Vývoj samohláskové kvantity nepatří k nejpodrobněji probádaným částem historické mluvnice. Zejména to platí pro dobu, kdy už dozněly poslední změny, jež odlišily dlouhý vokalický systém od krátkého, při nichž se tedy rozdílná kvantita samohlásek obrazila v jejich odlišné kvalitě, tj. pro dobu po konci 15. století. Proto také ediční praxe staročeských textů žila jistou dobu v iluzi, že jediná náležitá kvantita je taková, jakou nacházíme v Bibli kralické, a všechny odchylky se pokládaly za nepodstatné, nahodilé nebo nenáležité. Ale např. poměrná pestrost v samohláskové kvantitě zeměpisných dialektů dávala tušit, že vývoj pokračoval dost živě i po této době. Proto se zvláště v posledním desetiletí poněkud oživil zájem o tyto otázky, zejména z popudu ediční praxe, jež se s dosavadní idealizací nechce spokojit. Jedním z nejvýraznějších projevů takového názoru je edice Antonína Škarky Adam Michna z Otradovic, Das dichterische Werk (Česká mariánská muzika – Loutna česká – Svatoroční muzika).1
Škarka se dokázal oprostit od předsudku, že nenormalizovaná kvantita znesnadňuje čtenářskou percepci (fakt, že edice vyšla v mnichovském nakladatelství, a tudíž nebude u nás široce dostupná, jistě nezůstal bez vlivu na pojetí edice jako díla určeného především badatelům). Ostatně hotové vydání ukazuje, že neobvyklá a nejednotná kvantita by snad nebyla takovou překážkou, za jakou se pokládá, ani v edicích určených poněkud širším čtenářským okruhům (např. v Památkách staré literatury české). Potěšitelným výsledkem pak je, že naše znalosti o vývoji kvantity v 17. století byly tímto způsobem výrazně doplněny. Pokusíme se proto v tomto příspěvku tyto poznatky shrnout.
Hlavní pozornost musíme věnovat oběma textům původně tištěným (Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika), protože Loutna česká byla vydána z rukopisného opisu, jenž označoval délku jen u í.
Oba texty mají v samohláskové kvantitě shodné rysy, mnohými se však od sebe liší.
1. Shodně mají Česká mariánská muzika (dále MM) i Svatoroční muzika (SM) zdloužené ú v imperativních tvarech sloves 3. třídy: zpytúj, opakújme, pozorújte … (MM); rozvažúj, prozpěvújme, zvěstújte … (SM). Odchylek od tohoto velmi pravidelného jevu je velmi málo; pokud se vyskytují, pak je to vždy v SM.
2. Oba texty se shodují dlouhým zakončením adverbiálních komparativů: častějí, dálejí, šťastnějí (MM); líbeznějí, radějí, veselejí … (SM).
3. Shodný je i nedostatek kvantity u i‑ové instrumentálové koncovky feminin: instr. říši, žluči, žalosti, krvi … (MM); kaši, noci, poníženosti, krvi … (SM). Často je tomu tak i v genitivu pl.: krmi, marnosti … (MM); ctnosti … (SM).
4. Odvozovací přípony ‑ik, ‑iček, ‑ičko jsou v obou textech převážně krátké: vok. hříšniku, nom. slaviček (// stehlíček), jabličko … (MM); nom. pl. zákonici, nom. sg. osliček (// nom. pl. slavíčkové), slovičko … (SM).
5. V obou sbírkách převažuje krátké ‑i‑ v instr. sg. zájmena ten (to), tento (toto): tim, timto.
6. V menší míře, ale přece jen shodně v obou textech nacházíme dlouhé ‑í v nom. pl. některých mužských životných substantiv: doktoří, čertí … (MM); hadí, muží, hostí … (SM), jakož i v nom. číslovky tří.
7. Shodná je i řada jednotlivých případů příznakové kvantity: adj. rájský, zdrávý, sloveso pomahati, adv. mnohém, prep. podlé, vedlé, adv. míle, adj. slíčný, sloveso utíšiti, adj. litý, sloveso tryzniti a snad i další.
