|
|
TOKIJSKÁ OLYMPIÁDA
(Tokyo Olympiad)
1965, 170 min.
Criterion Collection 2002
Katalogové číslo: TOK060
ISBN 0-78002-506-7
UPC 0-37429-1664-2-0
Region 1
bonusy: komentář Petera Cowieho, rozhovor s Konem Ičikawou z roku 1992
Možná to bude znít naivně a směšně, ale jedna z věcí, které mne dokážou spolehlivě
dojímat, případně ze mne vyloudit i nějakou tu slzičku, jsou dokumentární záběry sportovců
a jejich nefalšované radosti z vítězství v závodě či po překonání nějakého rekordu.
Možná si podobné síly bezprostřednosti byli vědomi i filmaři, kteří se v minulosti
pečlivě věnovali natáčení dokumentů z významných sportovních událostí. A pokud takový
záznam vznikal (dnes je to díky televizní technice sice samozřejmostí, ale tady se
bavíme o čistě filmových produkcích), výsledek byl obvykle vždy zajímavý, v řadě případů
pozoruhodný.
Zvláštní kategorii mezi takovými snímky pak tvoří filmy, přibližující atmosféru
olympijských her. Právě olympiáda s celou svou výjimečností nabízí v tomto směru
nepřeberné množství materiálu. Už předválečný dvoudílný dokumentární opus Leni
Riefenstahlové OLYMPIA o berlínských hrách v roce 1936 lze dodnes počítat mezi
nejlepší filmy s touto tematikou. Čeští diváci si pak jistě vzpomenou třeba na
pozoruhodný kompilát z mnichovské olympiády VIDĚNO OSMI (1972), kde jedním z
osmi povolaných světových režisérů byl i Miloš Forman, jenž nezapomenutelně zachytil
atmosféru desetibojařského klání.
Mezi legendární dokumenty o olympiádách pak patří také japonský velkofilm (a to doslova
a do písmene - 170 minut, widescreen 2.35:1) TOKYO OLYMPIAD, který na tokijských
olympijských hrách v roce 1964 (první japonská poválečná olympiáda) natočil režisér Kon
Ičikawa. Dnes se film řadí mezi díla,
jimž se díky neotřelým a originálním postupům podařilo inspirovat další tvůrce. Ičikawa
přitom dokázal skloubit filmařskou virtuozitu s tlumočením olympijské myšlenky i s
dokumentárním posláním díla. Žádný z těchto rozměrů ve filmu nedominuje ani se neztrácí,
ale naopak se všechny vzájemně doplňují. Režisér předvedl širokou škálu výrazových
prostředků, v nichž ovšem zcela zřejmě převažuje používání velmi dlouhých objektivů,
natáčení zrychleným posuvem filmu, které při projekci pohyb v záběru zpomaluje,
použití dokumentární kamery a
originální střihová skladba souznějící se zvukovou stopou. Nezapomenutelné a pro dějiny
sportovního dokumentu neobyčejně vlivné je například Ičikawovo nasnímání sprintů, kde se
mu zpomalením záběru a ztlumením zvukové stopy prakticky na minimum podařilo dosáhnout
úžasného souznění s psychikou atleta, chystajícího se k finálovému běhu, čekajícího
na startovní výstřel a posléze bojujícího o vítězství. (Obdobný přístup zvolil Ičikawa
i po letech jako jeden z účastníků VIDĚNO OSMI, kde opět snímal finále sprintu na
100 metrů.) Za pozornost stojí také jeho práce se zvukem. Při finálovém běhu na 110 metrů
překážek použil například čelního záběru na sprintující atletky, dlouhého objektivu
pro „zahuštění“ perspektivy, zpomaleného pohybu a téměř úplného ticha, náhle protnutého
ostrým kovovým zvukem padající překážky o níž jedna ze závodnic zakopla. Je to detail,
ale mistrovský! Dokonalé vcítění se do nitra atleta, který se v průběhu několikvteřinového
závodu úplně „odstřihne“ od okolního světa a uvědomí si právě jen a jen onu padající
překážku, která ho možná připraví o vítězství. A takto by se dalo psát a psát o dalších
a dalších sportech, nasnímaných pokaždé jinou technikou, jiným způsobem a s použitím
jiných výrazových prostředků - detaily očí u střeleckých soutěží, hudebně-obrazová báseň
z gymnastických disciplín (opravdový prim zde hrají rozfázované záběry cvičení Věry
Čáslavské), veslařské závody natočené v protisvětle a odlescích vodní hladiny,
šermířské disciplíny, dynamicky a akčně pojaté finále volejbalu žen, završené po vítězném
japonském podání monumentální hudební kompozicí v protikladu k záběru trenéra vítězného
družstva, jenž zůstane na střídačce úplně osamoceně sedět, zatímco všichni kolem něj jásají...
Ičikawa mění rytmus, styl, film vystřídá klidně kolekcí černobílých fotografických
momentek, zhusta využívá detailu nebo jen typického zvuku atd. atd. Svou roli hraje ve filmu
originální hudba Tošira Majuzumiho, která by slušela leckterému filmovému dramatu a
za jejíž některé pasáže by se nemusel stadět ani Bernard Herrman. Film tak i přes
svou neobyčejnou délku vlastně nikdy nenudí a je barvitou podívanou, plnou nezapomenutelných
a silných momentů.
