1. Zámožný měšťan z Jindřichova Hradce, potomek starožitného rytířského rodu, Adam Václav Michna z Otradovic, působil ve svém rodišti jako varhaník, připisující k svému jménu honosně predikát »Jindřichohradecký«. Pocházel z rodiny, v níž umění hudební pěstovalo se s obzvláštní zálibou a nadání pro hudbu bylo dědičné, neboť praděd Adamův, Michal Michna, připomíná se již roku 1535 jako varhaník v Hradci Jindřichově… Adam Václav je květem na lodyze dlouhé umělecké tradice rodové, zjevem, jemuž znalec hudební kultury XVII. věku, Emil Trolda, přičítá prvenství v české hudbě mezi katolíky té doby.

2. Adam Václav Michna byl však také básníkem. Tohoto ušlechtilého muže, žijícího v době pověstného »temna«, dotýkal se bolestně současný úpadek českého života národního, zvláště pak hudby a poesie, jak patrno z jeho vlastních slov v listině nadační z května 1673, »quod mihi saepius magno fuit dolori«. Proto sám nelenil, psal původní básně a komponoval k nim novou hudbu, aby čas od času své plody vlastním nákladem vydával v bibliofilské úpravě v pražské impresí akademické.

3. V prvním sborníku svých zhudebněných básní, nazvaném »Cžeská Maryánská Muzyka« a vytištěném v Starém Městě Pražském v impresí akademické léta Páně 1647, Michna zdůrazňuje všenárodní poslání této své mariánské lyriky a hudby, kterou psal a komponoval tak, »aby netoliko ve vzácných městech od dobrých muzikantův, ale také v nejprostějších městečkách od sprostných kantorův zpívati a užívati se mohly«. Tímto dosud nedoceněným dílem zahájil u nás Michna již v čtyřicátých letech XVII. věku novou školu básnickou, inspirovanou estetikou jesuitského baroka a prodchnutou zcela duchem rekatolizačním. Narozen jsa kolem roku 1600 stal se učitelem a hlavou básnické generace, zrozené v druhém a třetím desítiletí XVII. století, ať to byl již Felix Kadlinský (1613), ať Fridrich Bridelius (1619), Václav Rosa (1621), Jan Kořínek (1626), či Matěj Václav Šteyer (1630)…

4. Michna nepřestal na tomto svazku písní, ale již roku 1653 vydal nový sborníček duchovních písní pod názvem »Lautna čzeská«. Je to třináct skladeb, které obohatily básnický slovník i fraseologii Michnovy »České Mariánské Muzyky«, takže obě knihy staly se jakousi rukovětí barokové poetiky pro ostatní mistry verše zmíněné generace, ale epithese i metaforika jeho lyriky dá se stopovati i ve výtvorech pozdější básnické generace XVII. věku, ať je to Jan Ignác Summa z Vlastislavě (asi 1640), ať Václav Karel Holan Rovenský (1644), Jan Josef Božan (1656), Jan Ignác Dlouhoveský v Dlouhévsi (1658)… Michna jim všem ukázal cestu, stal se průkopníkem hnutí slovesného, kterému literární historie počíná teprve v posledních letech věnovati pečlivější pozornost.

5. Ve dnech mezi svátky Svaté Ludmily a Svatého Václava roku 1661 vyšel z lisu Akademické impresi v staropražské koleji u Karlova mostu třetí sborník Michnův, sváteční kancionál ke cti a chvále svatých milých Božích, »Svatoroční Muzyka«. V tomto objemném svazku zhudebněných písní, skvěle vytištěných na krásném papíře lahodnými typy a sytou černí, Michna v předmluvě pěkně se vyslovil o cíli svého uměleckého snažení: »Jako na lukách kvítí, hvězdy na nebi, tak svátkové jsou na zemi. Pro vzbuzení tehdy českého národa k  svatým nové a nové pobožnosti »Svatoroční písně a muzyku« toto dílo nazývám, poněvadž k svatým patří. Naději se pro tu jednu příčinu, tuto mou práci jako předešlou, budoucně milou býti, nebo sotva kde jako v Praze tolik se chrámův Páně nachází, kolik se svatých v této Svatoroční Muzyce vynajde, kdež se, jako říkaje, ustavičný svátek v Praze světí, sotva jeden přestane, ihned v patách nový nastane. Tato tehdy má Muzyka kolem v Praze půjde, tak že bohda ročně všecka se lehce vyzpívá…«

6. A skutečně najdeme v »Svatoroční Muzyce« původní zdařilé skladby básnické ke cti všech českých patronů, k oslavě četných světcův a světic v Čechách zvláště oblíbených, vedle písní vánočních, velikonočních i svatodušních, písní o Nejsvětější Trojici, písní eucharistických i mariánských. Na stránce 181 čteme píseň »O Svaté Ludmile, kněžně a dědičce země České«. Je to skladbička o jedenácti strofách pětiveršových, z nichž pátý je refrénem, vracejícím jméno světice »Lidmily«. Verše jsou čtyřstopé trocheje, rýmované v schematu »a b a b c«, při čemž se ve verších prvním a třetím vyskytují ještě rýmy vnitřní. Na str. 183 otištěna je píseň »Druhá o Svaté Ludmile«, obsahující dvanáct strof šestiveršových, verše jsou rytmicky zajímavé řady trochejů a daktylů, rýmovací schema »a a b c b c«. Obsah liší se od první písně povahou spíše životopisnou.