Tyto případy příznakové kvantity, jež jsou společné oběma tištěným Michnovým sbírkám, nejsou nijak specifické: jevy uvedené sub 1 a 2 jsou běžné ve většině textů už od předchozího, tj. šestnáctého století,2 případy zahrnuté v bodech 3–6 jsou vesměs výsledky tendence ke krácení nejvyšších samohlásek, tedy í a ú, která se začala výrazněji projevovat rovněž už v předchozím století.3 Ani sub 7 nenalézáme prvky nějakým způsobem specifické, ať dobově, či dialektově. Žádný z těchto rysů nemůžeme – ač bychom to čekali – lokalizovat do oblasti jihočeských dialektů, v níž se Michna narodil, kde trávil celý život a kde vzniklo veškeré jeho hudební i literární dílo.
Zajímavé je však konstatování rozdílů v kvantitě obou sledovaných tisků.
1. Nápadný je rozdíl v kvantitě pádové přípony nom. pl. substantiv mužského rodu: v SM zcela převažuje podoba bez kvantity: ptáčkove, vězňove, soudcove …; hřebove, bičove … (výjimky jsou nečetné – celkem asi 6 případů, z nichž většina je doložena i ve znění bez kvantity, např. králové // králove). V MM jsou jen podoby s délkou.
V textu SM kolísá také kvantita u plurálové přípony ‑é v typech nebešťané // nebešťane a andělé // anděle, kdežto v MM je v takových případech koncovka důsledně dlouhá.
2. V tisku MM má často sufix ‑aní/‑ání, tvořící dějová substantiva, kvantitu podle toho, jaká slabika tomuto sufixu předchází, podobně jako tomu bylo ve starší češtině; např.: zavázaní, zakázaní, skákaní × nařikání, oplyvání, polektavání …, kdežto ve SM se toto pravidlo uplatňuje jen výjimečně, srv. zpívání, stýskání, odívání …; starší typ kvantity (lákaní) je v celém textu SM zastoupen jen třikrát, tedy nepatrně.
3. MM uplatňuje (na rozdíl od SM) dosti důsledně dlouhé í v deklinačních koncovkách zájmen náš a váš: ak. sg. f. naší (hlavu), nom. pl. vaší (zpěvové), gen. pl. naších apod.
4. V textu SM se zřetelně projevuje krácení koncovky 3. sg. sloves 5. třídy, např. dáva, necháva, nesrovnáva, zpíva, zustáva, žáda … Odchylek je velmi málo. Toto krácení nemá obdobu v tisku MM.
5. Tisk SM velmi výrazně krátí í v konjugačních koncovkách prézentních tvarů 4. třídy slovesné; např.: musim, uprosim; nížiš, snášiš; 3. sg. blíži, musi, nelíbi, nesluši, stříli, ucti, žízni …; hřešime, nelepšime, štítime; mejlite se; 3. pl. bíji, sluši, zpívaji. Ani takový jev v MM nenacházíme.
6. V MM se proti tomu velmi často setkáváme s nedostatkem kvantity í v různých zájmenných tvarech: instr. sg. s nim, gen. sg. f. od ni, dat. sg. f. ji, lok. sg. f. v ni. Ve SM jsou takové podoby zcela ojedinělé.
7. Konečně nacházíme v SM na rozdíl od MM jev, který Škarka ve své edici odstranil, ale o němž mluví v komentáři, a to velmi častou kvantitu v infinitivní příponě ‑tí: trápití, prospětí, trpětí …
8. Důsledně se kvantita uplatňuje ve SM také ve formantu arci‑: arcílíbeznými, arcímučedlníček …
9. Z případů odlišné kvantity v jednotlivých slovech stojí ze SM za zmínku zejména: adv. tám, subst. chleb, subst. drúžička, adv. dokúd, odkúd, sloveso múčiti, subst. krůpěj (v MM důsledně krupěj), sloveso zúřit, subst. rozúm, sloveso zustávati, subst. pišťala, sloveso cvíčiti, subst. dívadlo, subst. kníha, adj. líbý, prep. protí, adv. tíše, adv. kdý, nikdý, part. kyž („kéž“). MM dokládá zase podoby litost, sloveso pospichat, vitat. Řada dalších odchylek je tu doložena méně přesvědčivě, menším množstvím dokladů.
Tato kvantita, rozdílná v obou Michnových sbírkách, je poměrně snadno hodnotitelná časově i prostorově:
V případech uvedených sub 1 a 2 respektuje MM ve větší míře dosavadní pravopisnou tradici. Dlouhá plurálová koncovka ‑ové byla běžná ve spisovném jazyce předcházejícího období (např. v Bibli kralické). Protože však ve většině českých dialektů é zaniklo splynutím s í, začala se zřejmě krátit hláska é v této plurálové příponě, jež tzv. úžením é > í zasažena nebyla. Pak by podobu ‑ove, převládající ve SM, bylo možno charakterizovat jako podobu odpovídající dobové výslovnosti. Pro adekvátnost této dedukce mluví dnešní krátká výslovnost v některých českých dialektech, zachycená např. v Hallerově popisu středočeského nářečí podřipského4 a v menší důslednosti také v Kubínově Lidomluvě Čechů kladských5.
