ADAM VÁCLAV MICHNA Z OTRADOVIC je nejvýznamnější postava české hudby 17. století. Pocházel z rodu, který byl roku 1461 v osobě Petra z Otradovic povýšen králem Jiřím Poděbradským do vladyckého stavu. Skladatelův otec Michal Michna z Otradovic (zemř. 1607) byl v letech 1584–1601 purkrabím na zámku v Jindřichově Hradci. Podle J. Bužgy zastával Michal Michna též úřad městského varhaníka a představeného hradeckých trubačů. Sám Petr Vok z Rožmberka poslal k němu do učení svého trubače Vávru z Třeboně. Michal Michna měl z pozdního manželství tři děti: Jana, Adama a Alžbětu.

Adam Václav se narodil kolem roku 1600 nejspíše v Jindřichově Hradci a křestní jméno obdržel patrně podle otcova zaměstnavatele Adama II. z Hradce. Po otci zdědil hudební nadání a od něho také získal první hudební vědomosti. Všeobecné vzdělání nabyl při studiu na jezuitském gymnasiu v Jindřichově Hradci v letech 1611–1612 a 1615–1617. O jeho dalších studiích, ani hudebních, nemáme zpráv. V bouřlivých letech 1618–1619 se asi přiklonil ke stavovským povstalcům, neboť je jmenován mezi mušketýry jindřichohradecké domobrany. Pravděpodobně již před rokem 1633 nastoupil do varhanického úřadu v Jindřichově Hradci. Roku 1641 byl ženat se Zuzanou Cimermanovou a spolu s ní vlastnil šenkovní dům. Již v té době patřil k dobře situovaným osobám ve městě. Poněvadž jeho základní varhanický plat činil ročně asi 70 zlatých, byl hlavním zdrojem Michnových příjmů spíše jeho vinný šenk, o kterém máme pravidelné zprávy až do roku 1661. O Michnově nemovitém bohatství svědčí poměrně vysoká válečná kontribuce 400 zlatých, kterou musel platit švédské okupační armádě v roce 1645 a také to, že si mohl již čtyři roky nato koupit nový dům za 366 kop míšeňských. Roku 1647 vyšel v Praze jeho první kancionál Česká mariánská muzika a hned v následujícím roce Officium vespertinum označené jako op. 3. 18. srpna roku 1650 se zastavilo v Jindřichově Hradci procesí, které neslo z Vídně do Staré Boleslavi obraz P. Marie Staroboleslavské, vykoupený od Švédů. K uctění tohoto obrazu složil Adam Michna píseň pro lid, která prý se zpívala o poutích ještě koncem minulého století. V padesátých letech vrcholí Michnova činnost skladatelská. Roku 1653 vyšla jeho sbírka českých duchovních árií Loutna česká a roku 1654 jeho největší tištěné dílo Sacra et litaniae. V tomto desetiletí dosahuje Adam Michna i největších hmotných úspěchů: vlastní dva nebo tři domy. Roku 1661 vyšel jeho druhý kancionál Svatoroční muzika, který je jeho posledním tištěným dílem. V roce 1667 mu vyhořel jeden z jeho domů a roku 1671 mu zemřela manželka Zuzana. Adam Michna se však ještě téhož roku (22. října) oženil po druhé s Terezií Kateřinou Eppinaurovou. V roce 1673 založil Adam Michna se svou manželkou nadaci na zvelebení chrámové hudby v Jindřichově Hradci. Z úroků kapitálu 1000 zlatých měli každoročně dostávat šat tři studenti z jezuitského semináře sv. Víta v Jindřichově Hradci: diskantista, altista a tenorista nebo houslista. Za to byli povinni pomáhat zpěvem i hrou na nástroje choralistům a trubačům v kostele i mimo kostel. Oděv, který dostávali z nadace, měl být v barvách michnovského erbu. Z let 1666–1676 se dochovaly Michnovy vlastnoruční kvitance na varhanický plat, které jsou jediným vodítkem pro určení skladatelovy smrti. Podle těchto dokladů zemřel Adam Michna někdy mezi 30. červnem a 22. zářím roku 1676. Adam Michna pravděpodobně nezanechal žádné potomky, o jeho dětech nemáme žádné zprávy.

