Loutna česká

I. PŘEDMLUVA.
	Kdo by tě chváliti žádal, Maria, Matko Boží, ten by nemožného žádal, oučastný býti zboží.
	Puňktík tvé chvály jediný všecky spěvy zaráží, tvá nejmenší dobrodiní vší muziku poráží.
	Však nelze předce mlčeti, loutnu mou beru v ruce, nedá mně láska mlčeti, žene mne k spěvu prudce.
	Loutna sprostná, však důvěrná, přijmiž jí míle k sobě; loutna Synu tvému věrná, jí připisuji tobě.
	Ty nebeský dvůr spravuješ, jsi přední dvořenínka. S tvým Synem v nebi panuješ, jsi paní, jsi hraběnka.
	Jsi kněžna, jsi královna, máš fraucimoru dosti, žádná však tobě v tom rovná jest pro hojnost milosti.
	Ženichovi i nevěstě tuto mou loutnu vzdávám, aby zněla v Sion městě, s ní se všecek oddávám.
	Anno, starosto všem milá, prostředkůj v mém mínění; učiň, tvá dcera přemilá ať svou milost nezmění.
	A tak já začnu spívati a na mou loutnu hráti; hleď země následovati a k loutně husle bráti.
	Má se začíná muzika, panícové a panny, spívejte, hrejte, muzika jest dcery svaté Anny.
II. POVOLÁNÍ DUCHOVNÉ NEVĚSTY. Dialogus.
	Byly tři někdy bohyně, sešly se v jedné hodině, měla jablko nejpěknější z nich vzíti ta nejkrásnější.
	Teď stojí z nebe mládenec, má zlaté jablko, má věnec, v němž Boha na svět přináší, lidé do nebe přenáší.
	Anjel: Dí on: „Správu dej, Adame; od tebe, otče, žádáme, zdaliž k tomu zasnoubení jest v světě která, neb není?“
	Adam: „Dal mně Bůh Evu manželku, tu bych rád dal za milenku, kdyby to zas navrátila, co jest svým pádem stratila.“
	Anjel: „V cestu Evu nevycházím, jiná jest, k níž já přicházím, uvedla Eva neštěstí, k mému jablku nemá štěstí.“
	Adam: „Sem, Sáro, Judit přemilá, sem, Rebeko roztomilá; jedna z vás jablko dostane, tak naše hádka přestane.“
	Anjel: „Ach, mejlíš se, ó Adame, těm zlaté jablko nedáme, Judita mně zastrašila, s krví ruku obarvila.“
	Adam: „Ej, teď Ester přívětivá, královna vzdy milostivá, onať jest lid svůj hájila, před skažením obhájila.“
	Anjel: „Aniž ta žena obstojí, mé jablko o ní nestojí, za Amana neprosila, od smrti nevyprosila.
	Aby se křivda nestala, svět křičí, aby povstala, která by všecky slyšela, žádného neoslyšela.“
	Adam: „Zuzana ještě přichází, jenž jako slunce vychází, její tvář jako růžička, jako lilium dušička.“
	Anjel: „Ach, příliš byla jest pěkná, odtud i přišla nepěkná, oných dvouch starcův horlivost, pohoršitedlná horlivost!
	Může být Boží nevěsta překrásná v tváři nevěsta; však aby k lásce čistotné popouzela srdce ctnostné.
	Anno, tehdy pozůstáváš, k naději srdce dodáváš; dostav se sem, ctná matrono, mé této svadby patrono.“
	Anna: „Jsem již mnohým věkem sešlá, krása všecka již odešla, jsem manželka, ctná panenka má býti Boha milenka.
	Panenka nevěstou Boží má býti, hojného zboží; podlé těla, podlé duši, kterou žádný hřích nezruší.“
	Anjel: „Anno, na tobě přestanu, odtud jinam nepovstanu; tvá dcera všecko napraví, tak dí Bůh, tak nebe praví.
	Neodpírej, šťastná matko, vezmi zlaté sobě jablko; a poroď nám světa perlu, jíž panskou dá nebe berlu.“
III. MATKY BOŽÍ SLAVNÁ NADÁNÍ.
	O vinšovaná hodino, milé okamžení! O přeradostná novino, libé vysvědčení! Již jest den jednou přišel a jednou světu vyšel všecek osvícený.