Alternace sufixů ‑aní/‑ání v dějových jménech byla charakteristická pro starší stadia jazyka. Ale už v 16. století se začala analogií porušovat. To jsme zjistili např. při analýze kvantity v rukopisu Blahoslavovy Grammatiky.6 Pak by stav v MM bylo lze hodnotit jako poslední doznívání tradice nemající už asi oporu ve výslovnosti a stav ve SM by pak zřejmě opět odpovídal dobové výslovnosti.
Krácení koncovky 3. osoby sg., uvedené v našem výčtu diferencí sub 4. není asi v dobových textech příliš běžné. Přesto tento stav plně odpovídá tomu, co uvádí Haller ve svém popisu středočeského dialektu:7 i zde dochází ke krácení především tehdy, je‑li předchozí slabika dlouhá. Tento jev je foneticky pochopitelný, a proto jej můžeme považovat za odraz živé dobové výslovnosti.
Výše jsme konstatovali, že řadu společných jevů lze vyložit uznáním všeobecné tendence ke krácení dlouhého í, jež začala zřejmě už dřív a která se prosazovala během 17. století stále výrazněji. Konstatovali‑li jsme v předchozích odstavcích zřetelnější odraz skutečné výslovnosti právě ve SM, snadno pochopíme, že v tomto textu se ztráta kvantity í gramatikalizuje také v prézentních konjugačních příponách 4. třídy slovesné, jež původně všechny dlouhé í obsahovaly (viz doklady uvedené v diferencích sub 5). Tak lze také snadno vyložit, proč tendence k deklinačnímu splynutí plurálových tvarů zájmen náš a váš s měkkou deklinací adjektivní (jejímž výrazem jsou tvary naších, naším …, uvedené v diferencích sub 3), známá už ze 16. století,8 byla krácením í nakonec podlomena. Proto tvary s délkou máme v MM s kvantitou tradičnější, ale nikoli v SM s kvantitou dobovou. Jen zdánlivě v rozporu s tímto naším zjištěním jsou diferenční typy 6 a 7, které naopak ve SM konstatují kvantitu í v těch případech, kde ji MM nemá. Podle našeho soudu lze všechny tyto případy snadno vyložit jako hyperkorektnosti. Je příznačné, že běží hlavně o í v gramatických příponách. Analogie nebo zvláštní samostatný vývoj jsou zde většinou nepravděpodobné, protože nově vzniklá kvantita by neměla v těchto příponách žádnou specifickou funkci. Skutečně také žádný dialekt dnes nemá např. infinitiv s dlouhým í. Pro náš názor dále mluví řada dalších, zřetelně hyperkorektních podob s í: adv. napolí „napůl“ vzniklo ze staršího výrazu na poly, v němž je od původu u‑kmenový akuzativ duálu, tedy tvar, který délku neměl. Po splynutí y a i byl pro svou izolovanost psán s ‑i, ale délka v zakončení se do jeho zániku nevyvinula. Obdobně je kvantita pouze pravopisná zřejmě ve slovech protí, naprotí, ve tvaru 1. osoby sg. darují, zapalují atd. Není vyloučeno, že i ve formantu arcí‑ jde o grafickou hyperkorekci. – Hyperkorektnost (zvratná analogie) je jak známo grafický jev, který se ve větší míře vyskytuje ve starších zápisech vždy krátce poté, co se v jazyce mluveném dokončila nějaká změna. Starší způsob psaní byl tehdy ještě zčásti v povědomí, ale výslovnostní opora už zcela scházela. Je velmi pravděpodobné, že v 17. století – v době Michnově – tomu tak bylo právě u koncového ‑í.
