|
Recenze DVD: VYHOŠTĚNÍ
| ||
|
IZGNANIJE (Vyhoštění) Rusko 2007, 150 min. DVD - Region 5 Sojuz Video 2007 bar., 2.35:1 (anamorfní); rusky DD 2.0, DD 5.1, DTS; bez titulků V roce 2003 oslnil režisér Andrej Zvjagincev svým debutem NÁVRAT festivalové Benátky i širokou filmovou veřejnost. Zisk Zlatého lva navíc vybízel ke srovnávání s Andrejem Tarkovským, který rovněž s debutem (IVANOVO DĚTSTVÍ) na tomtéž festivalu uspěl v roce 1962. I Zvjagincevova poetika místy silně Tarkovského připomínala, takže zvěsti o jeho „nástupci“ měly alespoň zpočátku konkrétní základ. V letošním roce Andrej Zvjagincev představil svůj druhý snímek IZGNANIJE, který měl premiéru na festivalu v Cannes, odkud si odvezl cenu za nejlepší mužský herecký výkon. České publikum mělo možnost se s filmem seznámit na MFF v Karlových Varech a na LFŠ v Uherském Hradišti, kde byl uváděn pod názvem VYHOŠTĚNÍ (nepříliš libozvučně znějící překlad má i alternativy - vypovězení, vyhnání - s ohledem na dějové zauzlení je ale podle mne těžké zvolit jakoukoliv z těchto tří variant). Do české distribuce VYHOŠTĚNÍ (zatím?) uvedeno nebylo.  Zvjagincev zůstává i v tomto filmu věrný motivům ze svého debutu, tedy tématu rodiny. Zatímco ale v NÁVRATU šlo především o vztah synů k otci, nyní je v ohnisku jeho zájmu vztah mezi mužem a ženou. Prvotní inspirací ke scénáři (dočkal se nakonec dvanácti verzí) byla krátká novela Williama Saroyana Směšná záležitost napsaná v roce 1953. Děj filmu se ale odehrává v naší současnosti... Alex odjede s manželkou Verou a dvěma dětmi na pár dní do rodného domu, starého mlýna na venkově. Zde mu žena sdělí, že je v jiném stavu, ale že dítě není jeho. V nastalé rodinné krizi Alex donutí manželku k potratu, následné nepředvídatelné okolnosti jej pak přimějí k zamyšlení nad oprávněností jeho jednání... Tolik asi stručné nastínění děje a zápletky. K úplnému rozkrytí všech detailů i závěru si netroufnu, protože by vedlo k podstatné ztrátě účinku díla na ty diváky, kteří film ještě neměli možnost vidět. Ostatně z podobného důvodu ani sám režisér před dokončením svého filmu neposkytoval prakticky žádné rozhovory. A stejně jako v NÁVRATU ani v tomto filmu neopustil rovinu určité nejednoznačnosti a tajemnosti, takže jakýkoliv podrobnější popis by byl stejně pouze jednostrannou interpretací.  Co na filmu zaujme okamžitě je jeho výtvarné zpracování. Ze Zvjagincevových obrazů doslova sálají emoce, atmosféra, kterou do nich jejich tvůrce vkládá umnou kombinací prostředí, světelných efektů, barevného a prostorového řešení scenérie. Ať už se jedná o interiér, exteriér, detail tváře nebo předmětu, vždy má záběr výtvarnou hodnotu. Kameraman Michajl Kričman dokázal maximálně využít atmosférické jevy stejně jako detailní úpravy interiérů v nichž byly pečlivě nabarveny stěny i jednotlivé kusy nábytku. To ovšem na druhé straně místy vyvolává dojem až přehnané estetičnosti. Magie obrazů tak může někdy působit až nepřirozeně. Párkrát jsem se při sledování filmu dokonce přistihl, že uhrančivé kompozici skoro nevěřím, že mi připadá natolik vykonstruovaná a nereálná, že spíš než děje jsem si začal všímat toho, jakou barvou nechali tvůrci natřít zdi, jak k ní zvolili barvu pelestě postele, vázu na stolku apod. Zkrátka mě to odvádělo od vlastního filmu. Zejména interiéry venkovského domu jsou v tomto smyslu „propracované“. Zvjagincev pečlivě komponuje každý detail, každý drobný předmět má v záběru své místo, každý odstín barvy na stěně, nábytku, odraz v okenní tabulce. Představitelka Very je také vždy oblečena do šatů (sytě modré, bílé, cihlově červené, azurově modré), které barevně harmonizují s okolím a dotvářejí tak celou kompozici. Barevná harmonie jednotlivých sekvencí je vytříbená, někdy ale vyvolává onen nepříjemný pocit nepřirozenosti celé scenérie. Nic to ovšem nemění na tom, že obrazová stránka filmu je mimořádná.  