	Povězte nám, kdo jest tato, jenž světu vychází? Ej, blýští se jako zlato a k nám všem přichází. Jako jitrní záře jest jasnost její tváře, k níž slunce dochází.
	Tať jest pravidlo pěknosti, krása všeho světa. Jest zrcadlo nevinnosti, bez který sic veta, jest všech panen koruna, mé loutny hlavní struna, jest všech svatých teta.
	Neb její všecko mínění jest plné milosti, též její všecko činění jest božské hojnosti. Ze všech jest vyvolena, za příbytek zvolena nejvyšší Moudrostí.
	Jinší při ní obyčeje nejsou, leč šlechetný. Jejího křtalt obličeje jest jako máj květný. V nebeský apatyce zbarveny její líce, oči dnové letní.
	Jest nepoškvrněná země bez trní, bodláku. Jest vlastní čistoty plémě, jest pokrm bez láku. Jest zavřená zahrádka, vydává rajská jablka, slunce bez oblaku.
	Již se světa toho koule točila k západu, hnila jako která kdoule, pospíchala k pádu. Měla všecko občerstvit Maria i obnovit dle bozského řádu.
	Toto panenské poledne nechce se tajiti; jak v noci také i ve dne chce ke všem přijíti. Odtud to světlo svítí, všem a všecky chce míti a s sebou spojiti.
	O blejskající kamínku, karbunkule řečený; když o tobě mívám zmínku, bývám osvícený. Svět, Bohu dcerko milá, Matko Krista přemilá, dome posvěcený.
	O ty chráme, velebností bozskou naplněný, o zámku, panenskou ctností z všech stran ozdobený. Kdo zde milost nehledal, skrz tebe nevyhledal, teď Bůh neskončený.
	Ej, sem všickni pospíchejte, brána teď milosti, sem bez odkladu chvátejte, vás chce mít za hosti. Lačným chleba podává, žížnivým nápoj dává Matička milosti.
IV. SVADEBNÍ PRSTÝNEK.
	Kleopatra, hrdá žena, svému miláčkovi; od lásky v tom přemožená Venuši, ptáčkovi, drahou perlu jest připila.
	Perlička nepřeplacená jest ctnost, poníženost; vyvolených drahá cena, jest i vyvýšenost, přemoženás, Kleopatra.
	O poníženost, kamínku, diamante jasný; o poníženost, prstýnku, svazečku přešťastný, bez tebe ctnost, ach, není ctnost.
	Poníženost, ó perličko, vítej nastokráte, Syna Božího Rodičko, vítej tisíckráte, skrz tebe jest Bůh bratr náš.
	Chýlilo se všecko k pádu, tys byla podpora, že Boha nechal svět zadu, měl býti potvora; ty jsi všecko napravila.
	Adam chtěl chválu nabýti s svou milou Evičkou, však oba byli zabiti, tatíček s matičkou, poníženost jim scházela.
	On Šalamún, král nad králi, divně jest mudroval; odtud se jemu vysmáli, neb byl přemudroval, neměl doma poníženost.
	Dej se jednou oblomiti, duše zatvrdilá, chceš-li v nebi částku míti, nech hříšného díla a vzdej se Boží Matičce.
	Jmenujeme se křesťané, s tím se honosíme; požehnání se nestane; Rodičku musíme s Synem Kristem ctít Mariji.
	Zůve nás ranní zvonění, v povětří ptáčkové, všelijaké hudby znění, na kruchtách žáčkové, abychom Panně spívali.
	Zdráva buď, Paní betlémská, Hrabinko lauretská, Královno jeruzalémská, Kněžno nazarétská, buď pozdravena na věky.
	Tak, tak tebe pozdravují tvoji milovníci, z tvé milosti se radují ubozí hříšníci, neopouštěj, Matko, děti.
V. PANENSKÁ LÁSKA.
1.	Sem všickni lidé přistupte, vy, mé potěšení; aniž ode mně odstupte od světa zděšeni, jestli mně tak milujete, jak já vás miluji, k věrný lásce zvolujete, v nížť já nechybuji. Toto skusil, jehož milá jsem vzdycky rodička byla.
2.	Nikoliv se zavozuje, jenž mně se oddává, skutek moudrý provozuje, jenž mně sebe vzdává. O vy, šlechetní mládenci, hledáte-li kvítí? Já, Panna, k vašemu věnci chci přístupu míti. Já jsem ta běloučká růže, kterou každý trhat může.
