Literární portrét z veršů a dopisů nesmrtelné americké básnířky.
Večer na počest 80. narozenin jednoho z prvních českých překladatelů autorky – O. F. Bablera. Kromě jeho vlastních zazní překlady Jiřího Šlédra, Jiřiny Haukové a autora pořadu. /Výchozím materiálem jsou výbory Th. H. Johnsona The Poems of Emily Dickinson z r. 1955 a The Letters of Emily Dickinson z r. 1958./ Doprovodná hudba z děl amerických skladatelů: G. F. Bristow (1825–1898), W. Mason (1829–1908), R. Hoffman (1831–1909), Ch. J. Hopkins (1836–1898), W. H. Fry (1813–1864), B. Weber (*1916), P. Mennin (*1923).
Připravil a uvádí dr. Josef Jařab, recitují Michaela Černá, členka SDO, Pavel Konečný, DH Olomouc a ze záznamu Marie Tomášová, členka Lyry Pragensis.
Divadlo hudby OKS Olomouc, Denisova 47
středa 18. února 1981 v 19.30 h
Život americké básnířky Emily Dickinsonové byl navenek klidný a prostý. Narodila se roku 1830 v Amherstu, malém universitním městečku ve státě Massachusetts, z rodu, který se odvozuje od normanského rytíře Gautiera de Caen /anglicisováno: Walter de Kenson/. V Amherstu také zemřela roku 1886. Ale v tomto životě, vyrušeném z rovnováhy jen krátkým vzplanutím lásky k muži a pak znova ztišeném odříkáním, zachycovala tato neobyčejná žena všechny záchvěvy citu a všechny dojmy, dotknuvší se její útlocitné duše, jemnými, myšlenkově hutnými verši. Nepomýšlela nikdy na uveřejnění svých básní, jež považovala jen za své soukromé zápisky a nebo za sdělení příbuzným a přátelům, a tak se první její verše dostaly do tisku až čtyři roky po její smrti. Ale teprve po první světové válce, kdy vyšel první větší soubor jejích veršů, poznalo několik vnímavých kritiků, že tu byl učiněn jeden z nejúžasnějších objevů v americkém písemnictví.
Emily Dickinsonová byla hned – a věru ne neprávem – stavěna do jedné řady se Sapfó a Elizabeth Barrett-Browningovou. Je nesporné, že je dávnou předchůdkyní básnických snah doby nové a nejnovější, expresionismu a surrealismu, a podobně jako anglický poeta Gerard Manley Hopkins, který byl rovněž objeven až mnoho let po smrti, také ona mocně působí na angloamerické básníky dnešní mladé a nejmladší generace.
"Úplný soubor básní Emily Dickinsonové" roku 1924 z pozůstalosti uspořádala autorčina neteř Martha Dickinson Bianchi. Ovšem už o pět let později musela sama editorka přiznat existenci dalšího materiálu vydáním svazku "Další básně". Řada následujících pokusů o editorskou úplnost pak vyvrcholila až kritickým vydáním Thomase H. Johnsona, který roku 1955 ve třech svazcích "Básní Emily Dickinsonové" nabídl nejen soubor plných 1775 básní, ale i jejich varianty. O tři roky později pak Johnson spolu s Theodorou Wardovou přidali ještě tři svazky básnířčiny korespondence, která kromě vlastní poetické síly přinesla i další verše organicky včleněné do dopisů a vzkazů nebo k nim jen prostě přiřazené.
Stále ovšem zůstává biografie této zvláštní osobnosti americké literatury torzem, což s imponující pokorou neváhal přiznat ani autor více než osmisetstránkové monografie "Život Emily Dickinsonové" z roku 1974 Richard B. Sewall. Vždyť z autorčiných dopisů, které byly neoddělitelnou součástí jejího dialogu s vnějším světem, zůstala zachována asi jen desetina, a z odpovědí, které obdržela básnířka, zlomek ještě daleko menší. Kde chybí nesporná fakta, nastupuje fantazie. Nepřekvapuje tedy, že vznikla celá řada fiktivních verzí autorčina života, a to ve formě dramatických děl i v beletristické próze, ale rovněž v kritických studiích. Některé udivují svou smělostí; zvláště ty, nechávající se unášet na křídlech romantických představ a psychoanalytických spekulací. Nepopiratelnou pravdou o Emily však zůstává její programově oddané životni spojení s poezií, v němž šlo o službu s oboustranným prospěchem, o jeden z úchvatných příkladů harmonické koexistence tvůrce a jeho tvorby.
Bablerovo přetlumočení Dickinsonové mělo u nás předchůdce v Antonínu Klášterském, který její verše zařadil do prvního svazku své antologie "Moderní poesie americká" /1906 a 1909/, a má i zdatné následovníky, jak potvrzují překladové výbory Jiřiny Haukové /Jediný ohař, 1948; Můj dopis světu, 1977/ a Jiřího Šlédra /Záblesky melodie, 1967/. Překladatelovo osobní vcítění do autorčina poetického světa si i po mnoha letech nadále zachovává svou přesvědčivost. Přetištěné překlady i s původní poznámkou jsou nejen připomínkou živosti literární tvorby tohoto "nevyčerpatelného polyglota" ve službách "něžné humanity", jak Bablera charakterizoval kritik už před skoro půlstoletím, ale i malým holdem k jeho lednovým narozeninám. A současně připomenutím, že 10. prosince uplynulo už 150 let od narození Emily Dickinsonové.