Adam Michna byl dlouho považován jen za autora několika duchovních zpěvníků. Jeho význam pro českou barokní hudbu 17. století objevil až v třicátých letech našeho století Emilián Trolda, který první spartoval a vědecky zhodnotil Michnovy skladby nalezené roku 1928 v kroměřížském archívu. Ve stejné době došel ocenění Michna jako básník ve studiích Viléma Bitnara. V posledních letech věnují čeští muzikologové pozornost také hudební stránce Michnových kancionálů pro její lidovost a obdivuhodnou životnost.

Z Michnova skladatelského díla známe dnes asi jen polovinu. Zachovaly se nám od něho jen skladby duchovní, i když není vyloučeno, že psal i skladby světské. Jeho skladatelský odkaz obsahuje dva skladebné obory: lidově prosté české duchovní písně v úpravě pro 4–5 hlasů, komponované na vlastní texty, a honosné latinské skladby chrámové pro velké figurální obsazení.

K první skupině patří kancionály Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika. Michna je úmyslně komponoval tak jednoduše, aby „netoliko ve vzácných městech od dobrých muzykantův, ale také v nejsprostnějších městečkách od sprostných kantorův spívati a užívati se mohli“. V těchto kancionálech Michna vědomě navázal na tradici českého literátského zpěvu, která v Jindřichově Hradci téměř nebyla přerušena. Jindřichohradecké bratrstvo bylo založeno již roku 1489 a v roce 1628 bylo obnoveno. I když bylo původně latinské, provádělo již počátkem 17. století i české skladby. Také Adam Michna patřil k jeho členům. Roku 1648 byl zvolen do rady starších a ještě v roce 1656 byl v matrice zapsán mezi jeho prvními členy. Adam Michna byl geniální melodik, který hluboce zasáhl do vývoje českého protireformačního zpěvu. Jeho melodika se vyznačuje lidovou prostotou, invenční svěžestí a jímavou českou citovostí. Michnovy písně byly hojně přejímány do všech pozdějších protireformačních kancionálů a některé jako např. vánoční Chtíc, aby spal si udržely neztenčenou popularitu dodnes. Některé Michnovy melodie zobecněly dokonce v nápěvném repertoáru České písně kramářské. Písně z České mariánské muziky a Svatoroční muziky jsou nejosobitějším odvětvím Michnovy tvorby.

Jakýmsi přechodem mezi Michnovou tvorbou kancionálovou a latinskými skladbami figurálními je Loutna česká. Obsahuje české duchovní písně na vlastní skladatelovy texty, avšak v umělejší úpravě. Písně jsou psány pro dva sólové vokální hlasy s doprovodem dvou až tří smyčcových nástrojů a varhan, kterým jsou přidělovány i krátké předehry – ritornely. Jsou to vlastně první české árie s obligátním nástrojovým doprovodem. Z díla se bohužel zachovalo jen torzo.