3.	Snad vás mílé zamžikání libě přivábuje? Černých očiček skákání mocně roznícuje. Snad i kadeřavý vlásky s zlatem otočený vaše zejskávají lásky láskou přemožený. Má krása Boha ranila, jemu jsem se zalíbila.
4.	Kdo šlechetnost, kdo zdvořilost panen si vinšuje; svět jí nedá, rozpustilost všecka v něm panuje. Vlastní chloubu nenávidím, však pravdu mluviti musím, žádným nezávidím, chci mou ctnost zjeviti. Všecko v sobě obsahuji. Šťastní jsou, jenž mně milují.
5.	O fraucimer urozený, Syna mého tobě namlouvám, jenž jest zplozený ze mne, vem ho sobě. Nepřehlídne jej miluje, právě jest vybraný ze všech a v nebi králuje, Pán nad všemi pány. Jemu se klaní svět, peklo, kdyby se pak všecko vsteklo.
6.	Ve všech právích skušeného doktora žádáte? Ej, i teď vinšovaného Syna mého máte. Snad i uzdravitedlného lékaře hledáte? Syna mého v tom šťastného při mně nalézáte. Vtip, umělost vynešená, moudrost jest v něm vyvýšená.
7.	Mistra díla kunštovného jestli milujete? Mého Syna rozkošného i v tom nabudete. Zlatem všecko ozdobuje, s perlami zachází; pěkný obrázky maluje, v něm se vše nachází. I květného kvítí máje i štípky křtaltuje ráje.
8.	V rytířském běhu zběhlého chcete kavaléra? Máte Krista zmužilého, při němž velká víra. Při něm se síla nachází, pekla se nebojí. Jako lev k boji vychází, před světem obstojí. Neutíkal, svědčí rány, roztřískal pekelné brány.
9.	Mnozí v světě urození fendříší, hejtmané, byli by s koně sraženi, kdybys, Kriste Pane, nebyl přiskočil k pomoci a ruku nepodal, chránil jsi je ve dne v noci, jenž jich svět byl prodal. A to pro mé přimlouvání ráčils činit smilování.
VI. ŽEHNÁNÍ S SVĚTEM.
	Ach, jak ve mně srdce hoří! Ach, sotva že jen neshoří! Láska mně na svět zplodila, láska se se mnou zrodila, život můj jest milování, i má smrt jest milování.
	Ej, teď hojnost stojí kvítí, chtíc bezděk mou lásku míti, však se na mně směje darmo; jiný kvítek bije larmo. Ach miluji, ach miluji; můj Ježíši, tě miluji.
	Nelíbí se žádný člověk, byť byl krásný jak kolivěk, trávať on, jenž brzo zhyne, jehož i smrt kvapně svine; protož jinám měří láska, v Ježíši jest její částka.
	Ach, člověče, nechej světa, sic bude po tobě veta, láska Boží trvá stále, mimo ní jest vše nestálé. Milůj Boha bez přestání, v něm tvé stálé mívej stání.
	Milujme urozeného, od věčnosti splozeného, Syna Boha jediného, v kráse, v ctnosti předivného. Jenž srdce lidské raniti můž i sobě podmaniti.
	Z Judstva poselství přichází, od ctné matrony pochází; přináší kontrfekt mého miláčka roztomilého. Veroniko, k milování přijímám tvé milé zvaní.
	Mám-li se dát vymalovat? A kdož mně bude malovat? Kdež jest ten penžlík? Kde barva? Neobstojím, z hlíny larva. Mám-liž Bohu zasnoubená býti já z bláta splozená.
	Magdaleno, propujč radu, však jsi z milujících řádu; mám-li kadeřavit vlásky, abych Boží došla lásky? Márnost tato neobstojí, tenť milý o ní nestojí.
	Již, již jsem se probudila a smysly své jsem vzbudila. Již vím, již vím, co činiti, již vím, co Bůh můj chce míti. Márný světe, měj se dobře, s tebou trvat jest mé hoře.
	Ten, který pro mně umíral, tenť dveře k lásce otvíral. K tomu pospíchám srdečně, jemu živá budu věčně. O přešťastné milování! Ach, přerozkošné kochání.
VII. DUCHOVNÍ SVADEBNÍ LÁZEŇ.
DÍL PRVNÍ
	Již jest lázeň zatopená, o lidé, pospěšte, není-li mysl stopená, jiné vše zavěšte, však jste dosti pošpíněni, čistého oudu v vás není pro tak těžké provinění.