Ičikawovo líčení tokijské olympiády má epický charakter. Nejen že zachycuje různá
sportoviště, různé disciplíny, ale podstatnou část jeho filmu tvoří studie diváků,
fanoušků, rozhodčích (leckdy ironicky pojatých, což trošku sráží originalitu Formanova
legendárního příspěvku ve VIDĚNO OSMI) a nevyhýbá se ani zákulisí her. A samotný
film začíná skoro „nesportovně“ - záběry na demolice budov a čtvrtí na nichž vyrostou
olympijská sportoviště jsou podloženy komentářem, rekapitulujícím všechny dějiště
novodobých Olympiád. Nechybí ani obligátní pouť olympijského ohně z Řecka až do Tokia,
přičemž poněkud stylizovaný popis této cesty silně upomíná právě na obdobnou pasáž u
Riefenstahlové. Ičikawa je proti ní ale mnohem více lyrický, má smysl pro uměřenost a
některé jeho obrazy (jako třeba ten s památnou horou Fudži) doslova chytnou za srdce.
Dokázal spojit dokumentární i citovou složku v ucelenou výpověď, tlumočící olympijskou
myšlenku bez zbytečného patosu. I proto lze jeho dílo považovat za jeden z vrcholů
historie filmového dokumentu. Za dílo, které asi sotva něco překoná. Naplno si to uvědomíte
při finální pasáži z maratónu: jediný, několikaminutový detail na tvář Abebe Bikily
běžícího si pro vítězství, podbarvený monumentální, ale přitom uměřenou hudbou, patří k
těm okamžikům kdy cítíte ono neviditelné spojení s hrdinou na plátně i se samotným
režisérem, k záběrům, které se dnes už netočí, protože vnímání současnosti se přesunulo
do úplně jiných rovin a estetických vzorců. Dnešní klipová a televizní „kultura“ není
podle mne schopna takto vidět a natáčet. I tyto okamžiky proto činí film nesmrtelným.
DVD vyšlo v Criterion Collection v roce 2002. Jak je už téměř neměnným kánonem
tohoto vydavatele, film je na disku v původním widescreenu (anamorfní) se zvukem v
původním mono (norma DD 1.0). Obraz lze označit za velmi dobrý a to přesto, že je občas
lehce zrnitý. Je totiž nutné brát v potaz fakt, že vzhledem k natáčení rychlých akcí,
často při horším osvětlení a také s málo světelnými dlouhými objektivy, vznikalo hodně
záběrů na citlivějším filmovém materiálu,
takže občasná zrnitost je přirozená. Pro výrobu DVD byla použita nově udělaná kopie,
takže obraz je perfektně kontrastní a ostrý a nenalezl jsem v něm žádné podstatné vady;
barvy, kontury, detaily, noční scény - vše je reprodukováno naprosto přirozeně. Zvuk je
ponechán v originálním japonském znění, přičemž komentář se vlastně omezuje jen na
občasné shrnutí výsledků či popis závodu. Protože to není upovídaný televizní přenos
ale výsostně filmové dílo, je úplně jedno, že u filmu nejsou české titulky. Ty anglické
jsou navíc krátké a srozumitelné (a samozřejmě vypínatelné). Možnosti zvukové stopy
(s níž Ičikawa hodně experimentuje) odpovídají možnostem DD 1.0. Nicméně zvuk je
čištý, nešumí, ale některé zvukové experimenty vycházejí díky jedinému aktivnímu
reproduktoru trošku razantněji než by možná divák očekával. Ale to jsou jen ojedinělé
případy. Autor daleko více pracuje s tichem nebo s vypíchnutím některé zvukové složky
(šum publika, výstřel pistole do ticha, úder padající tyčky, cinkot kovových lanek na
vlajkových stožárech ap.). Disk bohužel
není regionálně „volný“, je kódovaný pouze pro Region 1, takže si jej mohou pustit jen
majitelé příslušných mašinek.
Alespoň krátkou zmínku si zaslouží i menu, které patří k nejkrásnějším a nejnápaditěším
jaké jsem zatím viděl. Prakticky celá plocha obrazovky je rozdělena na několik desítek
políček v nichž se zobrazuje rozfázovaně, tak jako na filmovém pásu, start běhu na 110
metrů překážek. Samotné volby menu jsou pak u horního okraje obrazovky a vedle spuštění
filmu, volby titulků, audio komentáře nebo listování v kapitolách (40 tracků) vám
nabízí také jeden bonus: asi půlhodinový rozhovor s Konem Ičikawou natočený v roce 1992.
Za speciální bonus lze ale jistě označit i malou brožuru (22 stran), která je vložena
do krabičky s diskem. Ta obsahuje rozsáhlý výňatek z knihy o Konu Ičikawovi a také
kompletní soupis všech medailistů ve všech disciplínách tokijské olympiády. Criterioni
zkrátka mysleli na vše a disk s Ičikawovým filmem jen potvrzuje jejich výsadní postavení
mezi vydavateli DVD.
[Na Nostalghia.cz publikováno 9. 3. 2004]
|