Michnova figurální hudba obsahuje mše, rekviem, nešpory, Te Deum a jiné chrámové latinské skladby pro 4–6 sólových a stejný počet sborových hlasů s rozmanitým nástrojovým doprovodem (varhany, housle, violy, trombony, klariny, cinky). Neznáme bohužel učitele, u kterých si Michna osvojil základy soudobé benátské kompoziční techniky. Poněvadž v období před Bílou Horou převládaly na jindřichohradeckém kůru hlavně skladby odumírající nizozemské školy, zdá se, že Michna načerpal nejvíce poznatků o koncertantním stylu v koleji jindřichohradeckých jezuitů. Od děl skladatelů pozdní benátské školy liší se Michnovy skladby lidovější melodikou, prostší a volnější polyfonní fakturou. Michnova melodika je i v těchto honosných dílech velmi zpěvná a vynalézavá. Zajímavá je též jeho rytmika, která ještě po starším způsobu nerespektuje význam taktové čáry pro přízvuk. Michna klade často zvláště v polyfonních partiích přízvučné slabiky textu na nepřízvučné taktové doby anebo posouvá třídobý motiv ve čtyřčtvrťovém taktu zcela bez ohledu na přízvuk. Michnova harmonie stojí ještě pod silným vlivem modálního cítění. Většinou je prostá, ale místy se nevyhýbá ani experimentům. Michna jako typický barokní skladatel má smysl pro dramatičnost zhudebňovaného textu. Tak např.  místa vyjadřující trýzeň (Lacrimosa dies illa, Crucifixus) podkládá drsnými chromatickými postupy a na svou dobu odvážnými harmonickými sledy. Michnův kontrapunkt je volný, imitační, bez spekulace, založený na jednoduchých zpěvných motivech a proto jeho střídání s místy homofonními působí nenásilně. Adam Michna je první známý český skladatel, který spojuje koncertantní sólové hlasy se sborem a instrumentálním doprovodem. V sborových partiích zpívají sólisté paralelně se sborem. Instrumentální party jsou samostatné pouze v instrumentálních předehrách a mezihrách (sinfoniích a sonátách), popř. při doprovodu sólistů. Tato místa dokazují, že Adam Michna dobře ovládal tehdejší techniku jednotlivých nástrojů. V místech tutti mají nástroje většinou party shodné s hlasy sboru. Z hlediska formální výstavby řídí se Michna zásadou starých polyfoniků: pro novou myšlenku nové téma. Více než u jiných skladatelů z poloviny 17. století vystupuje u Adama Michny snaha po formální jednotě a ucelenosti. Adam Michna toho dosahuje jednak tím, že podobně jako jeho současníci opakuje po Christe doslova první Kyrie a hudbu téhož Kyrie použije i pro závěrečné Dona nobis pacem. Podobně na konci Creda použije AmenGloria a stejná slova jako na př. Qui tollis zhudební v Gloria i v Agnus stejnou hudební myšlenkou. Navíc však se pokouší o jednotu tematickou jako např. ve Svatováclavské mši. Vzácným dokladem Michnova navázání na lidovou píseň je 2. mše ze sbírky Sacra et litaniae, která je vybudována na úvodním motivu české vánoční písně z počátku 16. století Již slunce z hvězdy vyšlo. Unikátem ve světové hudební literatuře je však 3. mše ze zmíněné sbírky, která je vyřešena ve formě rozsáhlé passacaglie jako variace nad ostinátním osmitaktovým basem.

Obdivuhodnou syntézou stylových prvků benátské školy s českou lidovou melodikou a vokálně polyfonní tradicí literátských bratrstev má Adam Michna pro českou barokní hudbu obdobně zakladatelský význam jako jeho vrstevník Heinrich Schütz pro barokní hudbu německou.