	Cokoliv jest nečistého, k svadbě se nehodí, hosta žádám umytého, sice se vyhodí. Hříchem jestli zapácháte, ke mně se nedomakáte, hroznou nelibku spácháte.
	Sám můj Syn do lázně kráčí, až všecek jest bílý; mýt se vlastní krví ráčí ten Ženich přemilý. Odtud já nejsem vzdálená, při mně jest i Magdalena, nikdý od nás oddělená.
	Na jednom prstu zavěsil Bůh nebe, zem, moře, že se sám Jidáš oběsil, nad ním větší hoře; i vás, hříšné lidí mývá a pracnějí váše smývá hříchy a nad ními vzývá.
	V posledním tažení ležel ukrutně zraněný. Již duch na onen svět běžel bolestmi ztrýzněný. Žížnil po krve pouštění, nebylo nic k uhašení, nic nebylo k potěšení.
	Protož, o slzy, padejte po lících v hojnosti. Žížnivému nápoj dejte dlé vaší možnosti. Srdce hoří, je polejte, v krvi tůne, pomáhejte, pokropte je, ach, je smejte.
	Ach, mé srdce, tvrdá skálo, ach, jednou lámej se! Dosti jsi již v zlosti stálo, jednou vylívej se. Této lázně jsi příčina, dej tvé slzy místo vína, na tě tvá naříká vina.
DÍL DRUHÝ
	Jak jsi se pak zachovala, pověz, Magdaleno? Jak jsi tvůj hřích oplakala, o kající ženo? Mé srdce chce vystydnouti, uprostřed ohně vadnouti, z lásky míní vypadnouti.
	Oheň jak by se sporovnal s vodou, teď pokusím. Zdaliž by se se mnou srovnal milý Ježíš, skusím. Voda jsem já, Ježíš plámen; kyž mně tvrdý láme kámen! Zaspívala bych já amen.
	Phoenix život svůj skonává, divnou věc poslyšte, a v skořici nalezává; k tajemství pospěšte. Jest plamen, jenž rozněcuje, sám sebe tak obživuje, tak mně k lásce podpáluje.
	Takový David kající byl v svém lůžku ptáček. Ve dne i v noci plačící byl jest lásky žáček. Rozpálený byl lítostí, odkud teklo pláče dosti. Měl oheň, vody v hojnosti.
	Ach, jak se tehdáž zachovám, když Ženich můj přijde? Zdaliž se tehdáž neschovám, když proti mně vyjde? Jsa dokonce pošpíněná, od hříchu všecka zprzněná a před Bohem zavržená.
	Petr zapřel svého Pána, proto koutu hledal, k pláči ta jej hnala rána, Kristus jej vyhledal. Pod zem se plačící schovám, tak se tam dlouho zachovám, až se milosti dochovám.
VIII. DUŠÍ VĚNO.
DÍL PRVNÍ
	Povstaň srdce milující, Ženicha vyprovázej, zní trouba tě volající, k jeho svadbě vycházej, o půlnoci on vychází a jde naproti tobě, s prázdnou rukou nepřichází, věnem tě loudí k sobě.
	Sem přistupte, urození, a vaše věno spatřte. Od šlechetnosti splození, na marnost víc nepatřte. Zlatý řetěz přijímejte, mých rukou drahé dílo; světem víc spolku nemějte, sic nebude mě mílo.
	Tuto halži jsem strojiti počál dle Otce vůli; a toužil jsem zhotoviti k vaší budoucí zvůli. Při ní jsem se potil mnoho za třidcet a tři léta. Ach, což jsem netrpěl toho od ukrutného světa.
	Chudým býti dobrovolně a po kříži choditi, jest kráčeti velmi volně a po nebi dychtěti. Tu cestu jsem já přeměřil a vás všecky předcházel; a tak váš život vyměřil, když jsem od vás odcházel.
	Po zboží jestli dychtíte, v nebi se to nachází. Jestli světem pohrzíte, vstříc vám ono vychází. Vezdejší zlato jest bláto, chotě má, je nehledej, pošplíchá tě hlína tato; jiný poklad vyhledej.
	O ctnost, anjelská čistoto, zaphyre roztomilý! Panenské krásy jistoto, lilium všecko bílý; komu tě mám přirovnati, drahý Karmele, kvítku? Nemůž se s tebou srovnati svět ten, o rájský štípku.