7. Podobizna Svaté Ludmily, jak nám ji Michna v obou svých písních načrtává, neliší se obsahově od obrazu, který vypracoval pro celou uměleckou kulturu českého baroka Václav Hájek z Libočan. Všechny psychologické živly, jak je nacházíme v jeho kronice, jsou zde Michnou reprodukovány veršem, ovlivněným místy latinskou hymnou svatoludmilskou Pontana z Braitenberka z roku 1590. Obě písně vychvalují zásluhy kněžniny o rozšíření křesťanství v Čechách, oslavují vliv světice na zbožné vychování kněžice Václava, opěvají spor vladařky Ludmily s kněžnou Drahomírou, zpodobujíce ji v pojetí hájkovsky nepřiznivém, většina slok obou písní dramaticky líčí mučednickou smrt Ludmilinu. Ale ono plus, požadované od básníka, reprodukujícího látky legendární, nacházíme v písních měrou uspokojující. Jsou to nové epické podrobnosti lícně básníkovy a hojné obrazy, zhuštěné do epithet, příměrů i metafor.

8. Zvláštní péči věnoval básník charakteristice vrahů kněžniných. Oba vůdcové Kuman a Tuman jsou mu »sběří«, »lotříky«, »katy«, »ďáblovými služebníky«, razil si pro ně výraznou metaforu »pochodně pekelné«:

Motivicky nově líčí básník zejména pohostinství prokazované Ludmilou vrahům. Vedle výše citovaných veršů první písně, líčí druhá píseň výjev ten epicky široce:

9. Také umučení Svaté Ludmily vylíčil Michna s novými podrobnostmi o ukrutenství, zcela v duchu barokového realismu. Druhá píseň popisuje, kterak »její vlastní zavití bylo nástroj k zabití, neb tím svaté hrdlo zavázali, své prokleté zlosti vykonali«. Ale píseň první líčí krvavou hrůzu smrti mnohem sugestivněji, ozdobujíc líceň krásným obrazem žoldnéřského ovzduší, o »duši, jak šíp z kuše prudce k Bohu se beroucí«.

10. Obě písně prosyceny jsou však vzácným živlem vroucího vlastenectví básníkova. Prolog první písně vybízí krajany: »Ej s radostí, s veselostí Čechové prozpěvujte, ty radosti příčin dosti, Lidmilu vychvalujte lidu milou«. Prosebná apostrofa na konci téže písně horuje:

1. Kde jsme již slyšeli hudhu těchto daktylicky trochejských veršů, těchto přesně vytvářených strof sytě rýmovaných? Je to echo české národní písně? Je to ohlas rytmiky Erbenovy? Je to plod umělé přírodní lyriky obrozenecké? Nikoliv! Tento líbezný obrázek napsal a roku 1661 v sborníku písní »Svatoroční Muzyka« otiskl hudebník a básník Adam Michna z Otradovic. Tato přírodní líceň je dnes již 270 let stará…

2. Čtete a nechce se vám ani věřiti, že by tyto sloky mohly býti zapěny v opovrhovaném věku protireformace, vyciselovány v příslovečně hluboko pokleslém jazyku, stačícím jakž takž na suchopar jesuitských rýmovaček? Než, je tomu tak. Řiditel kůru a varhaník jindřichohradecký vytvořil tuto přírodní malbičku jako pozemský protějšek k nádhernějšímu máji rajskému, smyslové počitky člověka transferoval do nadsmyslných výšin nebeských, neboť jeho úmyslem bylo napsati píseň duchovní! Tady je lahodná paralela pozemského Máje s nebeským Rájem:

3 Je zajímavo, jak český básník dovedl se v této písni oddati dojmu, podlehnouti sladce teplé náladě jarní krajiny. Dýchá z těch jeho veršů okouzlující vlahost, jež je překvapením v lyrice přezíraného baroku protireformačního. Není to snad pouhá náhoda a výjimka, tato půvabná báseň o kouzlu májové přírody jihočeského kraje jindřichohradeckého, v němž Michna žil od svého narození až do smrti? Nejihla mu to mimoděk ta zubožená čeština rekatolisační při parafrásování kterési písně luterské či českobratrské, jichž studené obrazy snažil se prožehnouti teplem své barokní katolicity? Projděte však celou básnickou tvorbu české duchovní i světské písně všech náboženských konfesí až po rok 1661 a nepotkáte se v tom příboji skladeb ani s jedním plodem takového lyrického opojení, jako v této pieçe Michnově.

4. Jak si tedy lze vysvětliti náhlé objevení skladby tak dokonalé? Hledáte alespoň nějaké stopy k náběhům přírodní lyriky, jež by vyložily zrod tohoto malého divu slovesného. Hledáte‑li, naleznete… Starší lyrika česká má několik básní, v nichž najdou se strofy o májové kráse české přírody, jež svou letmostí ukazují na pokusy a průpravu k výtvoru dokonalému. Básně jsou přesně datované. První z nich je z roku 1647, předchází tedy naši píseň o celých čtrnáct let co do chronologického sledu, ale také v ražbě metaforické. Je to »Velikonoční pasameza« (1647) a její strofa zní:

5. Osm let před naší písní otištěny byly dvě skladby mariánské, z nichž ona, »Matky Boží slavná nadání« (1653) podává sytě vypracovaný příměr obličeje Madonina s květným májem v umělé strofě sedmiveršové:

6. Druhá mariánská píseň, »Panenská láska« (1653) v strofě ještě umělejší, o desíti bohatě rýmovaných verších, portretuje Krista jako výtvarného umělce, rozpřádá tuto metaforu podrobně, s odstíny, jež zaujmou i kulturního historika. Božská Máteř odporučuje tu duším umělecky založeným milovati jejího Syna, nedostižného mezi umělci světa:

7. Téhož roku 1653 otištěny byly i dvě krásné písně o prastarém problému sjednocení lidské duše s Kristem v ekstatickém vytržení. Jedna z nich, »Duší věno« (1653), apostrofuje Svatou Terezii Avilskou, a v ní čteme strofu veliké smělosti obrazotvorné. Karmelitky sytí se meditacemi své matky, Svaté Terezie, až dosáhnou dokonalosti k mystickému splynutí s nebeským Ženichem. Básník změnil tu Terezino lůžko v louku májovou, vonící a barvami hýřící jako Ráj…

8. V druhé písni, »Svatební věneček« (1653), duše lidská, toužící po mystickém sňatku s Kristem, dává se doprovázeti k svatební hostině skvělou družinou vybraných světců, kteří ji kavalírsky obsluhují:

9. I dobrý znalec staré duchovní poesie, byť by byl sebe předpojatější proti jesuitskému baroku slovesnému, neupře zajisté, že tyto neznámé ukázky českého umění veršovnického vynikají nad průměr, jaký jsme si uvykli předpokládati v naší poesii sedmnáctého věku. Každá z citovaných strof je překvapením již svou tvarovou vypracovaností i vzájemnou odlišností, což teprve motivickou vzácností koncepce a přece jaká rozmanitost pojetí a jaká bohatost obsahu! Ve všech pěti ukázkách krása májová je jádrem smyslových postřehů. Počitky plastické i barevné, sluchové i čichové, chuťové i hmatové doplňují se v souhru esteticky dojímavého obrazu. Najdeme v nich již všechny prvky náladového okouzlení, jež se nás zmocnilo při čtení májové písně z roku 1661.

10. Není divu… Tvůrcem těchto pěti strof byl rovněž Michna, který je vytvářel již od let čtyřicátých sedmnáctého věku, postupně je otiskuje ve svých sbornících písní z let 1647 a 1653. Tady máme vysvětleno tajemství dokonalosti jeho písně z roku 1661. Michna objevuje se nám jako pečlivý umělec, zvolna ciselující, stále obohacující paletu své duše. Čar májové krajiny zachycoval v skizzách během dvou desítiletí, až jej vyleptal v mistrovském díle své májové písně.

11. Michna je prvním impresionistou české lyriky přírodní. I v nejmladších veršových skizzách byl nezávislý nejen od domácí písňové tvorby, která mu nemohla poskytnouti vzoru, ale i na německém mistru krajinomalby, jesuitovi Friedrichu von Spee. Přírodní lyrika jeho »Trutz‑nachtigallu«, v lecčems příbuzná Michnově, mohla v originále působiti na Michnu teprve od roku 1649, kdy vyšla v posmrtném tisku. Ale tehdy byl první sborník písní Michnových, jeho »Česká Maryánská Muzyka«, již dva roky starý, vyšelť tiskem Akademické impresí pražské roku 1647. Ale ani česká parafráze Kadlinského nemohla jazykově ovlivniti Michnovy skladby, vyšelť jeho »Zdoroslavíček« tiskem teprve roku 1665, tedy o čtyři léta později, než třetí a poslední Michnův sborník »Svatoroční Muzyka«, v němž je otištěna citovaná tu píseň májová.

12. Michna ovšem předešel i přírodní lyriku jesuity Bedřicha Bridela, pro niž Josef Vašica právem našel slova vroucího obdivu. Bridelovy svěží apostrofy hor, lesních samot, kamení a studnic, bylin i pustin, jak jimi protkal prósu svého »Života Svatého Ivana« (Praha 1657), byly o celé desítiletí předstiženy krajinářskými strofami Michnových písní prvních dvou sborníků. Je to přirozené, mezi Michnou a Bridelem tkví časový rozdíl celé jedné generace básnické. Jako kněz Bridel tak i laik Michna byli odchovanci jesuitských kolejí a ovlivněni duchovními cvičeními. Proto se v jejich přírodní lyrice jeví kultura smyslového vnímání, jak ji vypěstovalo vedení ignáciovské výchovy. Rozdíl mezi touto tělově vnímanou přírodou a mezi symbolickou stylisací přírody ukáže srovnání s oněmi verši Anonyma »Novény«, jež jsme citovali v stati o kapucínském baroku.

1. Pro český lyrický barok sedmnáctého věku je příznačno, jak živě a jemně reagoval na všecky veliké duchovní projevy doby. Z básníků slovesné observance jesuitské byl to především jindřichohradecký varhaník, znamenitý hudební skladatel a významný náboženský lyrik, Adam Michna z Otradovic, jehož duše jako resonanční deska zachycovala záchvěvy jižní i západní kultury, aby je záhy reprodukovala svým osobitým, česky odlišným způsobem. Podivuhodnou byla na příklad pohotovost, s jakou napsal svou »Píseň o Neposkvrněném Početí Blahoslavené Panny Marie«, svým způsobem významnou skladbu o hlubokém pozadí kulturním.

