DNY ZATMĚNÍ
SSSR 1988, 131 min.
DVD - Region 0
Krupnyj plan 2006
bar./čb, 2.55:1, rusky DD 2.0 (mono), DD 5.1
bonusy: filmografie Alexandra Sokurova, slovo režiséra a scenáristy, autorská anotace, seznam ocenění
DNY ZATMĚNÍ (1988) jsou třetím celovečerním hraným filmem výjimečného ruského tvůrce
Alexandra Sokurova. Do vzniku tohoto díla se věnoval víceméně z donucení především krátkometrážní
tvorbě, protože jeho předchozím hraným filmům byla cesta k divákům zapovězena. V době DNŮ ZATMĚNÍ
působil ve filmu již deset let, ale v hrané tvorbě se pro veřejnost vlastně nacházel na začátku.
Jeho režijní debut OSAMOCENÝ HLAS ČLOVĚKA, natočený v roce 1978 a okamžitě odeslaný
do trezoru, byl totiž pro kina uvolněn až v roce 1987. Ve stejném roce byl uvolněn do distribuce
také na 4 roky pozastavený snímek TRUCHLIVÁ NETEČNOST z roku 1983. DNY ZATMĚNÍ
jsou tedy co do svého vzniku vlastně prvním Sokurovovým celovečerním „řádným“ filmem, který
po dokončení směřoval ihned na plátna kin.
Film vznikl na motivy románu bratří Strugackých Miliardu let před koncem světa s podtitulem
Rukopis nalezený za podivných okolností (u nás knižně v roce 1985). Scénář nepsal
Sokurov sám, bratři Strugačtí se na adaptaci své předlohy výrazně podíleli (obdobně jako dřív
například u STALKERA režiséra Andreje Tarkovského). Jejich předloha spadá do období,
v němž se začali zaměřovat na morální a etické problémy lidské civilizace. Náměty jejich prací
se soustřeďují spíš na „dobrodružství ducha“ než na vnější aspekty sci-fi žánru, velice často se
odehrávají v neurčitém nebo spíš běžném pozemském prostředí, jsou často zasazené do žánrového
syžetu (např. detektivka).
Takový způsob psaní mimořádně vyhovuje filmovým adaptacím. Filmaři totiž nejsou vázáni
kontextovými záležitostmi námětu, děje a žánru a mohou literární motivy zcela volně přetvářet.
Všeobecně známým příkladem je například již zmíněný Tarkovského STALKER (1979),
adaptace románu bratří Strugackých Piknik u cesty. Po několikerém přepsání scénáře
se filmový STALKER natolik vzdálil své předloze, že lze zcela poprávu tvrdit, že film
začíná tam, kde končí románové vyprávění. V případě DNŮ ZATMĚNÍ je to obdobné. Literární
předloha je umístěna do vcelku konkrétního prostředí, do Petrohradu, kde se hlavní hrdina,
astronom, snaží dokončit svou revoluční vědeckou práci. Běh světa kolem něj mu ale nedovoluje
v práci pokračovat, je z ní neustále vytrháván zdánlivě nedůležitými událostmi (mylné telefonáty,
náhodné návštěvy). Postupně se bez vlastního přičinění zaplete do smrti svého přítele (Sněgovoj)
a začíná tušit, že se kolem odehrává jakási tajemná hra, jejíž smysl mu zůstává utajen.
Záhadná dívka, vyšetřování smrti policií, úřady, konzultace s dalšími přáteli, kteří pociťují
podobné dění ve svém okolí, vytvářejí záhadnou a neurčitou atmosféru příběhu bez konce.
Sokurov z knihy převzal vlastně jen základní situaci, hrdinu nuceného existovat v administrativním
(totalitním) systému, který se sám o sobě jeví jako záhadná neproniknutelná síla, zasahující
do životů obyčejných lidí obdobně jako třeba mimozemská civilizace. Inspirací mu ale byl
patrně i blíže neurčený konkrétní lidský osud, protože ze závěrečné dedikace filmu vyplývá,
že je autorem věnován jisté leningradské doktorce Ljudmile Jakovlevně Rusinovové. Děj (což je ale
v případě tohoto filmu příliš silné slovo) se odehrává v jakémsi zapadlém městečku v Turkmenistánu,
kde žijí lidé velmi chudě, obklopeni pouští, horami, důlním kombinátem a policejním dohledem,
v bezprostředním sousedství velké vojenské základny (z níž občas uprchne voják, na něhož se
pak pořáda velký hon) a nesmyslných betonových monumentů s revoluční tematikou na okraji
pouště. Mladý lékař Dmitrij umístěný „na konec světa“ (Alexej Ananišnov, výrazný typ, neherec,
který se později objevil i v Sokurovově mistrovském díle MATKA A SYN z roku 1997) léčí ve
svém regionu malé děti a současně pracuje ne dizertační práci. Běh života plného absurdity a
nevysvětlitelných událostí kolem jej ale uvádí do stavu pochybností o smyslu zdejšího žití.
