Adam Michna z Otradovic, varhaník a šenkýř vína v Jindřichově Hradci (narozen okolo 1600, zemřel 1676), patří jako básník a hudební skladatel k nejvýznamnějším zjevům našeho slovesného a hudebního baroka.1 V obou oborech umělecké tvorby, v poezii i hudbě, zanechal díla vrcholná. Bez jejich znalosti nelze, ať v tom či onom směru, pochopit další vývoj. Bylo to především zásluhou dvou badatelů, Viléma Bitnara, který již od r. 1926 neustával uveřejňovat texty a rozbory Michnových písní, a doktora Emiliána Troldy, autora několika pronikavých studií o jeho hudebních skladbách, že se jméno hradeckého ředitele kůru, dřív málem zapomenuté, počalo častěji vyslovovat, a to se vzrůstajícím obdivem.
Je proto pochopitelno, že nová michnovská edice, kterou uchystal E. Trolda, vydání Loutny české (ve sbírce Hudební knihy, „Loutna česká“, Řada z hudby dávné, kniha první, v nakladatelství Fr. Nováka, Praha 1943), vzbudila radostné překvapení. Právě tato sbírka Michnových písní z r. 1653 byla nejméně známa. Vysvětluje se to tím, že se z jejího prvotního vydání nezachoval ani jediný exemplář, nýbrž toliko přepis, zhotovený Matějem Devotym o třináct let později (1666) a nyní uložený ve sbírkách městského muzea v Pardubicích,2 kde jej objevil E. Trolda. Nálezem anonymního tisku „Organo“ v hudebním archivu strahovském mohl Trolda písňovou notaci rukopisu doplnit generálbasem, doprovázejícím dvojí houslový a trojí violový part, jakož i spodní bas zpěvu, na něž se tu poukazuje v poznámkách, jsou však ztraceny. Troldova publikace je vůbec zaměřena hudebně. Vydavatelská zpráva na konci, kromě popsání rukopisu, obírá se výhradně hudební stránkou písní a nepodává také žádných vysvětlivek k textu.
Již při zběžném čtení narazíme na jisté nesrovnalosti nebo na zřejmé chyby,3 např. bije jarmo (21,2) m. bije larmo (na poplach, lermo, z alarm), jak zní rčení časté u barokních kazatelů. Nedůvěra takto vzbuzená ještě vzrostla, když jsem srovnával přepis Troldův s Bitnarovým, v jeho Zrození barokového básníka I (1940, str. 380–383), kde jsou přetištěny dvě písně z Loutny, a s faksimiliemi připojenými k této edici. Nezbývalo než vzít útočiště k originálu. Laskavostí muzejní správy v Pardubicích a rukopisného oddělení Zemské a univerzitní knihovny pražské bylo mi umožněno použít rukopisu Loutny a výsledek konfrontace jeho s přetiskem podávám v následujících řádcích. Přitom pomíjím některé drobnější omyly nebo nedůslednosti,4 jimiž se text podstatně nemění. I v rukopise samém je dosti chyb, jež byly vydavatelem skoro vesměs vhodně opraveny. Všech písní je v Loutně třináct. V druhé části rukopisu jsou listy poněkud zpřeházeny, což se stalo při vazbě, a také v novém přetisku je, z důvodů typografických, píseň 10. vřazena za 6. a 11. za 13. V závorce u jednotlivých dokladů udávám stránku a strofu Troldovy edice (= T); pro rukopis Devotyho volím zkratku D.
I. Předmluva (píseň 1): Kdo by tě chváliti zadal (tak i ve Vlasti 41, 394) m. žádal (8,1). V D označuje se ž dosti často diakritickým znaménkem nad z, ale nikoli vždycky, a dlouhé samohlásky se nerozlišují od krátkých, leda někdy u ‑í (psaného ‑j). Snad se vydavatel rozpakoval čisti rukopisné „zadal“ jako „žádal“ z toho důvodu, že v téže strofě na konci 3. verše čte se totéž slovo. Tu však třeba říci, že opakování téhož slova buď beze změny nebo s malou variací (např. s jinou předponou) na konci veršů v rýmech vyskytuje se v Loutně tak nápadně často, že v tom musíme spatřovat jistý záměr autorův. Toto vyznívání veršů stejnými slovy, jež při četbě působí poněkud jednotvárně, stává se takto v některých písních jedním z konstruktivních prvků poetické výstavby. – T hleď si mne následovati (9,9), D hleď že mě n.
