XI. DEN SVADEBNÍ.

Začněte, panny, spívati,
natáhněte hlásky.
Sluší se teď radovati,
den jest božské lásky.
Cecilia varhanice,
hrej, spoj sobě panen více.
Andělé měchy zdvíhají,
též k tvým varhanům spívají.

Černá barva, žádný smutek
teď se nespatřuje.
Žádný k pláči nutí skůtek,
veselost panuje.
Jest liberaj zde čistotná,
jest bravada panen ctnostná,
favory jsou nevinnosti,
jsou nevinní všickni hosti.

Jako křišťál se bělíme,
jsme i korálový.
Aniž se v věku dělíme,
rovní Ženichovi.
Spolu sedíme pokojně,
o žádný nevíme vojně.
Jako slunce se stkvějeme,
stále se libě smějeme.

Žádná zde není vrtkavost,
hlava v ní nebolí,
neobtěžuje váhavost,
není zde oudolí,
v kterém bys plakal bolestně
a vzdychal, vzýval srdečně.
Po Sion horách skákáme,
vší rozkoší oplejváme.

Srovnávají se hlasové
při zdejší muzice.
Diškantové a basové,
triply jsou v písničce.
Tuť ti všickni prospíváme,
pauzy žádný zde nemáme.
Loutny v rukou nemlčejí,
housle, trouby, bubny znějí.

Andělé jsou truksasové,
nosí k stolu jídla.
Jsou tolikéž muntšenkové,
slouží jejích křídla,
aby větříček nescházel,
aby Zephyrus vycházel
po světa, těla broukání
a pekla větrův foukání.

Kateřino, ta odplata
jest po tvém trápení.
Ta jest radosti jistota
po tvém zarmoucení.
Tak se ti, Barboro, platí,
nic se zde více nehatí.
Co jest připověděl, dává
Kristus a vás, panny, vdává.

Jeruzaléme nebeský,
má perlo jediná.
Jak jest býti v tobě hezky,
o ceno předivná.
O Sion, horo zelená,
nebudiž od nás vzdálená.
Veď do modrého kvartýru,
ďáblům nechej smůlu, síru.

Velká jest zde mzda, náhrada,
poslyšte, křesťané,
kterou dává ta zahrada,
jenž věčně zůstane.
K této svadbě ve dne, v noci
pospíchejme, ku pomoci
přispěj, o Ženichu, Pane
Kriste, dej, ať tak se stane.