DÍL DRUHÝ
	Teréza to uvážila a mně své srdce dala, do něž ten kvítek vsadila, a tak i jej mně vzdala. Kdybych nebyl stvořil nebe, nyní bych já je stvořil. A to, Terezo, pro tebe; a tak bych já ti dvořil.
	Tvé lůžko jest spořádáno, roztomilá panenko. Tvrdé se zdá a podané nepokoji, milenko. Však aby v něm se složily, mnohé panny přispíší. V lepším mně nepoložily, ty k tvej správě zapíši.
	Když tě sen bude trápiti, tak že sotvá obstojíš, nezoufej, nemůž strápiti, ty v mé ochraně stojíš. Pomine noc, jitro vyjde: poznáš, co kříž přináší. Po mračnu slunéčko přijde; kříž do nebe přenáší.
	Lůžko kvítím posypané, ej, jak rozkošně kvetne. Odtud barva, vůň povstane; odtud ráj, máj vykvetne. V tom ráji, máji panenky tvé, Terezo, se pasou. Na těch lukách mé milenky k věčnosti se vypasou.
	Tvé roucho má být šlechetnost, sice hostem nebudeš. Ctnost tvůj hábit. Nešlechetnost ať jest pryč, sic mně zbudeš. Ať svět pejchu provozuje, nezáviděj mu zlata. Ať své milé zavozuje a vykydne do bláta.
	Mnoho se nyní přikrývá, co sice špinavého. Tak se had, drak v díře skrývá, tak mnoho ohavného. Však se někdy všecko zjeví, v pokání, duše, trvej. I tvý slzy se vyjeví, do smrti v ních vytrvej.
IX. ANDĚLSKÉ PŘÁTELSTVÍ.
	Nebeští kavalérové, vinšujte štěstí. Vy jste mé svadby družbové, veďte z neštěstí nevěstu mou, vám se věří. Mně a vám se ona svěří. Veďte ji, andělé, ke mně, archandělé.
	Hrnou se do nebeského paláce hosti, jest z pokolení lidského milenek dosti. Musí po zadu zůstati svět, a proto i zoufati. Již mu s pytlem dali; místo jej mně vzali.
	O Michale, můj rytíři, meč již vytáhni. O věrný duších vartýři, tě nevyhání žádná z tvé moci zchytralost, v tobě jest obrova stálost, veď milou mou ke mně, přej hostinu ve mně.
	Před tebou ať peklo běží, jeho lámej brány. Ať Luciper sražen leží od božské rány. Ať se tělo nevypíná, podej mu žluč místo vína, skroť jeho šíbalství, pokutuj nedbalství.
	A tak se ke mně dostane choti má milá. Nic proti ní nepovstane hříšného díla. Ty jí stále buď při boku, popřej jí tvého poskoku. Ten ať jest tvůj tanec; zhyne pekla kanec.
	Tak za mně se teď přimlouval můj Ženich milý. K mé pomoci vás namlouval, pážata bílý. Tak vás jmenuji, andělé; k vám volám, o archandělé! Slyšte mé žádosti, čiňte mně zadosti.
	Když můj Milý měl vyjíti od Otce svého a na tento svět přijíti dlé těla mého, tu převeselou novinu (aby lidskou zetřel vinu) Gabriel zvěstoval, člověk se zradoval.
	Když já budu umírati, tu poštu přines. Když budu oči svírati, mně k Bohu vynes. Ujisť mne, že mne miluje, ten, jenž na nebi kraluje. O postmístře Páně, nezapomeň na mně.
	Tobiáš zraku drahého pozbyl v starosti, lékaře dostal zběhlého s velkou radostí. Oči mé jsou zaslepené, marnosti lepem zlepené; budiž, Rafaéli, k mému zdraví smělý.
	Častějí mně omáměly těla krmičky, mně poddanou stále měly tvé, světe, hříčky, ach, strážce můj, žluč podávej, mne metlám, bičům oddávej. Tak bůjnost mou splatím, dlůh všecek zaplatím.
	Anjelé, mojí vůdcové, ruce podejte. Nebeské svadby družbové, mne Kristu dejte. S kterým bych se radovala a na věky hodovala. V nebeském paláce k té pomozte lásce.
