KWAIDAN
Japonsko 1964, 161 min.
DVD - Region 1
Criterion Collection 2000
bar., 2.28:1, japonsky DD 2.0 (mono), anglické tiulky
KWAIDAN
Japonsko 1964, 183 min.
DVD - Region 2
Masters of Cinema 2006
bar., 1.48:1, japonsky DD 2.0 (mono), anglické tiulky
Povídkový film KWAIDAN (1964) patří k nejznámějším filmům režiséra Masaki Kobajašiho
(1916-1996). Pro jeho filmografii je ale tento slavný povídkový duchařský snímek paradoxně
nejméně příznačné dílo. Naprostá většina jeho tvorby se totiž nese v sociálně kritickém duchu,
v prvních poválečných letech zaměřeném na důsledky války a proměny tradiční japonské
společnosti, později na sociální problematiku z období tzv. japonského hospodářského zázraku.
Sociální rozměr mají i jeho historické filmy, např. známé samurajské drama HARAKIRI
(1962) nebo i u nás na DVD uvedená VZPOURA (1967). Naprosto mimořádným projektem v
jeho tvorbě pak je trilogie NINGEN NO DŽOKEN (Lidský úděl) z let 1959-1961, sledující
neutěšené osudy japonských vojáků od naverbování přes bojové nasazení až po život v zajateckých
táborech, jejíž původní režisérská verze trvá skoro 10 hodin.
KWAIDAN vznikl podle povídek v Japonsku naturalizovaného američana Lafcadia Hearna,
zpracovávajících motivy starých japonských legend. (Vlastně to byl syn anglického lékaře
irského původu a řecké matky, narozený a pokřtěný v Řecku, později žijící v Irsku a od 19
let působící v USA jako novinář, od roku 1889 žijící v Japonsku kde se oženil a přijal nové
jméno Jakumo Koizumi, pod nímž se proslavil jako spisovatel.) Čtyři povídky, dějově na sebe
navzájem nenavazující, pojí jediné: mystika, duchařské motivy a prolínání reálného světa se
záhrobním světem duchů a přízraků. Zvláštní název „kwaidan“ odkazuje přímo k tradičnímu
literárnímu žánru „kaidan“, zaměřenému na příběhy podobného druhu. V každé ze čtyř povídek
hrají klíčovou roli zásvětní postavy nebo síly, vstupující do života lidí jako neovlivnitelný
činitel určující jejich osud v němž se sečte vše dobré i zlé z lidského života. V povídce
Černé vlasy nachází samuraj, vracející se do svého původního domova, jen přízrak své
ženy, po ranním probuzení zjišťuje, že ležel po boku dávno zemřelé, po níž zůstal už jen
pramen černých vlasů. Druhá povídka s názvem Sněhová královna líčí příběh mladého
dřevorubce a marnou snahu mytické bytosti se prostřednictvím usmrcení člověka přiblížit
světu smrtelníků. V další povídce Muž bez uší se mladý slepý mnich dostává do říše
mrtvých z námořní bitvy z 12. století a i u něj nakonec vítězí volání mrtvého světa, aby
si také vyžádalo svou daň. Poslední povídka Šálek rafinovaně líčí vypití cizí duše
v šálku čaje.
V českých kinech se KWAIDAN objevil v roce 1967 a zaujal nejen svou vizualitou, ale
i jako osobitý vhled do japonské kulturní tradice. Zajímavé bylo, že film byl u nás distribuován
nelogicky jako dvojfilm, přičemž se mohlo stát, že v jednom kině se druhá část odehrála až
s několikadenním zpožděním. První „díl“ nesl název KWAIDAN - Černé vlasy, druhý pak
KWAIDAN - Muž bez uší. Už doboví recenzenti ale toto nechápali a doporučovali kinařům,
ať oba filmy nasazují v programu hned po sobě.
Kobajaši natočil KWAIDAN nejen s tajemnou, místy až hrůznou atmosfé- rou, ale své dílo
podrobil rovněž mimořádné obrazové stylizaci. Jeho film je na jedné straně doslova pastvou
pro oči, na straně druhé je patrná střídmost a uměřenost s níž autor k látce přistupoval.
Střihová skladba i barevné pojetí jsou ve vzájemném souladu: kde barva plní symbolickou či
vyprávěcí funkci ustupuje střih do pozadí a
naopak. Kamera se nesnaží upoutat nezvyklými
„kousky“, lze ji označit spíše za uměřenou a staromilskou. V době, kdy se filmaři snažili
všemožnými způsoby „osvobodit“ filmovou kameru ze zaběhlých klišé a postupů ve prospěch
nových technik a extravagantních způsobů snímání byl KWAIDAN ukázkou díla, v němž
kameramanská práce vycházela z klasického pojetí a jak poznamenal trefně jeden dobový recenzent,
na rozdíl od novot a extravagancí „se nedá předstírat, ale musí se umět“. K tomu lze připočíst
sřídmé herecké pojetí i minimalistickou „hudbu“ slavného hudebního skladatele Toru Takemitsu,
který namísto komponované hudby zaplnil film řadou různých přírodních zvuků, ruchů a spíše
izolovaných tónů na strunné nástroje. KWAIDAN se tak nachází v mimořádné stylové i
obsahové jednotě, je to dílo, jenž lze bez nadsázky označit za klasické.