Vojenský zběh, přítel Sněgovoj, který po úmrtí „obživne“ na pitevním stole (hraje ho Vladimir
Zamanskij, který svou hereckou kariéru odstartoval v roce 1960 rolí Sergeje v Tarkovského
filmu VÁLEC A HOUSLE), záhadné organismy zjevující se v domech, policejní prohlídky,
neutuchající denní i noční horko, zbořené muslimské chrámy a naopak v pravoslavné kapli nad
ikonostasem nápis „Kristus vzkříšený“ ve stylu prvomájových transparentů, budovatelské
monumenty na okraji pouště, osiřelé dítě, organizovaná shromáždění domácího obyvatelstva,
mezi nímž ruští úředníci, policisté či vojáci vypadají jako spadlí z Marsu (ostatně úvod
filmu imituje přistání na cizí planetě, let nad červenou krajinou, vesnicí, pak pád a následně
černobílé dokumentární prostřihy ze života místních obyvatel) - to vše jej vede k přesvědčení,
že se blíží konec světa a času. Neutuchající beznaděj, úzkost a nemožnost postavit se moci,
která neustále vstupuje do jeho práce a života, jej vede k úvahám nad tím, zda-li má ke
společnosti a systému, v jehož rámci existuje, nějakou povinnost služby, nebo je pro něj
podstatnější povinnost k sobě samému. I při zohlednění sebe sama ale člověk stále zůstává
částečkou systému, který tak jeho nadání vždy zákonitě zneužije. Jeho osobní volba tak je
při jakémkoliv „řešení“ předem odsouzena k využití systémem. Závěr filmu ale naznačuje, že
i v této zdánlivě beznadějné situaci lze najít světlo naděje...
Sokurov nadal své dílo především mimořádnou obrazovou virtuozitou (kameramanem mu zde byl
jeho stálý spolupracovník Sergej Jurizdickij). Využívá širokoúhlé plátno (širší cinemascope
2.55:1) k zobrazení nedozírných pustin Střední Asie i těsných interiérů venkovských domů,
kde s pomocí širokoúhlých objektivů odhaluje v jednom pohledu prostor místnosti i jeho skrytá
zákoutí. V barevném ladění převažují okrové a béžové tóny, dávající kompozicím monochromatický
nádech. Zapojení zrnitého materiálu u paradokumentárních záběrů dává divákovi pocítit
autenticitu exotického prostředí středoasijských vesnic, kam vtrhl kořistnický „socialismus“.
Střídání barevného a černobílého filmu je časté, nedokázal jsem ale tak úplně rozlišit k
čemu má sloužit (přičemž pozornému divákovi neujde, že v jednom místě Sokurov dokonce změní
barevný film v černobílý a zpět i během jednoho dlouhého záběru!). Autorovým klasickým
vyprávěcím prvkem je také dlouhý záběr, v němž se kamera minimálně pohybuje, spíš jen lehce
panorámuje. Jako doplněk textu připojuji malou
galerii screenshotů.
DNY ZATMĚNÍ zaznamenaly při svém uvedení v Rusku i v zahraničí mimořádný divácký ohlas.
Získaly ocenění na festivalech v Torontu a v Berlíně a Evropskou filmovou akademií byly
zařazeny mezi 100 nejvýznamnějších filmů 20. století.
Ruské DVD vydala společnost Krupnyj plan v roce 2006. Na dvouvrstvém disku se nachází kompletně
restaurovaná verze filmu s velmi dobrým obrazem a dvěma zvukovými stopami (originální mono
a šestikanálový remix). Titulky u filmu žádné nejsou, jedná se o edici určenou výhradně pro
ruský trh. Menu nabízí výběr tracků, kterých je na disku 24, několik textových bonusů a
fotogalerii. V textech je filmografie Alexandra Sokurova, slovo režiséra a scenáristy, autorská
anotace k dílu a seznam ocenění. Fotogalerie přináší vzácné snímky z natáčení. Disk není
regionálně kódovaný. Obraz v originálním formátu 2.55:1 (anamorfní přepis) je krásný, bez
kazů, ale se zachováním filmové patiny (zrno, třes filmového pásu), která k tomuto „atmosférickému“
dílu neodmyslitelně patří a je jeho dalším rozměrem. Rovněž obě zvukové stopy jsou čisté,
ta originální mono mi ale připadá poněkud tišší než by bylo záhodno. Osobně se mi ale líbí
i nový vícekanálový remix, v němž vyniknou zvukově složité pasáže, mísící autentické ruchy
se zvuky, ozývajícími se (patrně) v hrdinově podvědomí, případně ještě s hudbou (skladatel
Jurij Chanin za ni obdržel evropskou filmovou cenu Felix). Určitou nevýhodou je, že disk
neobsahuje žádnou sadu titulků, která by pomohla k porozumění některým nepříliš zřetelným
dialogům.
DNY ZATMĚNÍ jsou záhadným filmem. Stejně, jako je záhadná situace hrdinů filmu. Velikost
díla je myslím i v tom, že je velmi nejednoznačné a že jeho výše naznačený tzv. „děj“ může
být docela dobře úplně o něčem jiném než jsem zde letmo načrtl. Divák se při sledování
vlastně ocitá v podobné situaci jako hlavní hrdina - není si ničím jistý, vše může mít
skrytou, jinou podobu. Konec světa je možná blízko, možná miliardu let před námi...