V případech zvlášť neobvyklé kvantity lze také se Škarkou uvažovat o tom, zda na nečekané zdloužení nemohl mít vliv i rytmus a melodie skladby. Současná provedení těchto skladeb (např. v přepise a realizaci Miroslava Venhody – viz gramofonovou desku Supraphon DV 5903) tuto domněnku však nijak zřetelně nepotvrzuji. Např. v písni s incipitem Co jest to smutného (Na nové léto, SM 14) ze tří infinitivů napsaných s dlouhým zakončením padá dvakrát poslední dlouhá slabika skutečně na dlouhou notu, jednou však na notu krátkou. Ale naopak u dalších šesti infinitivů, jež nemají poslední slabiku označenou jako dlouhou, se zpívá tato slabika dvakrát jako krátká a čtyřikrát jako dlouhá.
O tom, že samohlásková kvantita tu nijak výrazně nerespektuje melodii, svědčí např. toto nahodile vybrané srovnání obojího:
(SM 16 – O svatých třech králich)
Zvláštní kvantita v jednotlivých slovech a slovních základech má zčásti širší dobový a místní rozsah; např. podoby zúřiti a rozúm jsou doloženy už v předchozím století, např. u Jana Blahoslava, ale i jinde (srv. pozn. 2). Podoby drúžička, dívadlo, kníha, cvíčit, tíše mají sice širší zeměpisný rozsah v Čechách: dokládají je porůznu Kubín pro nářečí kladské a Hodura ve východních Čechách.9 Ale všechny tyto podoby pohromadě spolu s dalšími uvádí ve své monografii Haller pro středočeskou oblast. Jde tedy i zde – podobně jako u několika případů kategoriálních – o pronikání mluvené kvantity, pravděpodobně středočeské, do textu SM.
Z uvedeného pozorování vyplývá ovšem otázka, v čem je příčina odlišnosti kvantity v obou textech. Je to výsledek Michnova vlastního vývoje? – Není nesnadné odpovědět na tuto otázku záporně. Michnovy autografy totiž svědčí o tom, že autor sám kvantitu zřejmě až do své smrti označoval pouze nesoustavně u samohlásky í, v ostatních případech pak vůbec ne. Michna ani nepsal bratrským pravopisem, jímž jsou v podstatě vytištěny obě jeho písňové sbírky, ale užíval pozdní varianty pravopisu spřežkového. Autograf kvitance, jehož fotokopii otiskl Jiří Berkovec jako přílohu desky Gramofonového klubu SV 8309 Česká duchovní hudba baroka a klasicismu, má tuto pravopisnou podobu:
Je tedy zřejmé, že kvantita textu je záležitost tiskařská, nikoli autorská. Reflexy původní Michnovy jihočeské kvantity proto nacházíme jen sporadicky, vždy jen tam, kde starší kvantita ústí v nějaké hláskové změně. Sem patří podle našeho názoru slovesné tvary zůveš, zůve, tůne …, jež jsou dnes sice jen v dialektech východněji od Jindřichova Hradce, na moravském území,10 ale je pravděpodobné, že dříve byl zeměpisný rozsah těchto podob širší. Zřejmě nářečním jevem je i ojediněle doložená podoba mouka („muka“), kvantity se netýká jč. nářeční hláskové znění s kalány (instr. pl.), doložené v MM. Není přitom zcela vyloučeno, že některé další nářeční hláskoslovné rysy byly odstraněny při tisku; rýmy hrdlička – srdéčka, přebývá – kejvá aj. ukazují na to, že tiskaři se zřejmě nedrželi úzkostlivě hláskového znění předlohy. Ještě výrazněji to dokazuje deformovaný rým líje – zavíže (místo zavije; SM 30, verš 17–19). Pokud se tedy vyskytují u Michny dialektismy, mají charakter jihočeský.
Je tedy samohlásková kvantita v Michnových sbírkách písní Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika záležitostí nikoli autora samého, nýbrž je v ní především odraz dobového tiskařského úzu a soudobé živé výslovnosti. Tisk České mariánské muziky zachovává ve větší míře kvantitu tradiční, takovou, jaká byla v běžném spisovném úzu na začátku 17. století. Mladší tisk Svatoroční muziky už tuto tradici porušuje a uplatňuje ve větší míře rysy dobové mluvené kvantity středočeské. Hyperkorekcí pronikly do tohoto tisku mnohé případy nadbytečné kvantity hlásky i. Michna sám v rukopisech kvantitu (kromě í) asi neoznačoval, proto v tiscích nenalézáme výrazné uplatnění kvantity jihočeské. Některé sporadické hláskoslovné rysy však svědčí o tom, že vlivem jihočeského dialektu zasažen byl. To jsou základní poznatky, jež lze vyvodit z pečlivé a dobře pojaté Škarkovy edice.