2. Radostný ples Michnův netýkal se jen vzrušujícího náboženského obsahu mariánského svátku, ale byl současně i výrazem všeobecného uspokojení, jehož se katolickému světu dostalo roku 1661 konečným uznáním kultu Neposkvrněného Početí Panny Marie papežskou kurií. V čarovné zahradě mariánské rostla a sílila nejdéle ze všech ostatních květů lodyha sněžně bílé lilie svátku Neposkvrněného Početí. Po celá staletí duly nepříznivé větry a bylo potřebí příliš pečlivých zahradníkův, aby květ, těžce se rodící, neuvadl dříve, než se plně rozvije. Křesťanský lid vyciťoval již od pradávna nemožnost představy, že by Panna Maria, jako Matka Kristova, mohla býti jen okamžik poskvrněna prvotním hříchem a smíšena tak s nesmírnou masou hřešících potomkův Adamových. Východní církev vyjadřovala toto přesvědčení již od devátého věku vytvářením odlišných mariánských liturgií specielně na oslavu Neposkvrněného Početí. Západ k nim dozrál v slavnostní liturgii opata Anselma z Edmundsbury v Anglii okolo roku 1128…

3. Po těchto spontánních projevech víry počali teprve učení bohoslovci přemítati o oprávněnosti kultu a z četných sporů proslavil se onen, který o delikátní věc vedli Jan Duns Scotus a Tomáš Akvinský, »doktor subtilní« proti »doktoru andělskému«. Zápasy učených pominuly však, když renesanční papež Sixtus Čtvrtý ustanovil posléze roku 1476 v Římě svátek Početí autoritativně. Víra, že Matka Boží byla ušetřena od první vteřiny svého početí dědičného hříchu, nestala se tím ještě dogmatem, ale Sixtus Čtvrtý položil k jeho pozvolnému zrání zárodek svou konstitucí »Grave nimis«, vydanou roku 1483. Tridentinum schválilo počin Sixtův, ale dogma nedefinovalo stejně, jako to neučinil ani papež Řehoř XV. v roce 1622, kdy rozvíjející se barok hagiograficky žádal po něm ústy španělského krále Filipa jeho jasné stylisace. Rozhodný krok k tomu učinil teprve papež Alexander VII., tento slavený latinský básník a mecén učenců i umělců, svojí konstitucí »Sollicitudo omnium ecclesiarum«, vydanou roku 1661. Neprohlásil sice ještě kult Neposkvrněného Početí Panny Marie, tak dlouho již církví živený, dogmatem, ale učinil jeho svátek v celé církvi oficielním. To byl jeden ze zlatých hřebů protireformačního baroku, jedna z akcí, jež byla přijata s nesmírným jásotem katolického světa, a která nejen zvniternila víru zástupů, ale dala vyrůstati i celé nové kultuře umělecké.

4. Michnovo písňové zajásání přidružilo se tehdy roku 1661 k všeobecnému plesu. Jak rychle reagoval na slavný čin církve, viděti z toho, že jeho píseň byla vsunuta ještě do roztištěného sborníku »Svatoroční Muzyka«, který koncem roku 1661 spatřil světlo v Akademické impresi jesuitské koleje na Starém Městě Pražském. Touto písní Michna znovu potvrzuje svoji rozsáhlou erudici literární a pozoruhodnou schopnost, inspirovati se básnickými činy katolických literatur. Skládaje deset strof své písně, se stále se vracejícím refrénem »plesej a vesel se«, nemohl se v domácí české tradici opříti o žádný písňový text, ježto svátek nebyl dosud pro celou církev závazný. Musil sáhnouti k latinským textům hymen a litanií, zbásněným lidmi italskými a španělskými, které ovlivnily českou symboliku jeho písně.

5. Popudem papeže Sixta IV. počal již v roce 1476 katolický kněz a duchovní básník latinský, Kliment Nogaroli z Verony, pracovati na osnově »Officia ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie«, jež dokončeno jsouc roku 1483, poskytovalo ve svých bohatě rýmovaných hymnech první stylisaci obsahových živlů budoucího dogmatu. Z těchto sedmi latinských hymnů, počínajících slovy »Salve mundi domina«, vyrostl o celé století později v literárním okruhu jesuity Alfonse Rodrigueza z ostrova Majorky řetěz vzrušených metafor »Litanie ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie«, které od prahu sedmnáctého věku poskytly duchovní poesii mariánské i současnému malířství určité rysy nebeského zjevu, opojujícího mystickým pojetím »immaculatae conceptionis«.

6. V písni Michnově dají se krok za krokem sledovati specielní atributy Neposkvrněného Početí, jak je stylisovaly hymnické i litaniové texty XV. a XVI. věku. Je tu zachycena nevýslovná krása panenského zjevu stejně jako jitřní záplava duchovního slunce, rozhánějícího tmy lidského zatížení.

7. A pak popouští Michna úzdu své česky srdečné radosti, vyjádřené i ryze muzikantskými živly jeho hudební nátury, konče svou píseň dvěma strofami plesajícími slovy i líbezným nápěvem, který sám k písni složil a pro který by si skladba zasloužila přivtělení do dnešního kostelního zpěvu.

1. Český slovesný barok nevěnoval obrovité postavě svatého biskupa Vojtěcha Pražského tolik pozornosti, jakou zahrnoval Svatého Jana Nepomuckého, světce Václava, Ludmilu i Prokopa Sázavského. Zdá se, že povaha Vojtěchova unikala citovému ladění našeho baroka, neposkytujíc dosti živlů k roztouženému milování a horování. Asketický Slavníkovec čněl ze skupiny světců a dědiců českého národa příliš nadlidsky do oblak a ztrácel se idylickému ovzduší české poesie rekatolisační.

2. Byla to především poesie latinská, která v době raného baroku šestnáctého věku věnovala Svatému Vojtěchu vřelejší zájem. Jeden z posledních veršujících katolických humanistů, svatovítský scholastik Šimon Fagellus Villaticus, věnoval mu pozoruhodný epitaf »U náhrobku Svatého Vojtěcha«, psaný latinskými distichy a otištěný v cyklu »Epithaphiorum liber unus« (1535). O tři roky později, v knížce »Liber tumulorum« (1538), osvěžil Fagellus znovu památku Vojtěchovu epitafem, tvořeným zcela v duchu lyrické renesance latinské, v níž nelze ještě rozpoznati nahlodávajících prvků barokových.

3. Také probošt svatovítské kapituly, Jiří Pontán z Braitenberka, v první své svatovojtěšské básni napodobuje především Vergilia způsobem v renesanční poesii obvyklým. Míním jeho »Dialogus gratulatorius« (1581), v němž na způsob mysteria oslavuje konsekraci a inauguraci arcibiskupa Martina Medka Pražského. Metropolitní církev česká stěžuje si tu na své žalostné postavení a vzpomíná bývalých blaženějších dob:

Zkrušena žalem nad smrtí arcibiskupa Antonína Brusa z Mohelnice, obrací se církev česká k zemským patronům s úpěnlivou prosbou. Svatý Vojtěch dojat osloví své svaté druhy a se světci Václavem i Zikmundem bolně vzpomíná krutých převratů v zemi. Uznávají, že je především potřebí vynikajícího správce české metropole a odcházejí s ostatními patrony prositi Boha o pomoc. K svému Stvořiteli mluví Svatý Vojtěch verši vergiliovskými, a Bůh stejnými verši utišuje nářky jeho příslibem lepší budoucnosti. Plynná latina hexametrů jenom místy prozrazuje květnatou dikcí první nesmělé vlivy nové poetiky baroka.

4. Rozhodnějším krokem v odklonu od estetiky renesanční jsou Pontánovy »Hymni in laudem beatissimae Virginis Mariae« (1590), v nichž věnován je celý zpěv Svatému Vojtěchovi. Tady Pontán vychází již ze společného zdroje epického i legendárního básnictví barokového, z Hájkovy »Kroniky české«. Nové přepracování svatovojtěšské hymny ve sbírce »Hymnorum sacrorum« (1602) přiblížilo ji ještě určitěji k typu, jevícímu se nám dnes jako »barokní latina« v české kultuře slovesné. Veliká zručnost a dokonalost formální je tu již prosycena umělými hříčkami, v jakých si libovala rodící se poetika jesuitského baroku.

5. V století sedmnáctém zmocňuje se svatovojtěšské látky jesuitské divadlo. Po veršovaných epitafech a hymnách věku šestnáctého pracuje nyní latina v komposicích dramatických. Jesuitští básníci uměli oslavovati mecenáše svých kolejí a škol, z nichž mnozí jmenovali se Vojtěchy, případnými hrami ze života jejich patrona. Taková příležitost naskytla se na příklad koleji v Jindřichově Hradci při návštěvě kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha. Dne 21. květina 1658 hráli mu přes dvě hodiny drama o Svatém Vojtěchovi. A nejen v Čechách a na Moravě, také ve Slezsku nezapomínali Jesuité na Svatého Vojtěcha, z jehož života čerpali látku na příklad k latinskému dramatu, hranému 1700 v Opolí.

6. Ale vedle dohasínající poesie latinské rodila se již ve století šestnáctém i jará, svěží a výbojná poesie česká, věrně doprovázející a podepírající hnutí rekatolisační. Tento český barok slovesný nezapomínal na Svatého Vojtěcha, byť bychom si přáli, aby jeho zájem byl bohatější. A stejně, jako jiné světecké kulty, vycházel i onen svatovojtěšský z nevyčerpatelného zdroje látkových motivů, z objemné »Kroniky české«, již v roce 1541 vydal staroboleslavský probošt Václav Hájek z Libočan. Literárně dějinný význam této knihy tkví především v cenném zpřístupnění prastarých látkových zdrojů doby románské a gotické, jež Hájek uměl zčeštiti jazykem, stavším se básnickou mluvou slovesnosti barokové. Také pěvci svatovojtěšští čerpali odtud nejen motivy, ale i epiteta, příměry i metafory, přejímali celé ovzduší hájkovské, které zcela právem označil již Jaroslav Vlček jako výtvor rané »katoIické reakce«. Odtud vyšlo skutečně hnutí obrodné, protireformační akce katolická. Hájek po česku výrazně ztlumočil i partie z Kosmova »Letopisu českého«, a tak v jeho kronice lze čísti také skoro doslovný překlad XXV. čtení první knihy »Letopisu«, o volbě Vojtěcha Slavníkovce biskupem na Levém Hradci roku 982. Pečlivým srovnáním obou textů vysvitne rázem ono plus, které z románské latiny učinilo barokovou češtinu.

7. Zmínili jsme se již o vlivu, jakým působila Hájkova kronika na latinu Pontánovu. Ale to vše není ničím proti ovlivnění českých veršovníků. Ještě v šestnáctém věku vydal nedoceněný literát, Šimon Lomnický z Budče, svůj »Kancionál historický« (1595), dílo průkopnické, v němž jeden z »historických zpěvů« věnován je Svatému Vojtěchovi. Je potřebí čísti zmíněnou již scénu volby na Levém Hradci v Hájkově kronice a pak v Lomnického kancionálu, aby se poznala míra závislosti básníkovy na próse kronikářově. Čeští lidé, pozorujíce hluboké žalostnění Vojtěchovo nad mrtvým biskupem Dětmarem, usnesli se voliti jej nástupcem.

8. Jak se tato epika Šimona Lomnického líbila lidem rekatolisačního období, poznáváme z hojného přetiskování rozsáhlé písně svatovojtěšské. Do svého kancionálu »Slavíček rajský« zařadil ji ještě v roce 1719 i básník a milovník hudby Jan Josef Božan. Ale také na původní produkci vykonávaly texty Hájkův a Lomnického vliv nemalý. Nejlépe je to znáti na verších Adama Michny z Otradovic, jednoho z nejpůvodnějších spisovatelů a hudebníků katolického baroka sedmnáctého věku. Jeho píseň »O Svatém Vojtěchu, biskupu a dědici českém«, uložená ve sborníku »Svatoroční Muzyka« (1661), následuje oba autory v zdůrazňování češství Vojtěchova stejně jako jeho pokory a jeho apoštolské horlivosti. Sleduje pořad epických motivů biskupova života a teprve na konec přivtěluje dvě svoje osobité strofy, v nichž dává prosvítati své lásce ku Praze katolické a svému nadšení pro vlasteneckou pointu písně o Svatém Václavu. O patronu a dědici českém, svatém biskupu Vojtěchu Mučedníkovi, pěje v šestiveršových svých slokách:

1. Prastaré tradice vypravují, jak císařovna Svatá Helena dala na Olivetské hoře, na místě Nanebevstoupení Páně, zbudovati nádherný chrám, jehož báň byla vyšším vnuknutím sklenuta právě v prostoru, kterým se Ježíš vznášel od země k nebesům. Hluboký symbol tkví v pověsti, kterak císařští architekti čtvrtého století nemohli přes všeliké své namáhání vyvrcholiti klenbu a jak jim střed klenutí zůstal nezakryt. Kruhovitým tím otvorem chtělo prý nebe vyznačiti vzdušnou dráhu Syna Božího, vznášejícího se tudy v lidském těle od země k duchovní říši nebes.

2. Touto krásnou pověstí, starou šestnáct věků, vyjádřena je originelním způsobem prastará pravda o neskonalé touze lidské duše po splynutí s božským svým Stvořitelem. Katolická dogmatika učí, kterak Kristus vznesl se vlastní silou v  lidském svém těle od zemského povrchu a ze středu živoucích pozemských lidí do transcendentna. Je tu hluboce zdůrazněn protiklad ryze tělesné reality smrtelného člověčenství, vznášejícího se v oblast čiré duchovosti nebeských sídel posmrtných. Jím stalo se Nanebevstoupení Páně slavnou a nesmrtelnou metaforou živelné touhy pozemského člověka po vstupu mezi »nebeské dvorstvo krásné«.

3. Nezdá se vám, že i ten zázračně vynucený otvor v klenbě Helenina chrámu je pouhou ilustrací věčné pravdy o touze člověka, dívati se z pozemského údolí do nebeských končin? Mystická cesta, po níž se ubíral Bohočlověk z rmutu této země do rajských niv, neměla býti člověku nikdy zakryta. Otvorem v klenbě chrámové měl se věřící křesťan dívati bez přestání na tuto božskou stezku a vždy znovu a znovu dávati se po ní na pout za svým božským ideálem!

4. Dnes není již po Helenině chrámu na Olivetské hoře ani památky. Již v době, kdy náš Svatý Vojtěch Slavníkovec chystal se na pout do Svaté země, byl chrám v troskách. Nebylo již patrně třeba tak příliš názorného příkladu, touha křesťanů našla si během více než půltisíciletí spirituelnějších forem povzbuzování. Než buď jak buď, tato divuplná forma výtvarné koncepce nezmizela z kultury křesťanské. Vrátila se po mnoha staletích znovu zase v podobě jednoho z nejzávažnějších prvků estetického kodexu výtvarného baroku, otevírajícího rovněž klenby svých chrámů freskovými malbami do nekonečnosti nebeských prostorů…

5. Myslil jsem na tuto paralelu čtvrtého a sedmnáctého století při četbě essaye o umění barokním, kterou Antonín Matějček tak znamenitě zahájil pátý svazek svého »Dějepisu umění«. Vykládá tam o funkci malířství v celkové výtvarné myšlence všech uměn barokových, usilujících o vytvoření prostoru, naplněného nadsmyslnou atmosférou. Malířství ujalo se tu svého nejvlastnějšího úkolu jako uvolňovatel tektonické vázanosti interiérů a jako jeho rozšiřovatel do prostorů imaginárních a nekonečných. Strop ztratil malbou významu jako uzávěr skutečného vnitřku, skutečná architektura prodloužila se freskou do výše otevřeného nekonečna, zalidněného nebešťany. Modř nebes a tiše plující oblaka učinily tento ilusivní prostor vnímatelným. Cit a mysl člověka uneseny byly malbou ze sféry pozemské do výše světa nadsmyslného. Cítíte nápadnou obdobu případů obou věků? Barok pouze jemněji a rafinovaněji prováděl to, co v primitivnějším tvaru vyjádřil svou pověstí již křesťanský starověk.

6. Není divu, že toto nadějeplné sursum corda, prožehující patnáct století křesťanského života, neinspirovalo pouze malíře takových fresek, jakou je třeba »Poslední soud« pražského kostela Křižovnického. Také literatura našeho baroku byla jím prodchnuta. Ideou úniku ze strastí a nástrah pozemských k výšinám nebeské vlasti je na příklad zcela proniknuta i duchovní lyrika jindřichohradeckého kantora a varhaníka Adama Michny z Otradovic. Napsal čtyry písně o Nanebevstoupení Páně a také architekturu umně stavěných strof těchto skladeb prodlužují slovesné malby rájů, po nichž srdečně toužila básníkova duše.

7. Již ve svém sborníku »Česká Maryánská Muzyka« (Praha 1647) má píseň, v jejímž nadpise nazývá na nebe vstupujícího Ježíše originelně »šťastnějším a milejším křesťanským Ikarem«. Píseň je jediným výkřikem touhy po vzlétnutí duše do nebes, otevřených lidem nanebevstoupením Kristovým.

Lidské duše v tomto lyrickém baroku vzdychají a volají, vylétají vzhůru a pospíchají ze »světa přebídného«, jehož se zcela spouštějí, opouštějíce všecko, co má drahého a milého.

8. Ale později v »Jiné písni o Nanebevstoupení Páně«, otištěné ve »Svatoroční Muzyce« (Praha 1661), tiší se básníkovo jásání a jeho duše se leká náhlé opuštěnosti, když Ježíš sám na nebe vstoupiv, odloučil se od pozemských svých přátel. Dává své žalosti výraz v strofách, jejichž citová vroucnost i myšlenková bohatost je podivuhodná. Jako na starých malbách barokových mistrů rozhoupávají se i ve verších Michnových nebesa, plna andělského šumu a víření, proti němuž básník staví účinně antitésu pozemského žalostnění.

9. Michna, vychován duchovními cvičeními Ignáce z Loyoly, medituje o svém námětu se všech stran. Prohlubuje a obohacuje představu Nanebevstoupení a jeho vztah k lidské duši novými motivy. Čtěte jen poslední dvě strofy písně, v nichž s takovou přesvědčivostí odhaluje obrazy protikladu života pozemského a nebeského.

10. Ale pak, jakoby meditováním uklidněn, vytvořil v třetí své písni »O Nanebevstoupení Páně« (1661) znovu rozjásanou freskovou malbu plesajících nebes. Znovu a znovu musíte mysliti na ekstatické výjevy barokových obrazů, které Michna následuje svým slovesným způsobem ve vystižení optické iluse. Nebešťané nejen že otvírají brány krásného Města nebeského Králi slávy, ale všechny kůry pospíchají mu vstříc z Ráje, nádherný trůn strojí se mu po pravici Otce všemohoucího, korunu slávy vsazují mu na hlavu, berlu zlatou podávají mu v ustavičném holdování. Sama desítiveršová strofa bohatě rýmovaná zaslouží si pozornosti:

11. Michna však přivádí do svých veršových osnov ještě jiný, nový živel v líbezných příměrech z oblasti hudební. Jimi zesiluje účin maleb i plastiky nesmírného děje Nanebevstoupení, plného světla, barev i tvarů. Slyšíme z jeho veršů troubení a bubnování, radostný zpěv kůru andělských. Ke všemu doprovodil Michna své texty ještě původními melodiemi, tak že byl současně básníkem i hudebníkem. Po celou dlouhou dobu svého života byl stále vzrušeným pěvcem Nadsmyslna.

1. Není nekonečnějšího rozdílu a úžasnějšího rozporu v celé světové literatuře nad onen, jaký se jeví v údivu prostinké české koledy, zpívající o Narození Ježíškově. Pojem polarity jakoby teprve v ní došel vyvrcholení. Neboť jaké protivy chtěla by lidská duše ještě svésti k sobě v jediné sloce, ba v jediném verši, jaké větší kontrasty, nežli jsou ony v božské antitési Narození… VŠEMOHOUCÍ Bůh rodí se NEMOHOUCÍM člověkem! Antitése veškeré poesie světa blednou před nesmírností tohoto faktu. Co je augustinská protiva moře a kapky v písečném důlku? Co je záře slunečného dne a černá temnota bezhvězdné noci? Čím velehora stojící u krtčí hromádky? Jak ubohé jsou všechny oxymorony velikých básníků proti naivní otázce:

2. Tento úžas z nepochopitelného kontrastu slávy a ubohosti je specifikum české barokové koledy. Teprve po staletém vývoji dospěla k němu česká vánoční lyrika v době protireformační, kdy rozdíl mezi honosnou nádherou a zpustošenou ubídněností tísnil českou duši krušněji, než kdykoliv před tím. Všimněme si jen, jak vánoční poesie české gotiky ráda zdůrazňuje chudobu Jezulátka i jeho Matky, aniž by vyzvedala protivu nebeské slávy, již opustilo. V proslulém cyklu osmi písní o životě Kristově, jak nám jej zachoval Jistebnický kancionál z roku 1420, čteme v první vánoční písni »Kristóv život znamenajme« sugestivní líčení chudoby Ježíškovy:

»Poběhněmež s pastuškami k Ježíši chudému…,« vyzývá repetice první třídílné strofy písně české křesťany, ale nikde v ní nenajdete ani stopy po nějaké lícni rajské nádhery, již božské děcko právě opustilo. Zůstalo to úkolem českému baroku, aby ohromující kontrast nebes a země zhustil do slok svých naivních koled. Čteme‑li ještě v kancionálech šestnáctého věku, u Miřínského (1531) a Táborského (1559) výše citovanou repetici gotické písně, vidíme, jak v časném baroku třetí čtvrtiny XVI. století pokouší se již Martin Michalec v nové, původní své písni o první náznaky naší »božské antitése«. Vyzvednuv stvořitelskou mohutnost Páně, vděčně vzpomíná toho, »CHUD že přišel s RÁJE svého k spáse lidu hříšného« (Šamotulský kancionál 1561).

3. Plyne ze zvláštní povahy českého jitřního baroku, že první stopa po této antitési nalézá se ve sborníku českobratrském. Katolíci neměli svého kancionálu a musil přijíti jesuita Šturm s grandiósní popravou bratrského zpěvníku, aby podnítil tvorbu písní a připravil půdu prvnímu velkému kancionálu Rozenplutovu (1601). V něm čteme první smělejší stylisaci kontrastu ve verších »v CHUDOBĚ se narodil, od věků jenž VÉVODIL V SLÁVĚ Otce věčného s trůnu nebes jasného«. Odtud počíná se dlouhý vývoj této slovesné figury, který posléze vyvrcholil v plodu tak uvědomělého umění, jakým jest koleda »Nebeský Slavíček k chvále Boží sladce prozpěvující divné Boží Narození«. Adam Michna z Otradovic otiskl píseň tuto v sborníku »Svatoroční Muzyka« (1661) a je zajímavo sledovati růst jednotlivých motivků antitése, které básník shrnul syntéticky v definitivní útvar.

4. Sám Michna pokoušel se o různé stylisace antitése od roku 1647, kdy v písni »Vánoční magnét a střelec« pěje »jsi MALIČKÝ a SKROVNlČKÝ, však VELIKÝM BOHEM vždycky…« a ve »Vánoční hospodě« dospěl již ke sloce:

Současný lyrický barok německý snad přispěl později také něčím k vývoji. Angelus Silesius vytvořil v »Poutníku Cherubínském« (1657) příbuzné epigramy na Jezulátko, a v lyrické knize »Heilige Seelenlust« (1657) ve dvou písních lze čísti verše »KLEINER Knabe GROSSER Gott…« vedle »Was Krippe? so liegt dann der KÖNIG im STALLE? Ach ja, im Stalle!«

5. Nejvážnějším současným spolutvůrcem Michnovým je v našem případě však Fridrich Bridel svými teksty v sborníčku »Jesličky« (1658). Již v básni »Slavíček vánoční« najdeme příbuzné prvky, hlavně je to však jeho »Vánoční píseň«, v níž Bridel staví vedle sebe živly:

Současně s »Jesličkami« vydal Bridel i svou znamenitou báseň »Co Bůh? Člověk?« (Praha 1658), srovnávající nicotu lidskou s nesmírnou slávou Boží. V padesáté strofě najdeme i tady Bridelův oxymoron krásně vyjádřený ve verších:

6. Michna pokračoval v tvorbě těchto prvků i po Bridelovi. V jeho písni »Pozdravení Děťátka Ježíše« (1661) čteme lítostivou otázku: »Ach, kdo tě tak snížil, jenž v nebi kraluješ…« V »Opět jiné písni o Narození Pána Krysta« (1661) nalézáme údiv:

7. Ve zmíněné Michnově vrcholné písni »Nebeský slavíček« (1661) jsou však sloky, v nichž antitése všemohoucna a nemohoucna došla nejbohatějšího a nejsmělejšího vtělení. Básník vyprošuje si dovolení k svým smělým otázkám… »Prosíme tě, ó růžičko, krásný Ježíši, dej nám promluvit slovíčko, rozmilý Ježíši!«

8. Komposičním živlem celé této písně je antitése, vyjadřovaná hýřivě výmluvnými epitety. Ale básník zná i sílu slovesa, sdruženého se substantivem v oxymoronu zcela podobném oněm, jimiž českého člověka po více než dvou staletích ohromoval ve své lyrice Otakar Březina. Neboť nesmí býti zapomenuto, že kosmický obraz »ZATMĚL PAPRSEK« byl vytvořen již na prahu šedesátých let XVII. věku! V této své písni Michna vytvořil pokus o syntésu protiv nikoliv pouze slovnou, jak ji pojímá stylistika figury antitetické. Vidno, že se mu jednalo o antitetickou výstavbu básnického celku a toho mu jistě nezapomene budoucí estetik českého baroku, který v této písni najde příklad pro výklad o povaze lyrického stylu našeho sedmnáctého století.