Michnova Svatováclavská mše vznikla nejpravděpodobněji v šedesátých letech 17. století. Podle filigránu papíru lze předpokládat, že byla složena nebo opsána nejpozději v letech 1668–1669 na Moravě, nejpravděpodobněji v Kroměříži. Nelze vyloučit ani možnost, že sám skladatel navštívil někdy v těchto letech Kroměříž na pozvání svého druha z mládí Jana Mikuláše Reitera z Hornberga (zemř. v září 1669), který byl vrchním správcem statků olomouckého biskupa. Reiterovi, který byl v přátelských stycích i s dalšími českými skladateli M. F. Faberem (zemř. 1673) a A. Mazákem (zemř. 1661), věnoval Michna již roku 1654 k narozeninám své největší tištěné dílo Sacra et litaniae. Název mše podle českého národního světce sv. Václava souvisí patrně s oživením úcty k němu, o něž se v šedesátých letech 17. století zasloužili zejména jezuité. Z roku 1661 pochází spis o sv. Václavu od jezuity Jana Tannera a roku 1669 pořídil z Tannerova spisu výtah vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín. Nelze opomenout, že oba jmenovaní jezuité působili v jindřichohradecké koleji a s Michnou, který prý vyučoval jejich žáky hudbě, se jistě dobře znali. Roku 1661 však byly také dokončeny stavitelské úpravy presbytáře v biskupském dómu sv. Václava v Olomouci. Bylo by tedy možno se domnívat, že snad sám M. Reiter vyzval Michnu, aby složil slavnostní mši k této příležitosti. Tomuto určení by nasvědčovalo i použití dvou obligátních koncertantních klarin, které v jiných Michnových skladbách nenalézáme. Překvapuje poněkud, že Michna nepoužil ve mši motivický materiál některé písně o sv. Václavu známé v jeho době. Od mší ze sbírky Sacra et litaniae se Svatováclavská mše liší především exponováním dvou klarin, které jí dodávají slavnostní ráz, a citlivým využitím koncertantních prvků. Úvodní motiv Kyrie ozývá se tu a tam i v průběhu mše a s krátkou codou tvoří v Dona nobis pacem její závěr. K jednolitosti mše přispívá i to, že stejný text je zhudebňován stejnou myšlenkou. Méně obvyklé je použití hudby Patrem omnipotentem pro slova Pleni sunt coeli a hudby Christe pro Hosanna. Na dnešního posluchače působí Michnova hudba i přes lidově znějící terciové dvojhlasy sólistů nezvykle vážně, což plyne jednak z hojného používání vedlejších harmonických funkcí, jednak z toho, že Michna s oblibou vede 2. soprán s altem nebo alt s 1. tenorem ve velkých intervalových vzdálenostech, což vede ke zdůraznění spodních tónových poloh a tím k specificky temnému, chmurnému koloritu.

Michnova Svatováclavská mše byla poprvé spartována E. Troldou a 29. května 1930 provedena v kostele sv. Morice v Kroměříži sborem kroměřížského Moravana pod taktovkou Eugena Třasoně. 28. září téhož roku ji uvedlo v pražském rozhlase Sdružení pro duchovní hudbu řízené Vl. Němcem.

PRAMENY A LITERATURA *)

Z rukopisných skladeb A. Michny známe zatím jen dvě: Svatováclavskou mši (hud. archív v Kroměříži) a Magnificat I. toni à 12 (Městská knihovna ve Vratislavi).

Z tištěných Michnových skladeb se dochovaly: Česká mariánská muzika, Praha 1647 (soupis dochovaných exemplářů uvádí Knihopis); Officium vespertinum, Praha 1648 (dochován pouze Cantus I. v hud. archívu v Kroměříži, sign. A/a 123); Loutna česká, Praha 1653 (dochoval se jen tištěný part varhan v hud. archívu na Strahově a opis sopránového partu v měst. muzeu v Pardubicích); Sacra et litaniae à 5, 6, 7 et 8 vocum cum instrumentis, Praha 1654 (hud. archív v Kroměříži, sign. A/a 157–167 a Hud. hist. odd. Moravského muzea v Brně, sign. A 6406); Svatoroční muzika, Praha 1661 (soupis dochovaných exemplářů uvádí Knihopis).

O dalších Michnových skladbách podává informace Dlabač a hudební inventáře z Českého Krumlova, Litomyšle, Litovle, Slaného a Třebenic.