X. SVADEBNÍ VĚNEČEK.
	Posypte mne s kvítkami, s růží a s lilium. Obložte mne s kytkami, spojte konvalium. Mé srdce v mdlobě leží, to žádá lékařství. Ode mne můj duch běží, nedbá na císařství.
	O bolest s veselostí v mém srdci smíšená! Trápíš a těžíš dosti, ač nejsem zděšena. V sladkém spívám trápení, labuť milující. Dychtím po mém spasení, po Bohu toužící.
	Labuť jsem vyvolila k mé lásky muzice, aniž nejsem spozdilá k té její písničce. Barva její i hlásek k mé svadbě se hodí, mnoho spůsobí lásek, vše zlé pryč zahodí.
	Vějme věnce k veselí, lásko, podej kvítí, buďme přitom veseli. Ty mne budeš míti. Jiných všech se vzdaluji; svítězilas, lásko. Tebe, Kriste, miluji, drahá srdce částko.
	Venuše poražena jest s svým myslivečkem. Moc její vyražená s krvavým střelečkem. S vítězstvím, o vítězství! Naše věnce vějme. O mé veliké štěstí! Mír a pokoj mějme.
	Dominicus otvírá zahrádku přemilou. Norbertus nezavírá louku k svadbě milou. Ignatius i háje přeje k mému sňatku, nebeské kvítky máje propůjčuje k svátku.
	František v sněhu leže, lilium obílil. V trní Benedikt věze, růži jest ozdobil. K mému věnci kvítkové tito budou svatí. Ti Boží miláčkové mně choti ošatí.
	Zbití jsou nepřátelé; panenky, spívejte. Andělé jsou přátelé, věnečkem zahrejte. K svadbě směle přistupte, již Ženich vychází. Z těla, z světa vystupte, Ježíš k vám přichází.
XI. DEN SVADEBNÍ.
	Začněte, panny, spívati, natáhněte hlásky. Sluší se teď radovati, den jest božské lásky. Cecilia varhanice, hrej, spoj sobě panen více. Andělé měchy zdvíhají, též k tvým varhanům spívají.
	Černá barva, žádný smutek teď se nespatřuje. Žádný k pláči nutí skůtek, veselost panuje. Jest liberaj zde čistotná, jest bravada panen ctnostná, favory jsou nevinnosti, jsou nevinní všickni hosti.
	Jako křišťál se bělíme, jsme i korálový. Aniž se v věku dělíme, rovní Ženichovi. Spolu sedíme pokojně, o žádný nevíme vojně. Jako slunce se stkvějeme, stále se libě smějeme.
	Žádná zde není vrtkavost, hlava v ní nebolí, neobtěžuje váhavost, není zde oudolí, v kterém bys plakal bolestně a vzdychal, vzýval srdečně. Po Sion horách skákáme, vší rozkoší oplejváme.
	Srovnávají se hlasové při zdejší muzice. Diškantové a basové, triply jsou v písničce. Tuť ti všickni prospíváme, pauzy žádný zde nemáme. Loutny v rukou nemlčejí, housle, trouby, bubny znějí.
	Andělé jsou truksasové, nosí k stolu jídla. Jsou tolikéž muntšenkové, slouží jejích křídla, aby větříček nescházel, aby Zephyrus vycházel po světa, těla broukání a pekla větrův foukání.
	Kateřino, ta odplata jest po tvém trápení. Ta jest radosti jistota po tvém zarmoucení. Tak se ti, Barboro, platí, nic se zde více nehatí. Co jest připověděl, dává Kristus a vás, panny, vdává.
	Jeruzaléme nebeský, má perlo jediná. Jak jest býti v tobě hezky, o ceno předivná. O Sion, horo zelená, nebudiž od nás vzdálená. Veď do modrého kvartýru, ďáblům nechej smůlu, síru.
	Velká jest zde mzda, náhrada, poslyšte, křesťané, kterou dává ta zahrada, jenž věčně zůstane. K této svadbě ve dne, v noci pospíchejme, ku pomoci přispěj, o Ženichu, Pane Kriste, dej, ať tak se stane.
XII. DOMÁCÍ VOJNA MEZI DUŠÍ A TĚLEM.
	Kdež pospícháš, hříšné tělo? Zdaližs konce nevidělo? Těch ubohých dušiček, těch povolných drůžiček.
	Pozdě bude rokovati, v oném světě bojovati. Poslouchej, co já pravím; všecko krátce vypravím.