II. Píseň 2–12: se sešly (10,1), D sešly se; jestiť přichází (10,11), D ještě př.; od ni dvouch starcův (11,12), D od‑nich (snad místo: onych = oněch) dv. st. – zrcadlo (12,3), D zrdcadlo (buď dialektická anticipace hlásky ‑d‑ nebo změna v exkursi zr > zdr s metatesí, srov. lašské zdřadľo = zrcadlo, Bartoš, Dial. mor. I, 110); plno milosti (12,4), D plné m.; vlastně (12,6), D vlastné; Ej, teď všickni (12,11), D Ej, sem vš.; a sebou spojiti (13,8), D a s sebou sp. – vyvolních (14,2), D vyvolených; a není ctnost (15,3), D ach nejní c.; v zadu (15,5), D zadu sběhlého (! 16,8), D psáno zbiehleho; nepřehlídně (17,5), Nepřehlidn[i] , poslední písmeno nelze přečísti; lékaře hledati (18,6), D l hledáte; chtíc mou cti černiti (19,4), D chci mou ctnost zjeviti; – Nelíbí mi (20,3), D nelíbí se (se je připsáno tmavším inkoustem); bije jarmo (21,2), D b. larmo; neobstojí (22,8), D neostojí – Posypte mne kvítkami z růží a lilium (23,1), D p. mne s kvítkami, s růží a s lilium; obložte mne kytkami (23,1), D o. mne s kytkami; svým myslivečkem (23,6), D s svým m.; svítězí hlas (24,4), D svítězilas; mnohé způsoby lásek (25,3), D mnoho způsobí lásek – Žíznil po krve pouštění (26,5), D Ž. pro krve p.; Pročež (26,6), D Protož; hříšné lidi mívá (27,4), D h. l. mývá, srov. další slova: a pracněji naše smývá hříchy (v D obojí psáno: miwa – smiva); v krvi, tu nepomáhejte (27,6), D v krvi tůne (= tone), pomáhejte – můj ženich (28,5), D ženich můj; z lásky míní rozpadnouti (29,1), D z l. m. vypadnouti; ušpiněna (29,5), D pošpiněna – Utužil jsem (30,3), D A tužil jsem; jestli světem pohoříte (30,5), D pohrzíte (= pohrdáte) – vsadila (34,1), D sadila; na tvých lukách (36,4), D na těch lůžkách; I tvé slzy (36,6), D I tvý slzy – přimlouval (38,6), D přimluval; mne Krista dejte (39,11), D mně (= mě) Kristu dejte; svěří (40,1), D věří; světa pro to (40,2), D svět, a proto; aby lid svou setřel vinu (40,7), D aby lidskou zetřel vinu; čiňte mně zadosti (41,6), D č. mé žádosti; člověk se radoval (41,7), D č. se zradoval; zlepené (41,8), D zslepené – on mně (42,3), D mně on; Tělo v oudech subtilnicky (42,10), D t. v ou. subtylničký (= ‑čké); panicky (42,10), D paničky (je postaveno proti následujícímu: sedlský paty); vypovím (43,2), D vypravím – hlava mi nebolí (46,4), D h. v ní n.; triply jsou muzice: tutti všichni pozpíváme (48,5), D t. j. v písničce: Tutti všickni prospíváme; varhanám (50,1), D varhanům; a větrův pekla foukání (50,7), D a pekla větrův f.
III. Zvlášť zle je zřízena píseň 13 (na str. 44–45, v závorce udávám jen strofu): k mrhání jak drahého času, tak milého krásu (1), D k zmrhání tak d. č., t. m. kvasu (na tom slově je sice mastná tmavá skvrna, ale přece možno ještě zřetelně přečísti: kvasu); v zadu (2), D zadu; nekonečnost (3), D neskončenost; cele se vzdáváme (4), D těla se v.; spravedlnost (5), D spravedlivost; zyká (9), D zvyká; věčně černá (9), D věčná cena; mi odscuzené (10), D my o.; v kouzla sklýčuje (11), D v kozla skličuje (kozel nebo kozelec, kláda, je nástroj útrpného trestání, srov. Jungmann Slov. II, 150: do kozla nebo v kozelec svázati, dáti do kozla, viseti v kozle); Kdy (12), D Vdy (= Vždy).