Nová vydání Michnových skladeb: Loutna česká (vyd. E. Trolda, Praha 1943), Chtíc, aby spal z České mariánské muziky a úryvek z Requiem ze Sacra et litaniae (J. Pohanka, Dějiny české hudby v příkladech, Praha 1958, příkl. č. 106 a 107). Michnovy písně se kromě toho vyskytují anonymně v kancionálech a duchovních zpěvnících od 17. století až do naší doby. Výbor textů z Michnových kancionálů vydal Vilém Bitnar pod názvy: Vánoční lyrika (Praha 1936), Vánoční muzika (Praha 1939, 2. nezm. vyd. 1940), Zrození barokového básníka (Praha 1940, 357–417).

Na gramofonové desky byly nahrány tyto Michnovy skladby: Výbor písní z České mariánské muziky a Svatoroční muziky v realizaci Mir. Venhody (Supraphon DV 5903 a DV 6119), Svatováclavská mše a Magnificat (Supraphon DV 6196 a SV 8309), 2. mše, Litaniae de Beata Virgine Maria a Te Deum (ze Sacra et litaniae) (Archives sonores de musique sacrée).

Lexikografická literatura:

Walther 405

Dlabač II, 316

Slovník naučný (F. L. Rieger) V, 311

Fétis VI, 2. 1875, 137

Ottův slovník naučný XVII, 285

Eitner VI, 470

Pazdírkův hud. sl. nauč. II/2, 150

Grove’s Dictionary of Music, 5. vyd. 1954 V/742

Larousse de la musique 1957 II, 49

MGG IX, 276–7

Československý hudební slovník II, 93–4

Knižní literatura:

Igor Fedorovič Belza, Istorija češskoj muzykaľnoj kuľtury (1. díl, Moskva 1959, 161–5)

Vilém Bitnar, O českém baroku slovesném (Praha 1932, 177–214)

Týž, Postavy a problémy českého baroku literárního (Praha 1939, 121–6)

Emil Bohn, Die musikalischen Handschriften des 16. u. 17. Jahrh. in der Stadtbibliothek zu Breslau (Vratislav 1890, 164, 227, 354)

Jan Branberger, Český hudební barok (Čsl. vlastivěda, 8. díl, Praha 1935, 463–4)

Antonín Breitenbacher, Hudební archiv kolegiátního kostela sv. Mořice v Kroměříži (Kroměříž 1928, zvl. 47–8)

Alexandr Büchner, Hudební sbírka Emiliána Troldy (Sborník Nár. musea v Praze, sv. VIII-A, 1954, 77–9)

Jaroslav Bužga, Česká hudební tvořivost v 17. a 18. století (Kandidátská disertační práce, Praha 1957, kapitola Život a dílo Adama Michny z Otradovic. Osnova a these této práce vyšly v Miscellanea musicologica, sv. 4., 1958. Tamtéž oponentské posudky Josefa Plavce a Bohumíra Štědroně.)

Týž, Der tschechische Barockkomponist Adam Michna z Otradovic (Festschrift Heinrich Besseler, Leipzig 1961, 305–15)

Gracián Černušák, Přehledný dějepis hudby (1. díl, Brno 1946, 218–9)

Dějiny české literatury (díl 1., red. J. Hrabák, Praha 1959, 404–5)

Jan Jakubec, Dějiny literatury české (1. díl, Praha 1929, 881, 885)

Josef Jireček, Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku (sv. 2. M-Ž, Praha 1876, 28)

Týž, Hymnologia Bohemica (Praha 1878, 34–5)

Josef Jungmann, Historie literatury české (2. vyd., Praha 1849, 261)

Zdeněk Kalista, České baroko (Praha 1940, zvl. s. 341–2)

Knihopis českých a slovenských tisků (díl 2., část 5., Praha 1950, záznam č. 5558–5559)

Jan Němeček, Nástin české hudby 18. století (Praha 1955, zvl. s. 58–65)

Týž, Zpěvy 17. a 18. století (Praha 1956, zvl. s. 91–3, 147)

Jaroslav Pohanka, Dějiny české hudby v příkladech (Praha 1958, Poznámky a bibliografie 30–1)

Jan Racek, Česká hudba (Praha 1949, zvl. s. 87–8, 99, 176)

Týž, Česká hudba od nejstarších dob do počátku 19. století (Praha 1958, zvl. s. 104–5, 240)

Týž, Duch českého hudebního baroku (Brno 1940, 30)

Jiří Sehnal, Starý český kontrapunkt instrumentální (dipl. práce, strojopis, Přerov 1954, 51 ad.)