	Tebe Pán Bůh a mne stvořil, tebe jest mně on připojil. Máme jemu sloužiti, nebesa vysloužiti.
	Jestli nechceš se mnou státi a boje světa vystáti, jdi, kam se tobě líbí, jsi mně všecek nelibý.
	Jak bychom na kluzkým místě stáli oba, vidíš jistě. Každá hodina mine, všecko pomalu hyne.
	Měří na nás nepřátelé, není věrného přítele. Brousí se střely, meče, o tom nemáme péče.
	Troja jest již vyhořela, sláva její jest shořela. Neskončuje se peklo, kdyby se pak i vzteklo.
	Do něho když se dostanem, zdaliž se smluvíme s Pánem? By podal ruku Boží a nám své popřál zboží.
	Hrob poslední jest hospoda, nevyplatí se ta škoda. Zdvořilost neomluví, výmluvnost nevymluví.
	Tělo v oudech subtilničký, jenž tebe šetří panický, snad po tobě šlapati hned budou sedlský paty.
	Balšamová zejtrá vůně pomine, však těžce stůně namazaná dívčice, tim smrdět bude více.
	Jak jest se člověk narodil, hned jest spolu smrt porodil. Odtud vandruje Vítek, sprchává jako kvítek.
	Vyhazuje se z zahrády, že se světa nebál zrády. Váže se v malý snopček, peče se tento skopček.
	A nikdy se nedopeče. Bojme se té pekla pece, jenž na věky páliti bude tě, mně škvařiti.
	Protož slyš mne, tovaryši, abychom v nebeské říši oba byli společně, radujíce se věčně.
	Na tobě všecko záleží, co i mně činit náleží. Držme se božské vůle, nechejme marné zvůle.
	Šlechetně spolů kráčejme, srozumění svaté mějme. Nemilůjme, jen Boha, všecko trpme pro Boha.
XIII. SMUTEK BLÁZNIVÝCH PANEN.
	O žalostné dřímání! Přivedlo nás k zmrhání tak drahého času, tak milého kvasu. Otevřete dvéře; nebezpečno v té hře.
	Tlučeme, neoslyšte, volající vyslyšte. Ej, k nohám padáme, srdce naše dáme. Jsme z vašeho řádu, nenechte nás zadu.
	Dopomáhej k milosti, nás přenešťastné hosti. O předlouhá věčnost, věkův neskončenost. My k tobě křičíme, po tobě toužíme.
	Propujč nám čtvrt hodinky, té nezavrzuj zmínky. Pokání činiti, život náš změniti srdečně žádáme, celá se vzdáváme.
	Již darmo odpovídáš, již z svadby vypovídáš, již jsi se zavřela, již pekla zahříla, spravedlívost tuhá. Svědčí nebes duha.
	Pryč stříbro, pryč zlato, podvodné světa bláto. Pryč roucho to skvostné, ach, kyžs bylo sprostné! Jak draze platíme, se nevyplatíme.
	Vlasy zlatem ztočené, s hady nyní skrucené, jak jste nás zapletly, v oheň pekla vpletly. Ach, nyní hoříme! Nikdý neshoříme.
	Očičky křišťálový, což vás ďáblové loví, často jste skákaly, nikdý neplakaly. Již z vás slzy tekou, bolestí se vstekou.
	Všetečné duši běda, již s vámi jest přeběda, jiná zde muzika, čertům duše zvyká, tať teď zlořečená, tať jest věčná cena.
	Ta na světě zviřátka a v povětří ptáčátka a v moři rybičky nejsou tak bídničký jak my odsouzené, panenky zděšené.
	Již se slunce zatmělo, někdy k nám srdce mělo; nyní nám zapadá, od nás již odpadá. Noc nás obklíčuje a v kozla sklíčuje.
	Vždy se v síře topíme, v smůle, ohni potíme. Již s námi jest veta. Opusťte vy světa, jenž ještě milosti můžte nabýt dosti.
	KONEC.

Ukázky písní pocházejí z koncertu konaného 11. prosince 2008 v Juditině věži na Malé Straně.
Účinkují: Josefína Matyášová (housle, zpěv), Markéta Šalanská (flétna, zpěv), Vít Janata (positiv, zpěv),
Jan Hartinger (kytara, zpěv) a Armin Schmid (viola da gamba).

titulní strana Loutna česká – úvod rejstřík incipitů rejstřík titulů