Jako ukázku Michnovy múzy podávám zde nový přepis této 13. písně, v níž pošetilé panny z podobenství Matoušova (25,1) naříkají před zavřenými dveřmi svatební síně.
Těchto třináct písňových skladeb, jež jsou obsahem Michnovy Loutny,5 tvoří jednotný cyklus se základní myšlenkou mystického sňatku duše s Bohem. Zprvu se básník obrací na Pannu Marii jako nevěstu Boží, jejíž „krása Boha ranila“. Ona jest jako „loutny hlavní struna“, ona jest „ta běloučká růže, kterou každý trhat může“. V 5. písni (Panenská láska) však Maria namlouvá svého Syna za ženicha „vznešenému fraucimoru“ a v dalších číslech přejímá již roli nevěsty Kristovy lidská duše, toužící po spáse. Jen první díl „duchovní svadební lázně“ (píseň 7) dává opět slovo Marii, která pozývá lidi do lázně, kde její Syn se ráčí mýt v své krvi, a žízní a jinými bolestmi ztrýzněný umírá. Básník končí tuto píseň kajícnou apostrofou:
Spojitost celku není všude hned patrná. Tak by se mohlo například zdát, že 12. píseň „Domácí vojna mezi duší a tělem“, která je jakýmsi ohlasem podobných středověkých „sporů“,6 se vymyká z rámce společného tématu duchovní svatby. A přece navazuje těsně na předchozí píseň, kde v poslední strofě je řeč o posmrtné odměně:
Zahradou se zde rozumí „modrý kvartýr“, nebeský Jeruzalém, místo rajských rozkoší, kde choť Kristova, obsluhována anděly a ovívána jejich křídly, tone v blaženosti. To je cíl člověka, jehož může dosíci jen úporným bojem, půjdou‑li spolu svorně, v svatém srozumění, tělo i duše. Proto básník pozvedá svůj varovný hlas:
A líčí pak věčné tresty, jež postihnou tělo, nepodřídí‑li se božské vůli: „Odtud vandruje Vítek, sprchává jako kvítek. Vyhazuje se z zahrady…“ Vítek, zlidovělý název pro mýtického Svantovíta,7 je tu zosobněním člověka navěky zavrženého do muk pekelných. Píseň Michnova není však skutečný „spor“, poněvadž tělo se tu vůbec neozývá. Mluví jen duše a dává výstrahy tělu, podobně jako je to v jednom příkladu ze sv. Augustina (ad FF. in erem. serm. 69), jejž uvádí Antonín Koniáš T. J. v své Postille (2. vyd. 1750, str. 860–863), totiž „co jistý svatý člověk, u vytržení mysle postavený, viděl i slyšel o jakési duši v Egyptě z těla vycházející, a s ním (tj. s tělem) se hádající“. I zde jen duše naříká a dělá tělu výčitky, zato se široce rozhovořují ďáblové.
Jak výrazem, žhavě vroucím, tak i tematikou svých básní tkví Michna již cele v baroku. Zdá se, že ideová konstrukce Loutny jest jeho vlastním dílem, ale v jednotlivých částech jejích přiklání se asi k cizím látkovým vzorům. To vše bude muset objasnit bližší průzkum. Chci poukázat jen na to, že druhá píseň, dialog „povolání duchovní nevěsty“, jakási obdoba Paridova soudu, kde Anděl, přinášející zlaté jablko a věnec pro vyvolenou nevěstu Boží, odmítá ženy Adamem jemu navrhované, Evu, Sáru, Juditu, Rebeku, Estheru a Zuzannu, a odevzdává tyto nebeské dary dceři sv. Anny Panně Marii – přetváří motiv používaný též od kazatelů. Setkáme se s ním např. u Františka Fridricha Žalkovského v jeho „Růži duchovní líbeznosti“ (1696, str. 72), v podání vyprávěcím, bez dialogu a s některými malými obměnami, z nichž nejnápadnější je ta, že sv. Anna, rovněž zde uvedená, není matka Mariina, nýbrž ona stařičká prorokyně, která spolu se Simeonem uvítala Spasitele při obětování.