Týž, Adam Michna z Otradovic a jeho dílo (průvodní text ke gramofonové desce se Svatováclavskou mší, Praha, Artia 1966)

František Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce (Jindřichův Hradec 1927–1935, zvl. díl 1., sv. 3. a díl 2., sv. 2.–3.)

František Tischer, Paměti fary jindřichohradecké (Jindřichův Hradec, b. r.)

Emilián Trolda, Neznámé skladby Adama Michny (Sborník prací k 50. narozeninám profesora Zd. Nejedlého, Praha 1928, 69–101)

Otmar Urban, Adam Michna z Otradovic a jeho Sacra et Litaniae (Disertace, strojopis, Brno 1951)

Josef Vašica, České literární baroko (Praha 1938)

Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury (díl 1., 5. vyd., Praha 1960, 592)

Čeněk Zíbrt, Bibliografie české historie (díl I., Praha 1900, 460)

Časopisecké články a studie:

Vilém Bitnar, Svatováclavské písně Michny z Otradovic (Čas. kat. duchovenstva LXVII, 1926, 249–53)

Antonín Breitenbacher, Adama Michny z Otradovic Mše sv. Václava (Našinec LXVI, 1930, č. 117, 1–2)

Jaroslav Bužga, Zur musikalischen Problematik der alttschechischen Kantionalien (Musikforschung XI, 1959, 13)

Jan Muk, Adam Michna z Otradovic, básník a skladatel českého baroku (Ohlas od Nežárky LXX–LXXI, 1941, 1–70. Též zvl. ot. Zde také podrobná bibliografie prací věnovaných Michnově básnické tvorbě a výčet textových incipitů Michnových písní.)

Vladimír Němec, Adam Michna z Otradovic a jeho Svatováclavská mše (Radiojournal X, 1932, č. 39, 4)

Jan Orth, Adam Michna z Otradovic (ČČM LV, 1881, 308–9)

Antonín Podlaha (ČČM LXII, 1888, 471)

Jiří Sehnal, Das älteste Musikalieninventar Mährens (Beitr. zur Musikwiss. VII, 1965, 140–5)

Týž, Nápěvy světských písní kramářských v 17. a 18. století (Acta Univ. Palackianae Olomucensis, Fac. philos., Suppl. 6 – Václavkova Olomouc 1961, Praha 1963, 277)

František Xaver Šalda, O literárním baroku cizím a domácím (Šaldův zápisník VIII, 1935–6, 174–6)

František Tischer, Po stopách jindřichohradeckých rodů šlechtických (Čas. přátel starožitností XXXII, 1924, 125)

Emilián Trolda, Česká církevní hudba v období generálbasu, část 3.: Adam Michna (Cyril LX, 1934, 103–110)

Týž, Loutna česká Adama Michny z Otradovic (Vlast XLVI, 1930, 392–402, 465–70. Obsahuje texty všech písní z Loutny české.)

Týž, Michnova mše sv. Václava po stránce hudební (Našinec LXVI. 1930. č. 117 a 119)

Týž, Adam Michna z Otradovic (Přehled 1930, příl. č. 11, 42)

Jaroslav Václav Vacek, Adam Václ. Michna z Otradovic (Česká hudba XX, 1914, č. 6–7, 37–8)

*) Do soupisu literatury jsme zahrnuli i základní literaturu o Michnově tvorbě básnické

Jiří Sehnal