Opakem jsou pak ale některé pasáže, v nichž je zaklíčován určitý symbolický význam nebo se v nich tvůrci snaží o zvýšení jejich emocionálního účinku. Obvykle to dopadá teatrálně. Tak je např. vidět, jak během zásadní scény potratu děti skládají puzzle se Zvěstováním (jedná se o slavný Leonardův obraz Zvěstování Panně Marii), následně si čtou slavnou kapitolu z listu apoštola Pavla o lásce jako nejvyšším daru (tady je to z mé strany ale možná subjektivní, protože na zapojování této pasáže do nových filmů jsem od časů Kiešlowského MODRÉ už skoro alergický), výrazně podivně působí i závěrečný záběr na venkovské ženy shrabující seno za mohutného sborového zpěvu. V těchto okamžicích se mi zdá, že se Zvjagincev nedokázal udržet na křehké hranici mezi umně zkomponovanou scénou a kýčem. Velký důraz klade autor na režii herců, na jejich typy a výraz. Do role otce Alexe obsadil již z NÁVRATU osvědčeného Konstantina Lavroněnka, jeho manželku sehrála neobyčejně křehkým a nenápadným způsobem švédská herečka Maria Bonnevie. Není pochyb o tom, že Zvjagincev počítá nejen s typy herců, ale i s jejich vnitřním „ustrojením“. Nevím jací jsou jeho herci v civilu, ale jsem skoro přesvědčen, že nemají daleko k výrazu svých postav. Výběr herců je pro Zvjaginceva stěžejním kamenem účinku celého díla. Zatímco o Lavroněnkovi byl přesvědčený od počátku, hledání představitelky Very bylo dlouhou záležitostí. Když jeho volba padla na švédskou herečku ukázalo se, že její divadelní angažmá v Královském divadle ve Stockholmu jí nedovoluje zapojit se do plánovaného kalendáře natáčení. Producent filmu dokonce jednal se švédským ministerským předsedou, protože podle švédských zákonů nelze jen tak zrušit či přeložit divadelní představení, na které jsou již prodávány lístky. Ruská produkce dokonce nabídla švédské straně vykoupení všech lístků na všechna představení kolidující s natáčecím plánem, jen aby byla herečka volná pro natáčení. Ale ani to nepomohlo. Zvjagincev se nakonec rozhodl raději odsunout realizaci filmu o rok, jen aby mohl točit s vybranou herečkou.  S hereckým výrazem podle Zvjaginceva stojí či padá účinek díla. Jak se sám v jednom rozhovoru přiznal, je pro něj důležité natáčet film kontinuálně, tak jak se děj odvíjí. Podle režiséra je důležité, aby herci život a nitro svých postav poznávali a odkrývali postupně. Přiznal se dokonce k tomu, že za tímto účelem nerad seznamuje herce s celým scénářem, ale odkrývá jim ho až postupně, během natáčení. Drží se jednoduchého příměru: v životě také netušíme, co se stane v následujícím okamžiku. O režisérově pečlivosti vypovídá i fakt, že i přes očividnou nutnost následného ruského dabingu se švédská herečka přece jen musela své dialogy naučit v ruštině, aby pro natáčení dabingu jinou ruskou herečkou otvírala ústa ve stejném rytmu. (Ostatně i hledání herečky, která měla Marii Bonnevie dabovat, bylo pro produkci martýrium: Zvjagincev si několik měsíců vybíral z asi sedmdesáti hlasů kandidátek, volba nakonec padla na Jelenu Ljadovou.) Film se natáčel na několika místech - v Moskvě, Belgii, Francii a venkovské scény v Moldávii. Režisér se snažil, aby prostředí nevyvolávalo konkrétní asociace. Šlo mu o co nejuniverzálnější pojetí příběhu. Proto ve filmu nejsou zmíněna žádná jména měst, venkovské stavení je záměrně vystavěno v nedefinovatelném stylu, který neumožňuje si jej okamžitě spojit s nějakým prostředím či kulturou. Stejně tak i kulisa kostela v krajině, hřbitov a postava kněze nejsou jednoznačně zařaditelné ke konkrétní církvi. VYHOŠTĚNÍ není ve své dramaturgii tak razantní jako NÁVRAT. Není to film, v němž zápletka strmě graduje, ale spíš se pomalounku odvíjí a odhaluje, aby se v závěru zase záhadně zauzlila. Pokud bychom u předcházejícího NÁVRATU pominuli to, co bylo ve filmu nedořečené či nevysvětlené (minulost otce, záhadná truhlička), šlo by film vnímat i jako „obyčejné“ rodinné drama. U VYPOVĚZENÍ už takové oproštění se od podprahových inspirací a tušených souvislostí není možné. Děj je umně zauzlen, objevuje se tu několik časových a prostorových smyček, které na sebe navazují v často těžko postřehnutelných detailech, odhalených třeba až při druhém shlédnutí. Film se tak divákům odkrývá postupně, ale nikdy úplně.  Zmínit je třeba také skrytou symboliku díla, například již zmíněný záběr na obraz Zvěstování nebo detail lidské ruky na hlavě oslíka ve stáji, který později v jednom záběru kráčí pastvinou v čele stáda ovcí (Bresson?) či motiv vyschlého pramene, který se ke konci filmu opět zaplní vodou, jež protéká mezi různými artefakty venkovského stavení... Režisér si pohrává s detaily předmětů, se záběry na staré fotografie, v nichž jsou zachyceni aktéři příběhu se svými předky (o něž v dialozích také někdy jde), časovou diskontinuitou sekvencí, umožňující hned několik interpretací. VYHOŠTĚNÍ vyšlo v Rusku na DVD před několika týdny na disku společnosti Sojuz Video. Protože film ještě nestihl oběhnout všechny podstatné filmové festivaly, je ruské DVD celosvětově zatím jediné a jde jen o první „signální“ edici tohoto díla, určenou pro nejvíce nedočkavé ruské zájemce. Obsahuje tedy jen samotný film, možnost volby kapitol a zvukového nastavení a několik upoutávek na jiné filmy, které právě přichází do ruských kin. Nic víc. Časem bude určitě následovat pečlivější vydání, v němž budou zařazeny i bonusy, rozhovory aj. Stávající disk přináší velmi dobrý anamorfní přepis originálního širokoúhlého obrazu ve formátu 2.35:1. Obraz je čistý, prokreslený a stabilní. K němu je možné si vybrat hned ze tří zvukových stop - originální stereo v DD 2.0, vícekanálový remix v DD 5.1 a dokonce propracované a sugestivní DTS! Všechny tři stopy hrají dobře, ale rozdíl mezi nimi je pouze v intenzitě. Titulková sada na disku žádná není.  Často se v souvislosti se Zvjagincevem zmiňuje odkaz režiséra Andreje Tarkovského. Podle některých je právě Zvjagincev jeho čestným následovníkem, jenž dokázal ve svých filmech spojit reálný a snový svět způsobem, vytvářejícím novou realitu. Sám Zvjagincev přitom takové následnictví buď popírá nebo podobná vyjádření nekomentuje. Domnívám se, že to bylo možné ještě u filmu NÁVRAT, ale jeho nový snímek už inspiraci Tarkovského filmy nezapře. Otázkou zůstává, je-li to filmu ku prospěchu. Ve VYHOŠTĚNÍ je tolik odkazů na Tarkovského, že to nelze považovat ani za náhodu, ani za prosté souznění duší. Nejvíce jsem ve filmu cítil inspiraci z Tarkovského ZRCADLA a OBĚTI, jejichž „přítomnost“ se ve filmu projevuje nejen v motivu osamělého