Pro prudkost a složitost citů tohoto „hořícího srdce“, jež „v sladkém zpívá trápení“ (24),8 jako by se nedostávalo někde dost výrazových prostředků. Přes velké úsilí jazykově tvůrčí, jež razí namnoze nové dráhy soudobé české poezii, chudost Michnova slovníku prozrazuje se místy příliš častým opakováním některých slov.9 Dnešního čtenáře zarazí tu a tam drastika nebo násilnost dikce, ale ta musí být přičtena na vrub barokní zálibě.10 Michna psal tyto své verše ještě před vydáním gramatik českého jazyka od jezuitů Drachovského (1660), Konstance (1667) a Šteyera a při své práci dal se vést spíš svým vytříbeným jazykovým cítěním než teoretickou úvahou. Tím se také vysvětlí lecjaká ta anomálie.11
Loutna nepřešla bez sledu ani v dílech Michnových žáků. Dosah těchto vlivů bude muset být stopován u všech veršovců z druhé polovice 17. století a na základě rozboru všech tří básnických knih jindřichohradeckého varhaníka. Namátkou poukazuji jen na několik shod s Bedřichem Bridelem: epizeuktické opakování téhož slova na počátku verše Tak, tak tebe pozdravují (14), u Bridela (Co Bůh? Člověk? 46): Tak, tak jak nejvíc mohu; nebo dvojice rýmů barva – larva (21), u Bridela (tamtéž 27, 39) dvakráte; zvlášť pozoruhodný rým dobře – hoře (Marný světe měj se dobře, s tebou trvat jest mé hoře 22) se svou pojmovou antitezí, dal Bridelovi první úhoz k jeho Rozjímání k víře podobnému (Život sv. Ivana, nový přetisk 1936, str. 20, 24 a 29): měj se dobře, světe, an v tobě nikdá dobře není: měj se dobře, jen jest v tobě samé hoře…
Zbývá se ještě stručně zmínit o první části pardubického rukopisu Michnovy Loutny české. Je to snůška různých průpovědí veršem i prózou,12 jež s Loutnou nijak nesouvisí ani nejsou Michnovým dílem, nýbrž octly se náhodou vedle sebe tím, že písař rukopisu Matěj Devoty, který si je opsal z neznámého pramene, připojil k nim na prázdných listech kopii Loutny.13 Titulní list Loutny byl pak přilepen na počátek rukopisu, před první složku. Tím vzniká zdání, ovšem mylné, jakoby i tato sbírka průpovědí patřila Michnovi. Sama osnova této mravoučné sbírky není dost jasná. Proplétá se tu dvojí živel, řeč vázaná s nevázanou, bez vnitřní spojitosti. Veršované poučky, zpravidla o dvou osmislabičných čtyřverších,14 obírají se některou pravdou evangelijní, kdežto prozaické pokyny obecnějšího rázu, jakási tresť praktické životní moudrosti, jsou povětšině sestaveny z volně upravených citátů ze starozákonní knihy Přísloví a Ekklesiastika, tu a tam jsou však mezi nimi též samostatné, nebiblické průpovídky a mravná naučení. Zcela ojediněle zabloudil sem také „příklad“ o tom, jak jeden zeman zneužil ženy svého vězně pod slibem, že ho propustí, potom však jí dal muže sťatého, ale byl od knížete za to potrestán tím, že se s ní musel oženit, a hned po svatbě byl sťat a majetek jeho darován té vdově. Jde tu vlastně o kontaminaci dvou námětů, jichž použil také Šimon Lomnický z Budče v své Kupidově střele (vydání z r. 1921, str. 212), totiž o mladém hraběti, jenž znásilnil selskou dívku a na rozkaz knížete Karla Burgundského musel si ji pak vzít za manželku, aby ji očistil z hanby, načež byl sťat,15 a o hejtmanu knížete Ferrarského, který podvedl způsobem shora zmíněným ženu svého vězně, a za to byl oběšen. Vůbec možno říci, že celá tato anonymní sbírka, jasné zrcadlo své doby, náleží svým duchem a hlavně svými verši někam do blízkosti „latinského šenkýře“ v Ševětíně.
