prohloubení prožitku nebe a země, Boha a člověka. Mohutné napětí této polarity vychází především z posílení pozice subjektu jako partnera a protiváhy objektu. A tato subjektivizace, její povýšení na východisko vztahu ke světu, je dalším prvkem, který v české poezii definitivně zakotvil Michna. A protože subjektivizace se projevuje emocemi, uvolněním citů, jsou Michnovy duchovní písně v nové míře prolnuty osobní emocionalitou, která teologické složky a náboženský kult lyrizuje a zbavuje racionálního uspořádání způsobem do té doby neznámým. O čem jiném svědčí Michnovo využití barevných a zvukových efektů (vzpomeňme na symboliku fialy, na hru cymbálů, varhan, bubnů), na časté užívání zdrobnělin (rosička, outličký, cymbálíček, Mařenčička, růžičky), citoslovcí (dokonce v názvu písně Io vicimus – Hejsa, zvítězili jsme), tázacích a zvolacích vět apod. Srovnáme‑li Michnův jazyk kupř. s hymny Tomáše Akvinského nebo gotickou písní Buoh všemohúci, můžeme dokonce mluvit o jisté sekularizaci jazyka Michnových písní. Dokladem toho není pouze užívání skutečných vulgárních slov (třeba při líčení pekelných muk), ale také hojné používání přírodních obrazů, kterými se Michnova emocionalita zřejmě snaží zapojit přírodu a dokonce i řeckou pohanskou mytologii do barokního kosmu. Uveďme si zde na důkaz hloubky a šíře Michnovy imaginace tyto obrazy: „Ach Bože, ach Bože můj, jsi bez smyslu pravdivý! / Jsi krásný bez způsobu / i jsi věčný bez skončení“ z písně Boží jednota a Trojice a mystický obraz „čím více budeš raniti / tím více budeš hojiti“ z Rány života od ruky Spasitele na straně jedné; a naturalismus Vánoční hospody, kde čteme „Bláta, smradu, hnoje dosti“, na straně druhé. Zmíněným užíváním přírodních obrazů se Michna liší nejen od autonomního chápání přírody u básníků renesančních, ale i od raně barokních tvůrců katolické duchovní písně, jimiž byli např. Šimon Lomnický nebo Jan Rozenplut; tito básníci používají přírodních obrazů jako paralel, ale neemocionalizují je. Zde dosahuje Michna nesrovnatelně vyšší kvality i v porovnání s katolickým zpěvníkem Jiříka Hlohovského z roku 1622, u něhož je cítění polarity života a smrti tlumenější a výrazové prostředky proto skrovnější, méně barokní. Michnova subjektivizujicí emocionalita se projevila také ve veršované formě jeho písní: v různorodosti strofy, ve střídání daktylského a trochejského metra, ve svěžím umění kombinovat rýmové dvojice, v uplatnění přesahu jako prostředku dekompozice jednoty veršového a syntaktického schématu apod. Všechny tyto rysy ukazují k obdobnému rozhýbání básnické formy, kterou známe z barokního malířství a sochařství, stejně názorných předchůdců moderního umění jako barokní poezie.

Z těchto hledisek se nám tedy bude Michna jevit jako uchovatel kontinuity české duchovní lyriky a její dovršitel. Jindřichohradecký varhaník ale nejen uvedl do českého kulturního prostoru básnickou senzibilitu určitého typu, předznamenal také její budoucí vývoj. V kladném i záporném smyslu. V kladném tím, že učinil z české duchovní písně poezii navýsost moderní, a ta měla nesporný vliv na úroveň jiných barokních zpěvníků, pokud Michnovu poezii přímo netradovaly, např. na Božanova Slavíčka rajského apod. Že se tím udržovalo v lidových vrstvách, které písně zpívaly, povědomí národní literární kultury, které bylo s to přežít národní úpadek a ožít v době obrozenské, je nepopiratelné. A právě tento spodní lidový proud barokní poezie, kterému vtiskl podobu Michna a v jeho šlépějích kráčející vydavatelé barokních zpěvníků, přetrval až do dob Máchových, aby vydal své nové plody. Žije‑li barokní duchovní píseň dodnes – a my víme, že žije, zpíváme‑li Michnovu koledu Chtíc aby spal o každých vánocích – pak Michnův pramen náboženské poezie nevyschl ani za našich dnů. V tomto směru nelze Michnův význam pro českou poezii dosti zdůraznit, ať máme na mysli kteroukoliv její vrstvu. Skutečnost, že některé skladby, např. Stála Matka litující nebo Den, den hněvu, jsou pouhými překlady nebo parafrázemi latinských předloh Stabat Mater nebo Dies irae, dies illa není s tímto tvrzením v rozporu. Vždyť více než o záznam individuální básníkovy zkušenosti šlo starším dobám o aktualizování základních životních situací, jež byly vyjádřeny biblí nebo staršími autory. Odtud ono opomíjeni spisovatelovy osobnosti, přebírání látek a stírání rozdílů mezi autorem a překladatelem či upravovatelem, které známe ze staré literatury. Jestliže je tedy Michna přejal a začlenil do své sbírky, nenasvědčuje to ničemu jinému než jeho smyslu pro harmonii tradice a individuálního talentu, o niž v našem století tolik usiloval Thomas Stearns Eliot.

Michnova náboženská píseň ovšem předznamenává také určité krizové momenty vývoje zbožnosti a poezie, a to na rozdíl od náboženských písní Komenského, svázaných spíše s tradicí. Čím? Rozezvučením oné struny, která činí jeho poezii nejvíce barokní – struny emocionality, od níž je jen krůček s sentimentalitě a idylismu. Michnův básnický talent a hloubka jeho citu se většinou dovedly vyhnout nebezpečí ze strany těchto dvou úskalí. Ztroskotala však na nich řada méně nadaných nebo méně hlubokých autorů, u nichž se celistvost nábožensko‑lyrického prožitku rozplynula ve sladkou citovost bez zázemí existencionálního dramatu. To je, jak se zdá, případ Kadlinského Zdoroslavíčka z roku 1655 a jeho německé předlohy, jež se bez existencionálního náboje staly čtením sice utěšeným, ale ne příliš plodným. Právě tato sentimentální deracionalizace nábožensko‑lyrické zkušenosti způsobila její neschopnost čelit rodícímu se modernímu obrazu světa. Ale i zde se projevuje Michnova velikost, neboť se nebezpečí sentimentalizace vyhnul, aniž ovšem mohl zabránit jejímu budoucímu rozvoji v rokokových selankách.

Po Michnovi doznala obecná nábožensko‑lyrická senzibilita české poezie v době rokoka a klasicismu již jen sestupný charakter. Neznamenalo to však její zánik, ale přerod na novou úroveň. Romantismus přinesl polaritu novou, možno říci novobarokní: na jedné straně pocit nicoty z hroutícího se časoprostorového absolutna, na druhé straně uvědomění si tajemné hlubiny vlastního já, zdůraznění vlastní neopakovatelnosti a jedinečnosti v rámci kosmu. Tento životní pocit začal v 19. století prožívat tehdejší moderní člověk typu Máchova. V pojetí ještě univerzálnějším se barokní přístup ke skutečnosti promítá v díle básníka Vladimíra Holana, kde přerůstá v jedno z nejosobitějších řešení věčné otázky po poslání člověka jako součásti vesmíru.