|
|
Jan Špáta
4 DVD
Verbascum a Krátký film a.s. 2009
Disk 1 (142 min.)
NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ (1964)
OKAMŽIK RADOSTI (1965)
HALLO SATCHMO (1965)
RESPICE FINEM (1967)
ZEMĚ SVATÉHO PATRICKA (1967)
LIDÉ Z HOR (1968).
BONUSY: SOUKROMÝ FILMOVÝ ARCHIV (1932-1950)
DISK 2 (150 MIN.)
MATĚJSKÁ POUŤ (1974)
JDI ZA ŠTĚSTÍM (1979)
VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA (1980)
ATLETICKÉ VARIACE (1980)
MEZI SVĚTLEM A TMOU (1990)
JAPONSKO, MÁ LÁSKA (1993)
Bonusy: ukázka restaurování filmů
Disk 3 (152 min.)
NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ II. (1990)
777 VTEŘIN O ČESKOSLOVENSKU (1992)
MÁŇA (1993)
PARTA (1993)
Bonusy: Soukromé a pracovní fotoalbum
Disk 4 (131 min.)
LÁSKA, KTEROU OPOUŠTÍM I., II.(1998)
GEN - Jan Špáta (1993)
„Pro mne je absolutním filmařem Jan Špáta - sám sobě režisérem i kameramanem. Ale to v hrané kinematografii
není možné.“ /František Vláčil/
Filmové dílo Jana Špáty (1932-2006) patří nejen v českých poměrech k těm, která si
bez zaváhaní dovolím označit přívlastkem „monumentální“. Nevnímám přitom obsah tohoto
označení v kvantitativním měřítku, alespoň ne primárně, i když u Špáty je počet filmů
na nichž pracoval jako režisér či kameraman úctyhodný. Monumentálnost si v této souvislosti
spojuji především s tím, co by se dalo vyjádřit jiným termínem: komplexní. Právě takové dílo
Jana Špáty je: nejen obsáhlé (vlastní filmy a kameramanské práce pro jiné režiséry čítají
desítky, možná i stovky titulů), ale především zacílené, má filosofický rozměr, je stále
aktuální, v oboru filmové dokumentaristiky tvoří jeden ze základních kamenů. A připočteme-li
k tomu jeho další působení na pedagogickém poli či odvahu využívat nových technologií (ač
klasický kameraman, jako jeden z prvních dokumentaristů u nás rozpoznal možnosti elektronického
videozáznamu) vychází nám opravdu osobnost jedinečnho filmařského i lidského rozměru, jejíž dílo
lze označit za zakladatelské. Špáta patří k těm několika málo dokumentaristům, kteří dokázali
z filmového dokumentu udělat svébytnou uměleckou formu, postavit jej na vlastní nohy. Díky
takovým osobnostem je dokument ve filmové oblasti rovnocenným partnerem jiných filmových tvarů.
Domnívám se, že u vynikajících dokumentů se s jejich úderností, aktuálností a sdělností může
těžko poměřovat i leckterý jinak mimořádný celovečerní hraný film. Obecně platí, že náměty
dokumentů mohou být publiku bližší než vymyšlené hrané story, obvykle časově kratší tvar
dokumentu je snesitelnější a navíc na malé ploše lze použít řadu experimentálních postupů,
které si u dlouhých hraných filmů lze těžko představit. Máme zde tedy hned několik indicií,
které činí dokument výjimečným a jsou-li tvůrcem správně uchopeny, může vzniknout dílo velké
síly a hloubky.
A Špáta takovým tvůrcem byl. Ve Špátově filmografii najdeme dokumenty sociologické,
filosofické, cestopisy i propagační snímky nebo reportáže. Žánrově jde tedy o pestrý
soubor snímků, z nichž jsou některé možná zapomenuty, ale řadu z nich si stojí za to
připomínat a několik lze vskutku označit za vrcholná díla českého dokumentu. Právě v
těch totiž vystupuje to, co je pro Špátu charakteristické: zájem o člověka, o jeho běžný
život, který sám o sobě nabízí spoustu dramat, zájem o věci lidské, bez rozdílu blízké všem.
To je společný znak jeho filmů - humanismus, zakládající u Špáty to čemu říkáme „styl“. Ať
už se jednalo o známé a slavné osobnosti nebo o „bezejmenné“ lidičky z venkova, objektiv
Špátovy kamery jim měřil stejným metrem, stejného obdivu se u něj dostalo jak Gustavu
Mahlerovi (VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA), tak venkovským babičkám (RESPICE FINEM),
obyvatelům Irska (ZEMĚ SVATÉHO PATRICKA), postiženým lidem žijícím v ústraní či
osobnostem stojícím na výslunní společenské popularity.
Zpočátku hlavně kameraman krátkých filmů Evalda Schorma (ŽELEZNIČÁŘI, PROČ?, ZRCADLENÍ,
později ETUDA O ZKOUŠCE), časem samostatný tvůrce, který v 60. letech minulého století
natočil třeba dodnes zásadní NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ (1964) a RESPICE FINEM (1967) a pak další
a další snímky, ve vlastní režii i jako kameraman u filmů svých kolegů, do nichž přispěl
mnohdy i z této pozice osobitým vkladem kameramanského ztvárnění (když už jsem v úvodu
zmínil Františka Vláčila - např. jediný skutečný filmový Vláčilův portrét HLEDÁNÍ /1979/
v režii Drahomíry Vihanové je vlastně celý postaven na Špátově pečlivém a intimním
kameramanství, na jeho citlivém a všímavém pohledu „na place“ i v zákulisí). Svou kariéru
ukončil rovněž originálně, na vrcholu tvůrčích sil: po autobiograficky laděném filmu
LÁSKA, KTEROU OPOUŠTÍM (1998) pověsil filmovou kameru na hřebík a dále se věnoval jen
pedagogické práci. Důvod: „Je lepší, když se vás ptají: Proč už netočíte?, než když
se vás ptají: Proč ještě točíte?“
V letošním roce bylo Špátovo dílo připomenuto způsobem, který je v našich poměrech
mimořádný. V široké spolupráci několika institucí a osobností se velká část Špátových
filmů pečlivě zdigitalizovala (využito bylo HD technologie v rozlišení 2K) a následně
důsledně zrestaurovala tak, aby výsledné transfery byly použitelné jak pro technologii
DVD, tak i pro Blu-ray a projekce v kinech. Vedle obrazu byl zrestaurován také zvuk,
s nímž to bylo často ještě horší než s obrazem, protože zatímco u obrazu se k přepisům
používaly zabezpečovací kopie originálních negativů (Intermediát), u zvuku museli
vzít autoři projektu zavděk jen optickým záznamem na filmových pásech, protože
originální magnetické stopy (které jsou zvukově úplnější, čistší a hlavně mají vyšší
dynamiku) se nedochovaly. Zvuk se tak musel rekonstruovat často ještě pečlivěji,
kromě remasteringu se musely vymazávat všudypřítomné šumy, lupance, doplňovat neúplné části...
Výsledkem více jak rok a půl dlouhé práce je nyní čtyřdiskový box DVD s 18 filmy,
určený k běžnému prodeji a disk Blu-ray vyrobený výhradně pro projekce v kinech s
digitální technologií (na Blu-ray je distribuován jen výběr pěti snímků -
RESPICE FINEM, HALLO SATCHMO, VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA, MEZI SVĚTLEM A TMOU
a ATLETICKÉ VARIACE).
18 filmových titulů, které DVD box nabízí, lze rozčlenit do několika skupin.
První disk obsahuje šest snímků z 60. let – sociologickou sondu o skutečných
hodnotách mladých lidí za socialismu NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ (1964), obrazovou báseň o
přátelství amatérských horolezců OKAMŽIK RADOSTI (1965), reportáž z návštěvy
Louise Armstronga v Praze HALLO SATCHMO (1965), která má kromě filmařských kvalit
i historickou hodnotu (protože na rozdíl od občas v televizi ukazovaných reportážních
záběrů Armstronga v Lucerně nebo v Semaforu je v tomto filmu vidět víc do zákulisí),
až do klasických rozměrů se tyčící filmový esej o samotě, opuštěnosti a pokoře
starých žen RESPICE FINEM (1967), jenž se stal jedním z vůbec nejoceňovanějších
Špátových snímků vůbec, dále cestopisný esej o Irsku ZEMĚ SVATÉHO PATRIKA (1967),
který údajně v Irsku prohlásili za nejlepší dokument o své zemi (pro mne osobně
bylo kdysi dávno shlédnutí toho filmu iniciačním momentem pro zájem a pozdější
cesty do této země, především na ostrov Inishmore, mj. dějiště Flahertyho MUŽE Z ARANU (1934) -
Špáta zde ještě v 60. letech zachytil obdobný způsob rybolovu!) a pohled na
proměny tradičního života kavkazských pastevců v Dagestánu LIDÉ Z HOR (1968).
Druhý disk obsahuje různorodou kolekci snímků ze 70.-90. let, reportážně laděné
filmy MATĚJSKÁ POUŤ (1974) či pohled do zákulisí turné hvězdy českého šoubyznysu
Karla Gotta JDI ZA ŠTĚSTÍM (1979), životopisný dokument VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA (1980),
esejisticky pojaté ATLETICKÉ VARIACE (1980) o vítězstvích a prohrách na Mistrovství
Evropy v lehké atletice v Aténách, portrét fotografa Jindřicha Štreita a pohled
na život jeho hrdinů v pohraničí MEZI SVĚTLEM A TMOU (1990) a dokument JAPONSKO, MÁ LÁSKA (1993),
zaměřující se především na život obyvatel této země.
Třetí disk prezentuje tvorbu posledního období, do nějž Jan Špáta vstoupil pokračováním
svého dávného projektu NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ II. (1990), tentokrát o hodnotách mladých lidí
v posledním roce totalitního režimu (film plný skepse a beznaděje je zakončen záběry
natočenými 17. listopadu 1989 na Národní třídě, kde se Špáta pokusil, jen pár okamžiků
před tím, než zde propuklo hrubé násilí, mezi zpovídané zahrnout i příslušníky bezpečnostních
složek, stojící v bílých přilbách za hradbou štítů). V posledním roce existence
česko-slovenského soustátí natočil hudebně obrazovou koláž 777 VTEŘIN O ČESKOSLOVENSKU (1992),
o rok později ve spolupráci s Olgou Sommerovou sugestivní výpověď čtyřiadvacetileté
recidivistky MÁŇA (1993) a ve stejném roce film PARTA o přátelství mezi dětmi z
Jedličkova ústavu a jejich zdravými kamarády.
Poslední disk pak přináší především dvoudílný dvouhodinový autobiografický snímek
LÁSKA, KTEROU OPOUŠTÍM (1998), bilanční zpověď o více než čtyřiceti letech práce
na poli filmového dokumentu. Jako doplněk tohoto autoportrétu je pak připojen díl
z televizního cyklu GEN o Janu Špátovi (1994), který natočila Olga Sommerová.
Uz jen samotný výčet těchto titulů působí úctyhodně, jak ve vztahu k Janu Špátovi
tak k vydavatelům boxu. Filmy jsou přístupné z graficky čistého menu, uvozeného
krátkým intimním intrem, které nabízí kromě volby filmů a titulkových sad (česká
pro neslyšící, anglická) také bonusový materiál, na každém disku jiný. U filmů jde
ve všech případech o klasický obrazový formát 1.33:1, zvuk je v originálním mono.
Parametry obrazu i zvuku jsou opravdu velmi dobré, odpovídají proklamacím vydavatelů
o pečlivé rekonstrukci, která zbavila obraz nečistot a kazů, na druhou stranu ale
nešla až za rámec přirozených vlastností filmového materiálu, takže zachovala filmové
zrno nebo přirozený občasný třes obrazu. U barevných filmů velmi oceňuji uchované
nebo rekonstruované barvy, jsou střídmé a přirozené. Černobílé snímky mají plnou škálu
šedé, nejsou překontrastované. Bonusové materiály nabízí filmy z rodinného archivu,
natáčené tatínkem Antonínem od Špátova dětství ve 30. letech ve Hronově až po počátek
50. let. Fotoalba jsou rozdělena do dvou celků - na soukromé, v němž se promítá Špátův
život se všemi důležitými okamžiky, a na pracovní, reflektující práci dokumentaristy
v průběhu 40 let, často v exotických destinacích nebo krkolomných situacích (např. na
háku vysokozdvižného jeřábu). Posledním bonusem jsou ukázky z restaurování filmů, kde
jsou názorně ukázány vady a poškození, které bylo nutné odstranit nebo alespoň eliminovat.
Box je doplněn bookletem, který obsahuje nejen všechny údaje k filmům, soupis ocenění,
miniportrét Jana Špáty a dva texty se shodným názvem Můj Špáta - jeden napsala
manželka Olga Sommerová, druhý, sestavený částečně ze vzpomínek a částečně ze soukromých
sms zpráv dcera Olga. Mezi mnoha logy na obalu boxu je také logo DDD – Dost dobré dokumenty,
upozorňující na záměr jakési ediční řady DVD disků přinášející dokumentární tvorbu.
V první řadě se bude edice zaměřovat na vydávání a zpřístupňování prověřených a
klasických děl českých mistrů dokumentárního filmu. V nejbližších plánech zatím figurují
záměry vydat filmy Miroslava Janka a Pavla Kouteckého. Detaily k boxu i k celému
projektu DDD najdete na www.janspata.cz.
Je potěšitelné, že o Špátův box (už jsem si ho tak soukromě pojmenoval - „Špátův box“ :-))
je velký zájem: od vydavatele se mi dostalo informace, že první vydaná várka byla velmi
rychle rozprodaná a pro velký zájem bylo nutné nechat vyrobit dolis. Myslím, že to
je největší pocta jak dílu Jana Špáty, tak i výborně odvedené vydavatelské práci.
Tak komplexních a pečlivých projektů na DVD máme u nás málo.
[Na Nostalghia.cz publikováno 27. 11. 2009]
|