Akord 11, 1943–1944, str. 28–37.
1 O jeho životě i díle podává dobrý přehled studie PhDr. Jana Muka: Adam Michna z Otradovic, básník a skladatel českého baroka (zvláštní otisk z Ohlasu od Nežárky, roč. 70–71, v Jindřichově Hradci 1941). [zpět]
2 Do pardubického muzea se dostal z pozůstalosti Josefa Františka Devotyho (1780–1865), naposled faráře v Mikulovicích u Pardubic, pilného náboženského spisovatele, který odešel do Pardubic na odpočinek a tam také zemřel (srov. Český slovník bohovědný, III, str. 488). Má signaturu (novou) A 1. [zpět]
3 Tytéž chyby jako zde čtou se i v necelém přetisku Loutny české ve Vlasti 46, 1930, str. 392–402, 465–470. [zpět]
4 V rukopise píše se důsledně: svadba, svadební, Trolda: svatba, ‑tební; v rukopise zpravidla mně (podle české dialektické výslovnosti) za mě, Tr.: mne. Tr. sice praví (II), že „co bylo doplněno, dáno do závorky“, ale není to důsledně provedeno. Také interpunkční znaménka potřebují leckde jiné úpravy. [zpět]
5 Na konci jsou v D připsány ještě dvě písně: 1) Nyní se vše proměnilo a 2) Všichni lidé se radujte; písně ty nepatří do Loutny, jsou vzaty z Michnovy České mariánské muziky (1647, str. 54 a 60), proto byly právem Troldou vynechány. Druhá z nich, v znění značně přepracovaném, byla pojata též do Šteyerova Kancionálu českého (1727, str. 328). [zpět]
6 O barokním zpracování „sporu duše s tělem“ u nás viz Smrtí tanec (Vilímkova Barokní knihovna, svazek 2, 1941, str. 143 a následující). [zpět]
7 Srov. František Stejskal, Sv. Václav, 1925, str. 61. Domněnka, že sv. Vít byl zvolen za patrona pražského chrámu, aby tak byla odstraněna úcta modly Svantovíta, objevuje se v 17. století u Albrechta Chanovského v jeho Vestigium Bohemiae piae. [zpět]
8 Srov. u Friedricha Spee (Trutznachtigall 3): O Süßigkeit in Schmerzen! O Schmerz in Süßigkeit! [zpět]
9 Tak dvojice rýmová: přichází – vychází vrací se 4krát, kromě toho jiné složeniny se tu vyskytují, jako nachází – pochází apod. [zpět]
10 Do úst Marie Panny vkládají se např. slova: – hosta žádám umytého, sice se vyhodí (27); jinde: Ten ať jest tvůj tanec, zhyne pekla kanec (41), – namazaná dívčice tím smrdět bude více (43); Katachrese dnes nemožná: – poroď nám světa perlu, jíž panskou dá nebe berlu (11): nebe dá perle berlu! [zpět]
11 Srov. např. nesprávné užití záporu: žádná však tobě v tom rovna jest (9), žádný k pláči nutí skutek (47). [zpět]
12 E. Trolda z nich cituje počátek; při tom v 5. verši místo ptačí zoby třeba čísti správně ptáci zobí (= zobou). [zpět]
13 První složka rukopisu je sextern, potom následuje další složka o 18 listech, z nichž na 8. verso se počíná Loutna první písní (Předmluvou), psanou per extensum přes obě strany. [zpět]
14 Jen ojediněle jsou tu též kusy o dvou strofách 6‑veršových (9a) nebo jen jedno šestiverší (9b, 10a). Tyto verše mají latinské nadpisy, dosti často v elegickém distichu, ale písař rukopisu do nich vtrousil mnoho chyb, patrně z neznalosti, jak svědčí na jednom místě (f. 4a) jeho hrubý bohemismus „diligite proximum suum(!)“ v citátu, který si sám překládal. [zpět]
15 Tento příklad o Karlu Burgundském rozvádí široce V. B. Jestřábský v svém Katechismu domácím (1715, str. 67–71) a odkazuje přitom k Politia Historica Boëm. lib. 2, cap. 15. [zpět]