KWAIDAN vyšel ve světě na DVD několikrát, nejpřístupnějšími edicemi jsou zejména ta
criterionská z roku 2000 a novější wvropská z kolekce Masters of Cinema (MoC) z roku 2006.
Porovnávat oba přepisy je dnes poněkud problematické a možná i trošku nefér. Starší
criterionský disk obsahuje kvalitní anamorfní transfer, jeho obraz je ale poněkud zatmavený
a navíc v nepatrném ořezu 2.28:1. Je sice kontrastní a ostrý, ale v tmavých místech se ztrácejí
detaily. Bonusové materiály nabízejí pouze trailer. Naopak disk z
MoC je produktem poslední doby, jeho anamorfní přepis je v plné šíři originálu 2.48:1 s
jasnými a věrnými barvami. Právě podání barev je u obou disků asi jediné srovnatelné
kritérium, protože barevnost je u tohoto díla podstatná, zásadní. Kobajaši nechal řadu scén
velmi výrazně stylizovat, ať už pomocí kulis, světelných efektů nebo dodatečné úpravy
filmového materiálu. Práce s barvou je pro tento film důležitá, protože ta zde slouží jako
hlavní vyjadřovací prostředek. Nejen pro charakteristiku postav a míst, ale i v symbolickém
duchu. Už doboví recenzenti si při uvedení filmu do české distribuce stěžovali, jak byl film
poškozen překopírováním na nekvalitní barevný materiál, který sebral filmu celý jeden rozměr.
Věrné barevné podání v přepisu na DVD by tedy mělo být samozřejmostí. Proto je míra rozdílů
v barevnosti mezi americkým a evropským diskem skoro až zarážející. Nejde ani tak o temnější
nebo jasnější obraz, ale někdy o úplně jiné barevné odstíny. Sám jsem přirozeně neměl možnost
vidět japonský originální film, ale podle zahraničních recenzí je barevně věrnější určitě
evropský disk. Napovídal by tomu i obdobně „vyvážený“ obraz australského vydání pro
Region 4, blížící se evropskému disku. Ostatně ukázky dávají jasnější představu:
Criterion Collection (2000)
Masters of Cinema (2006)
Criterion Collection (2000)
Masters of Cinema (2006)
To, co edici z MoC ale PODSTATNĚ odlišuje od té americké je úplnost samotného filmu. Po svém
dokončení v roce 1964 měl totiž film výslednou stopáž 183 minut! To ale bylo pro zahraniční distributory
příliš a tak došlo ke krácení. Původní verze tak byla zkrácena o celých 21 minut. Střihy se
dotkly všech povídek, povícero formou vypuštění některých příliš dlouhých a pro spád děje
„nepodstatných“ záběrů. Byla ale také vypuštěna poměrně výrazně erotická pasáž v povídce
Sněhová královna. V takto „upravené“ verzi vyšel film i na criterionském disku. Edice
z MoC ale přináší úplnou tříhodinovou verzi, dá se říci autorskou, která byla k vidění jen v japonských kinech.
Evropský disk tedy přináší úplnější obrazový formát, věrnější barvy a autorský sestřih. Co víc
si přát? Disk z MoC nabízí přesto ještě víc. Jeho bonusová část je vybavena několika
původními trailery a obrazovou galerií dobových propagačních materiálů. Zaujme především
japonská dobová černobílá upoutávka, která vznikla v průběhu natáčení a je v ní zařazeno i
několik záběrů z realizace povídky Sněhová královna, kde je mj. vidět, jak filmaři
simulovali sněžnou bouři a zasněžený les. Samostatně je třeba se zmínit i o přiložené brožurce
(72 stran!), která obsahuje základní údaje o filmu, biografii spisovatele Lafcadia Hearna,
texty povídek doplněné o krásné japonské dřevořezy a dlouhý rozhovor Lindy Hoaglundové a
Petera Grilliho s Masaki Kobajašim z roku 1993 (poslední rozhovor, který Kobajaši před svou
smrtí v roce 1996 poskytl). Krásný disk v krásném provedení, snad jen plastovou krabičku
mohl vydavatel použít robustnější. Ta stávající je z tak tenkého a křehkého plastu, že se
i po transportu v bezpečnostní obálce zkroutila a nešla pořádně uzavřít.