venkovského stavení, ale i v řešení interiérových scén, v průhledech z oken a dveří, odrazech v zrcadle, v povlávajících záclonách, v detailech tváří zakomponovaných do interiéru, v blízké shodě podoby lesíku blízko stavení s lesním hájem v Oběti, v motivu sanitky míjející hrdinu na polní cestě v travnaté krajině aj. Najdeme zde ale i asociace na STALKERA (konkrétně na slavnou dlouhou jízdu kamery v sekvenci Apokalypsy) a svým způsobem dokonce i na ANDREJE RUBLEVA (čtení textu Pavlova listu). Šťoural by toho asi našel ještě víc, ale je otázka, nakolik by to nebyla už jen chtěná souvislost. Ostatně i u výše zmíněných příkladů nepopírám, že jde někdy jen o čistě subjektivní dojmy, které se možná jiným divákům budou zdát přitažené za vlasy.  Zjevné narážky na Tarkovského u mne ovšem po čase vyvolávaly podivné reakce. Začal jsem pociťovat, že mě odvádějí od sledování děje a ruší. Když si například malý chlapec listuje jakousi starou knihou, začal jsem subjektivně očekávat, kdy narazí na nějaký obrázek nebo najde usušenou květinu mezi stránkami. Když nalezl obojí (!), pocítil jsem náhle úzkost z toho, že by měl následovat detail na dětské ruce nad stránkami knihy s usušenou květinou. Detail sice nepřišel, nicméně Zvjagincev zůstal „nakročen“ k doslovné citaci jednoho z Tarkovského proslulých motivů. Obdobně najdeme v závěru filmu dlouhou jízdu kamery skloněné k zemi poseté různými předměty, kameny a trámy mezi nimiž proudí voda z dříve vyschlého pramene... Takový záběr vyvolal ihned konkrétní asociaci a odvedl mou pozornost od děje.  To jsou ale jen hraniční případy, které se ve filmu vyskytují jen na pár místech. Zvjagincev má i přes to všechno osobitý styl a spíš než jako následovník a pokračovatel Tarkovského se mi po zkušenostech NÁVRATU a VYHOŠTĚNÍ jeví jako tvůrce, který si stejně jako Tarkovskij vnitřně uvědomuje posvátnost tvůrčího aktu. Jeho filmy jsou do detailu propracované, je v nich cítit pokora tvůrce před tématem, hluboký ponor do osudů jeho hrdinů. V jednom rozhovoru režisér odpovídal mj. i na tyto otázky: - Když hovoříte o umění, často pronášíte slova jako „posvátný“, „služba“, „kázání“.  Poslední Zvjagincevův film je tedy zvláštní. Je pravda, že ve VYHOŠTĚNÍ někdy cítím závan estétství (odkazy, citace) nebo snahu po efektu (obraz, zvuk). Pokud se ale oprostím od těchto formálních prvků, vyvstává přede mnou dílo pozoruhodných rozměrů, jehož nejednoznačnost provokuje. Bezpochyby je to osobitý snímek, který i při vědomí výše napsaného zaujme výtvarnou stránkou a hlavně zvláštně vystavěným příběhem. Nutí k dalšímu promýšlení tématu, zejména v rovině našich reálných životů. Současně má ale diskutabilní místa, která sice samotný film výrazně nepoškozují, vyvolávají ale otázky po skutečné motivaci tvůrcem zvoleného řešení. Byla-li u NÁVRATU souvislost s Tarkovského filmy jen tušená, VYHOŠTĚNÍ je přímou citací některých jeho formálních postupů či přímo konkrétních pasáží z jeho filmů. Není ale návratem k Tarkovskému. Zvjagincev pevně stojí na vlastních nohou, drží se svých témat, svého vesmíru, který se s tím Tarkovského jen občas prolne. Domnívám se ale, že příště by měl od dědictví svého slavného předchůdce více abstrahovat, protože jinak by se jeho další tvorba mohla ocitnout v bezvýchodném kruhu. 
[Na Nostalghia.cz publikováno 30. 11. 2007]           | |
* * * | ||
| ||
|
| ||
|
© 2002-2024 Nostalghia.cz © 2002-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |