Ach! Koláč!

Peču tady ve Staré usedlosti sama pro celou domácnost. Na tenhle koláč jsem sama utloukla i koření. Tatínek, ten byl do mých koláčů úplný blázen. V životě by nevzal do úst koláč nebo chleba, který jsem nepekla já.

/Ochutná kousek koláče/

Mm. Skvělý.

Ne – vůbec není těžký. Recept? Ale ovšem. Vážně je úplně jednoduchý. Tak, vezmu to pomalu.

/Položí koláč na servírovací stolek/

ČERNÝ KOLÁČ: dvě libry mouky, dvě libry cukru, dvě libry másla, devatenáct vajec, pět liber rozinek, jeden a půl libry rybízu, jeden a půl libry citrónů, půl pinty brandy – nikdy neberu tatínkovu nejlepší – půl pinty melasy, dva muškátové oříšky, pět lžiček hřebíčku, muškátový květ a skořici, a – no ovšem, dvě lžičky sody a jeden a půl lžičky soli.

/Emily si stáhla zástěru/

Prostě utřete máslo s cukrem, přidáte devatenáct vajec, jedno po druhém – tohle je velice důležité – nesmíte je předem rozkvedlat. Pak třete všechno znovu a přidáváte brandy a mouku se sodou, kořením a solí, které jste předtím smíchali dohromady. Pak melasu. A teď vezmete pět liber rozinek a tři libry rybízu a citrónů a jemně tam všech těch osm liber – pomaloučku – vsypete a zamícháte. Pečete tři hodiny, pokud používáte pekáč. Jestli pečete v kameninovém kastrolu jako já, nechte to v peci raději šest nebo sedm hodin.

Všichni ho zbožňují. Já doufám, že si ho taky zamilujete. Děkuji vám.

/Přehodí zástěru přes opěradlo židle. Pak si sedne a nalije si čaj/

Někdy ho upeču pro některého souseda a přiložím k němu krátký vzkaz obvykle tak temného obsahu … /vesele/  … že mu nikdo nerozumí! Slyšela jsem, že se ty mé kartičky staly ve městě předmětem sběratelské vášně. Lidé si je porovnávají, aby zjistili, kdo z nich má tu nejzvláštnější.

Pardon…

/Píše vzkaz/

„Musíme si dávat pozor na to, co říkáme. Žádný pták nevezme své vejce zpátky.“